15. března 2020

ZTRACEN V KAMBODŽI - a to doslova!

Kambodža je turistická, říkali. Kambodža je nebezpečná, říkali. V Kambodži ti na stopu nikdo nezastaví, říkali. Tak málo chybělo, abych tomu všemu uvěřil a byl kousek od toho, abych Kambodžu neměl skutečně rád. Jenže osud si nevybírá, osud vás vždy zavede někam, kde na vás čeká něco, co naprosto nečekáte. A pro mě jedno z těch největších nečekaných dobrodružství přišlo právě v Kambodži. Projel jsem již hodně míst, která by se dala nazvat potencionálně nebezpečná, jako třeba místa v Íránu, v zimě Kavkaz a Abcházii, přešel jsem pěšky pohoří Pamír nebo čelil několikahodinovému výslechu na hranici do západní Číny, ale Kambodža mi nabídla dobrodružství, ze kterého mi několik dní bušilo srdce a v noci jsem nemohl dospat rána, až se znovu postavím k silnici.

Před pár týdny jsem se vám pokusil přiblížit, jak to vypadalo, když jsem se v Kambodži poprvé začal stopovat. Popravdě, byl to naprosto neuvěřitelný den, a jelikož s jídlem roste chuť, chtěl jsem zažít víc. Více dobrodružství a potkat více Kambodžanů. Danou zemi totiž nepoznáte tak, když budete neustále obklopeni turisty, ale tak, když budete obklopeni jen místními.

Neuvěřitelně mě v tomto nakoplo povídání s panem velvyslancem, ke kterému jsem byl v hlavním městě Phnom Penhu pozván na kus řeči. Pan velvyslanec mě ujistil, že v Kambodži je bezpečno a že stojí za prozkoumání. Ihned po schůzce jsem tedy sedl k mapě a začal hledat. Jak jistě víte, na území dnešní Kambodži se kdysi rozkládala významná Angkorská říše, jež byla mocným státním útvarem, který zasahoval daleko za hranice dnešní Kambodži.

Vznikala města, a především starobylé chrámy, jejichž zbytky jsou nyní rozesety nejen po Kambodži, ale i ve Vietnamu, Thajsku nebo v Laosu. Informací o těchto zapomenutých chrámech není moc, protože většina turistů míří jen do oblasti města Siem Reap, kde se nachází i největší chrámový komplex na světě Angkor Wat. Právě zde bylo sídlo mocné říše. Mě ale lákaly ty chrámy, kam nikdo nejezdí. Chrámy, které jsou schované v džungli a je náročné se k nim dostat nebo je vůbec objevit.

Doslova kilometr po kilometru jsem projížděl mapu Kambodži a hledal. Při takovém hledání objevíte mnoho. Vědom si toho, že příroda „nestaví“ v pravidelných tvarech, našel jsem v Kambodžské džungli opuštěné chrámy bez přístupových cest, popřípadě jen s prašnými cestami doslova uprostřed ničeho. Nervozitou a natěším, až zase začnu zažívat něco nového jsem ani nemohl dospat a těšil se, až se zase „ztratím“.

DEN PRVNÍ

Opustit velká města je vždy problém, o to větší v jihovýchodní Asii, kdy se města mění ve vesnice a zase v další města a podél silnic míjíte jen domy a domy. Na takových místech se velmi špatně stopuje. Šel jsem tedy v centru Phnom Penhu na něco, co by se dalo nazvat autobusovým nádražím. Ve skutečnosti to byl jen shluk minivanů a nákladních aut, kde byl neuvěřitelný hluk a zmatek. Stovky lidí pobíhali sem a tam, mezi ně přijížděla auta s nákladem, který byl přehazován do minivanů nebo na nákladní auta. Prostě takové překladiště materiálu a osob. Když se v tomto „bordelu“ zjeví běloch, je samozřejmě cílem číslo jedna pro různé pochybné existence, které vám nabízí odvoz klidně až do ráje, hlavně plaťte dolary.

