29. března 2020

A JE KONEC !

🗓️ 566 DNŮ
🌍 67.000 KILOMETRŮ PĚŠKY A STOPEM Z EVROPY DO JV ASIE

...je konec jednoho velkého příběhu o kterém jsem snil posledních zhruba deset let. Konec snu, na který jsem stejnou dobu také šetřil a podřídil tomu ve svém životě naprosto všechno. Po 566 dnech skončila má cesta!

Ano. Mohl bych si říct, že jsem viděl kus světa, ale i tak mě to mrzí. Bohužel, nedá se již pokračovat dále.

Sedím na schodech na letišti v Amsterdamu, kam jsem doletěl posledním letadlem KLM z Bangkoku. V tuto chvíli již spojení z Thajska do Evropy v podstatě neexistuje (pokud nejste milionář).

Mísí se ve mě snad všechny možné myšlenky. Úleva z toho, že mám ten neuvěřitelný stres z nejistoty konečně za sebou, ale hlavně obří zklamání. Chtěl jsem svět objet po zemi. Chtěl jsem vidět jeho krásy na všech kontinentech a ukázat, že to jde. Že si můžete zabalit pár věcí, co najdete doma ve skříni, a vydat se toulat světem a zažívat každý den neuvěřitelná dobrodružství bez toho, aby vás to stalo milióny.

Vždy jsem si myslel, že až pojedu domů, bude to buď díky nějakému zranění nebo že mi dojdou peníze. Nestalo se ani jedno. Zastavil mě malý virus, jehož dopad je globální a znemožnil cestování na hodně dlouhou dobu.

Situace v Thajsku už byla neúnosná. Tento týden byl vyhlášen výjimečný stav. Zákaz chodit ven, omezená doprava, zákaz vpouštění turistů do země, zavřené obchody, a na mnoha místech i zákaz vstupu turistů do obchodů nebo do hotelů. Čekat měsíc, ale pravděpodobně více, než výjimečný stav skončí, nemělo cenu. Okolní státy jsou také doslova zavřené a jako cestovatel jsem neměl kam se hnout. Místní se bojí bělochů, ten strach byl cítit všude. Ptají se vás, jestli nejste z Itálie, ustupují od vás, nepustí vás do obchodu.

Pokud člověk cestuje sám, je na samotu zvyklý, ale v podstatě nikdy nejste sami. Potkáte desítky lidí každý den. Na stopu, při chůzi malými vesnicemi, v restauracích a obchodech. Neustále máte sociální kontakt. Ač jsem měl od své kamarádky zdarma luxusní byt, chyběla mi právě tato sociální interakce a při představě, že tam budu zavřený několik dalších měsíců, jsem raději zvolil návrat domů.

Ve středu ráno jsem vstal brzy. Ani nevím proč, napadlo mě podívat se, jestli nejsou ještě nějaké lety. Ta nabídka se díky rušení leteckých společností měnila doslova každou hodinu. Tlak ze všech stran byl obrovský. Jet domů nebo v Thajsku zůstat bez možnosti návratu domů několik měsíců? Nechtěl jsem letět s přestupem, protože jsem měl zprávy od kamarádů, kteří uvízli na různých světových letištích, když byl jejich navazující spoj zrušen. Úplnou náhodou jsem zabrousil na stránky KLM, kde na mě vysvitlo, že poslední let z Bangkoku do Amsterdamu této společnosti na několik měsíců má jedno volné místo. Ve chvíli, kdy jsem letenku kupoval ještě nebylo rozhodnuto o vládním letu MZV a bylo potřeba se rozhodnout rychle. Cena 20.000 CZK za jednosměrný let sice bolí, ale člověk by měl vždy mít nějaké peníze stranou na mimořádné události. Nechtěl jsem totiž škemrat o peníze jako jiní "cestovatelé".

Následoval úprk na letiště a odlet do Amsterdamu. Málem bych zapomenul na obří turbulence nad Himálají, ale to už je jedno. Aspoň vím, proč nemám rád létání a budu vždy cestovat jen po zemi. Měl jsem slzy v očích, když jsem prolétal nad územím Tádžikistánu nebo Uzbekistánu. Nedávno jsem se zde toulal a najednou je to vše pryč. Mám jen vzpomínky.

Přílet zpět do Evropy byl jako cesta do jiného světa. Holanďani úplně kašlou na nějaká bezpečnostní nařízení. Roušku nemá nikdo. Desinfekce také nikde. Nikdo mi ani nekontroluje teplotu. Evropa se má od Asie co učit! Jediné, co vám ukáže, že i zde řádí malý virus, je tabule se zrušenými lety. Nic už odtud nelétá. Jedno z největších evropských letišť je úplně mrtvé, letadla odstavena.

A tak nyní sedím na schodech před letištěm, čekám na záchranný autobus MZV do Česka, a snažím se najít alespoň jedno pozitivum na tom všem. Jsem zdráv a má rodina také. O to jde především. Na sobě mám kalhoty se slonem, které jsem nosil do chrámů, a bundu od Vietnamců. Nic teplejšího nemám a módní policie by si na mě smlsla. 😂 Je kolem osmi stupňů a díky bohu svítí sluníčko, které mě trochu zahřeje. Ještě 12 hodin v autobuse a budu po dvou dnech na cestě z Thajska konečně doma.

Z čeho mi je ale nejvíce smutno? Z lidí, kteří současnou situaci bagatelizují. Z lidí, kteří jsou tak sobečtí a ohání se tím, že jim nikdo nebude brát jejich práva. Tito lidé by si měli uvědomit, že v současnosti nejde pouze o ně! Jde o zdraví nás všech a v takové situaci, kdy po celém světě umírají tisíce lidí na nemoc, na kterou není lék, jdou nějaké osobní zájmy stranou. Proč to ti lidé nevidí a nechtějí akceptovat?

Co se mně týká, tak veškeré moje jmění je v malém batohu, co mám na zádech. Nic víc teď v životě nevlastním. Co mi ale nikdo nevezme, a v čem je mé největší bohatství, tak v desítkách úžasných příběhu, které jsem za poslední rok a půl zažil. Doslova se slzami v očích nyní vzpomínám na stovky lidí, kteří mi na mé cestě pomáhali. Bez nich by má cesta byla jen nudná životní epizoda. Poznal jsem různé kultury, náboženství, známá i neznámá místa světa, několikrát se zamiloval, a až jednou budu na smrtelné posteli rekapitulovat svůj život, tato jeho část bude zapsaná pořádně velkým písmem.

BOHUŽEL, NYNÍ JIŽ JE CESTOVÁNÍ NEMOŽNÉ! V ASII JSOU VŠECHNY HRANICE ZAVŘENÉ. NEMÁTE SE KAM HNOUT! 😥

NICMÉNĚ, mám pro vás ještě hodně příběhů, videí a fotografií, tak doufám, že mi zachováte přízeň. Věřte, že je se na co těšit!

A co vím skoro jistě, tak že hned jak se otevřou hranice, jedu znova. Kam? To nevím, ale SVÉHO SNU O TOM, ŽE OBJEDU SVĚT PO ZEMI, SE JEN TAK NEVZDÁM! DOUFEJME, ŽE TO BUDE BRZY MOŽNÉ!

DĚKUJI ZA VEŠKEROU PŘÍZEŇ. ❤️