Dolary u sebe nemám, vždy používám jen místní měnu. Vysvětlit těmto řidičům, že nepotřebujete dovést do nějaké konkrétní destinace, ale jen vyhodit kdesi „u cesty“ se setkává s nepochopením. Částky, které nabízí za své „služby“ se pohybují v desítkách dolarů. „Příteli, dvacet dolarů je můj rozpočet na dva dny“ odpovídám se smíchem jednomu z nich. Nakonec zabírá klasická taktika. Stát a koukat a čekat. On se někdo najde. Jeden z mladých řidičů se mě ptá, kolik mám a kam potřebuji odvést. Odpovídám, že asi tak v přepočtu čtyřicet korun a potřebuji odvést co nejdál za město. Mladík mě pobízí, ať si naskočím a čekám, až se minivan naplní.

Ono samotná jízda takovým místním „busíkem“ stojí za to. Hlavně, pokud sedíte jako spolujezdec vepředu. Mým úkolem totiž bylo rozdávat úplatky policii. Na výjezdu z města bylo několik kontrolních stanovišť. Policista vždy ukázal na minibus, který si odvelel ke krajnici. Jelikož řidič minibusu pravděpodobně ani neměl řidičák, vždy mi do ruky vtiskl nějaké drobné, které jsem pak podáním ruky předal policistovi. Všichni pak byli šťastní. Policista, že má na večeři, řidič, že může jet dál, a já, že jsem svědkem korupce na vlastní kůži. 😊

Nakonec mě odvezl více jak osmdesát kilometrů daleko, a když jsem se mu zmínil o mém cestování, hrdě vše tlumočil celému minibusu, jakého že cestovatele má čest vést. Všichni se semnou začali fotit a když se blížilo vystoupení, odmítal si řidič vzít mé peníze. Prý si to mám schovat na horší časy.

Vydal jsem se prozkoumat chrám Kouk Nokor, který byl postaven z černého kamene v desátém století našeho letopočtu. Chrám byl vzdálen od hlavní cesty několik kilometrů a vedla k němu prašná „polňačka“. Už tady, v podstatě na začátku mého toulání se po zapomenutých chrámech, jsem začal zažívat něco neuvěřitelného. A nemyslím tím všudypřítomný prach, ale tu neuvěřitelnou dobrotu místních lidí. Kambodža si v sedmdesátých letech dvacátého století prošla doslova peklem, ale zdá se se, že místní obyvatelé už na tyto chmury zapomněli. Všem věkovým kategoriím, od malých dětí, po ty úplně nejstarší babičky, se zastavil čas, když kolem jejich domu procházel pěšky dvoumetrový běloch. Potkal jsem desítky domů a stovky lidí během několikakilometrové chůze vesnicemi, a nebyl jediný dům, kde by mi lidé nemávali, nesmáli se na mě a nechtěli, abych se zastavil na kus řeči.

Jenže, jak chcete na kus řeči s někým, s kým neumíte žádný společný jazyk? Vždy jsem úklonem poděkoval, popřípadě pozdravil desítky dětí slovem „hello“, a pokračoval k chrámu. O několik dnů později v Siem Reap jsem byl na chrámech obklopen stovkami turistů. Zde jsem byl naprosto sám a pokračovalo to vlastně několik dní, kdy jsem se po chrámech na severu Kambodži toulal. Jen občas jsem potkal nějaké domorodce, kteří se spíše než na chrám, přišli podívat na toho cizince, co tam zabloudil.

Kolem Kouk Nokor je již postaven nový, modernější chrám, kde žije komunita mnichů, a hlavně je hned vedle škola. Jak se dozvídám od jednoho z učitelů, studuje na ní více jak tisíc dětí. Kde se v takové díře vezme tisíc dětí mi je vážně záhadou, o to víc, když se před školou právě prohnalo stádo krav. Přijde mi, že u nás se na vesnicích život pomalu vytrácí, v jihovýchodní Asii je to jiné. Tady jsou vesnice plné lidí a hlavně dětí. Děti se sem sjíždí z okolních vesnic a mnohdy musí na kole nebo pěšky urazit několik kilometrů, aby se do školy dostaly.

Pozdní odpoledne a blížící západ slunce mě vyhnaly z chrámu. Chtěl jsem dojít zpět na hlavní cestu a zkusit ještě kousek popojet, abych si mohl najít ubytování. Strašně jsem se bál toho, že za šera mi již nikdo nezastaví, ale opak byl pravdou. Ani jsem nemával na aut a zastavil u mě kamión. V něm byl řidič a jeho rodina (žena a malý syn). Neuměli ani slovo anglicky, ale posunky ukazovali, ať si naskočím. V podstatě od první chvíle, co stopuji, mám v hlavě tu samou myšlenku. Co vede cizí lidi, aby zastavili tulákovi, co jde špinavý podél silnice? Proč lidé, kteří neumí ani slovo anglicky zastaví Evropanovi? Nikdy to asi nepochopím, ale o to víc dovedu úsměvem ocenit jejich laskavost. Vždy se snažím o komunikaci, ale je to velmi těžké, když jediné slovo, co v khmérštině znám, je slovo „děkuji“.

Nechal jsem se už za tmy vyhodit v nějakém městečku, kde jsem na mapě viděl ubytování. Obecně v kambodžských vesnicích a městech není moc veřejného osvětlení, takže je všude naprostá tma a vše má takový strašidelnější nádech než za denního světla. Nic totiž nevidíte, jen vás občas oslní světla motorek a automobilů. Samozřejmě všichni jezdí s dálkovými světly. První den šel lépe, než jsem čekal, takže jsem se samozřejmě těšil na den druhý. Mapa mi nabídla zajímavý chrám Wat Phnum Santuk.

DEN DRUHÝ

Znovu stojím u silnice, a jestli se mi někdy stopovalo lehčeji než v Kambodži, to vážně nevím. Tady prostě staví všichni a hned. S úsměvem se hned každý ptá, jak mi může pomoci a kam chci odvést. Za několik dní, co jsem po severní Kambodži stopoval, nikoho ani nenapadlo si říct o nějaké peníze, jak tomu bývá v jiných státech, kde je každý majitel auta samozvaný taxikář. Zastavili mi tak mladí studenti z hlavního města, kteří studují cestovní ruch. Dozvídám se tak hodně o tom, jaký lukrativní business je v současnosti cestovní ruch v Kambodži, a jak se každý snaží učit anglicky, aby se s turisty domluvil. Faktem je, že při svých toulkách Kambodžou jsem potkal hodně lidí, co uměli alespoň základy AJ a potkal jsem i hodně lidí, co opravdu obstojně komunikovali, a to i v těch nejzapadlejších vesničkách.

Wat Phnum Santuk stojí na kopci a vede k němu asi čtyři sta schodů. Vyjít k chrámu s těžkým batohem v teplotách kolem třiceti pěti stupňů, to už se příště rovnou můžu zavřít do sauny. Nicméně pokud toto absolvujete, čeká na vás naprostý skvost. Desítky nádherných, stovky let starých, Buddhů vytesaných do skal. Počet západních turistů? V době mé asi dvouhodinové návštěvy nula!

Po prohlídce jsem se vydal směr hlavní silnice a už z dálky na mě mává pohledná slečna. „Chceš svést?“ ptá se mě. Kývu, že to dojdu pěšky, jsou to jen dva kilometry. „Ne ne, sedej, zadarmo, odvezu tě“ směje se na mě a pobízí, ať si naskočím. Kde se v lidech bere ta spontánnost, ta dobrota pomoci někomu cizímu, a existuje to ještě u nás v Česku? Pomohl by vám někdo jen tak?

Různými krátkými stopy, kdy mě někdo svezl pár kilometrů a někdo třeba dvacet, jsem se dostal až na křižovatku směrem starobylé město Sambor Prei Kuk. Respektive to, co z něj zbylo. Zde sídlilo jedno z dávných hlavních měst Kambodži, stovky let před samotnou Angkorskou říší zde stály desítky hinduistických chrámů, jejichž zbytky jsou v místní džungli dodnes. Jdu podél silnice, zpívám si nebo pískám a myslím, že místní ze mě cítí tu pohodu, kterou zrovna zažívám. Vždyť na světě je tak krásně, když jste někde mimo davy turistů. O to víc, když se na vás i ten nejchudší sedlák na poli směje a mává vám.

U silnice stál a na mě se smál klučina jménem Sophea. „Ahoj, odkud jsi a kam jdeš?“ pokládá mi otázku. Ukazuji mu na mapě, že mířím směr starobylé město, které bych si chtěl ráno projít. Opět mě bez mrknutí oka pobízí, ať si naskočím, že mě tam zaveze. Skutečně, v Kambodži nemusíte na auta nebo motorky ani mávat. Dozvídám se, že studuje stavební inženýrství v hlavním městě a sem se přijel podívat na starobylé chrámy, aby lépe pochopil, jak staří Khmérové v minulosti stavěli.

Jenže se už opět přiblížil večer, a tak Sophea nabízí, že si najdeme ubytování, něco k jídlu, a ráno brzy vyrazíme na chrámy. Nápad to je dobrý. Po celém dni jsem byl spálený jako Jan Hus na hranici, takže jsem ani neprotestoval. U večeře jsme stihli ještě probrat život a sny mladého studenta. Jak rozdílné ty sny jsou od těch, co jsem já, nebo kdokoliv jiný v Česku, měl zamlada. Sophea se snaží naučit dobře anglicky, a hlavně mít co nejlepší studijní výsledky, aby mohl dostat stipendium na vysoké škole. Chtěl by studovat v USA a pomoci v Kambodži stavět domy a komunikace, aby jeho země vzkvétala. Matně si vzpomínám, co jsem já chtěl v jeho věku. Auto? Mobil? Holky? Jak rozdílný to život, a i když jsem to nepočítal, tak jsem mu snad tisíckrát řekl, jak velký respekt k němu chovám za to, co se snaží v životě dokázat. Kéž bych také měl takový jasný cíl a smysl života.

DEN TŘETÍ

S východem slunce vyrážíme do džungle. Sophea mě vozí na motorce a já nevím, jak se mu odvděčit. Pěšky bych tady totiž bloumal celý den, protože chrámové komplexy jsou rozlehlé a několik kilometrů od sebe. Na motorce zvládáme přemístění za pár minut. Po zdejší džungli jezdíme skoro pět hodin a já si jen přestavuji, jak velké město muselo Sambor Prei Kuk před tisíci lety asi být.

Když se rozloučíme, jsem znovu sám. Sám na cestě do neznáma, kdy jsem si v mapě vyhlédl jeden naprosto nedostupný chrám. Leží u vesnice Ta Seng a podle mapy sem vede jen jakási prašná cesta. Snažím se jít asi hodinu pěšky po cestě, která na google mapách je značená, na mapy CZ je značená, na maps.me je značená, ale ve skutečnosti? Kdesi uprostřed doutnající džungle prostě najednou skončí. Nemá cenu riskovat. Tady nic nepojede a jít mimo cesty se v Kambodži nedoporučuje. Je zde totiž v krajině mnoho nášlapných min a já bych si své nohy rád ponechal pevně přidělané ke svému tělu.

PROČ KAMBODŽA HOŘÍ?

Otáčím to a jdu zpátky na hlavní cestu. Jak jsem říkal, jdu doutnajícím lesem a postupně si uvědomuji, jaká ekologická katastrofa se v Kambodži odehrává. Spoustu věcí mi „docvaklo“, když jsem si stopnul dva vládní úředníky. Jsou z ministerstva pozemků a nějakých budov (Land industry and buildings), tak to pojmenovali. Jeli do severních provincií zjistit, jaké školy nebo vládní budovy je potřeba opravit atd. Oblast, kde se právě nacházím, byla prý ještě před deseti lety naprosto bez lidí. Aby vláda tyto severní provincie zalidnila, začala lidem dávat půdu zdarma k hospodaření. Jenže jak už to tak bývá, s jídlem roste chuť, a tak zemědělci půdu začali rozšiřovat a toho docílíte tak, když vykácíte lesy a zapálíte je. Všude po Kambodži tak doutnají lesy, hoří příkopy, hoří pole, hoří vlastně všechno. Několik dní jsem neviděl modré nebe, jen něco šedivého nad sebou a spálenou zem všude kolem sebe. Je to velmi smutný pohled, jak si lidé neuvědomují, že když spálí lesy, nebudou mít zaprvé vzduch, ale ani vláhu, protože nebude mít co tu vodu zadržovat. Spousta lidí se tak nyní naopak zase stěhuje zpátky do měst, protože na severu je nedostatek vody k zemědělství. Koryta řek jsou suchá, nic se nezelená. Jak jsem se přesvědčil první den v minibusu, je v Kambodži obří korupce, což platí o vládních úřednících, kteří za nemalý poplatek nad tímto pálením zavírají oči. Cestou tak míjím opuštěné vesnice, jen dřevěné domky pomalu chátrající podél cest.

Je to velmi smutný pohled, ale snažím se na to nemyslet. Ze své pozice tuláka stejně nic nezměním. Sám ve spálené kambodžské krajině doufám, že pojede nějaké auto a já stihnu do vesnice Ta Seng dojet ještě za světla. Je to třicet kilometrů, což tady může znamenat několik hodin jízdy. Cesta totiž vypadá, jak kdyby zde nedávno projela kolona tanků. O pár kilometrů dál, by už ani ty tanky neprojely, protože končí asfalt a začíná prach.

Zastavuje u mě velký pick-up a otevírá se zadní okénko. „Kam jedeš?“ ptá se mě chlapík vzadu sedící. Soukám ze sebe název vesnice Ta Seng a nemusím ani dokončit větu, aby mi ukázal, ať si k němu sednu. Dochází opět k setkání dvou světů. Tuláka z Česka, co cestuje za pár dolarů na den, a bohatého podnikatele z hlavního města. Drum, tak se pán jmenuje, jede se svým řidičem do nedaleké vesnice na svatbu. V Phnom Penhu má firmu na recyklaci. Recykluje hlavně plasty, což je v Kambodži obří business, protože plasty jsou naprosto všude. Nyní ale chce rozšířit svou firmu do Tahjska. Thajsko od roku 2020 zakázalo jednorázové plastové tašky a kelímky a Drum zde vidí velkou příležitost pro business, protože bude recyklovat papír, vyrábět papírové tašky a kelímky. Neuvěřitelně mě baví lidi, co mají vizi, co vědí, co chtějí a dokážou pro to něco udělat. Ani nám nevadí, že je cesta samá díra a řidič je celý zpocený, jak se jim snaží vyhýbat. Drum se nestačí divit, co o Kambodži vím a hlavně, že vím o chrámu vedle vesnice Ta Seng. On prý nikdy na tom chrámu nebyl, a to v nedaleké vesnici vyrůstal. Dokonce mě zve i na svatbu, na kterou míří, to ale odmítám, protože jsem špinavý, zarostlý, od prachu. Prostě pravý tulák a nemám ani nic na sebe. Jen pár roztrhaných triček.

Drum mě vyhazuje na té asi nejprašnější cestě v Kambodži. Do Ta Seng to mám ještě dvacet kilometrů a slunce již připomíná obří červený pomeranč, který za chvilku zapadne za horizont. Pěšky to nedojdu, musí se stát zázrak, abych do Ta Seng dojel. A když tam dojedu, kde budu spát, co budu jíst? Nevím, ale ono se to nějak vyřeší.

Jdu chvilku pěšky, když v dálce vidím jet náklaďák. Je to moje poslední šance, jak se do Ta Seng dostat. Naštěstí jsem v Kambodži, v zemi, kde se prý nestopuje, ale každý tu zastaví. Dva mladí řidiči náklaďáku mě pobízí, ať si naskočím a lámanou angličtinou se snaží o komunikaci. Když jim říkám, že jedu do Ta Seng na chrám, absolutně nechápou. Není tam kde spát, chrám je kdesi v džungli, a je tady prý nebezpečno. Mimochodem, to že je někde v Kambodži, ale i Vietnamu, Thajsku nebo Laosu nebezpečno slýchám snad každý den. Uvědomuji si, že ale já jsem to samé. Když se mě někdo zeptá na Prahu, tak první, co říkám, že je tam nebezpečno. A kdy jsem se já nejvíce cítil v nebezpečí? Naposledy těsně před začátkem mojí cesty ve čtyři ráno, když jsem šel po Václavském náměstí z nějakého večírku a jediná stvoření, která jsem potkával, byli opilí turisté, dealeři drog a prostitutky. Od té doby je pro mě svět jedním velkým bezpečným místem.

Do Ta Seng dojíždím za tmy. Není zde veřejné osvětlení. Světla motorek prosvěcují hustý prach, a dávají mi tak tušit, že je tady alespoň nějaký život, když vidím kolem silnice mihat se malé postavy zdejších obyvatel. Na trhu se snažím ulovit něco k jídlu, ale smažené párky na špejli není zrovna to, čím bych chtěl „potěšit“ svůj žaludek. Vedle smrádnoucího masa, které se zde válí celý den na slunci, mi paní nabízí alespoň smažené instantní nudle. Najít v malých horských vesnicích něco k jídlu se rovná zázraku a člověk musí jíst to, co zrovna je, ne to, na co má chuť. Instantní nudle se zeleninou a chilli omáčkou za dva dolary je to jediné, co zde ulovím, maso odmítám. Otravu jídlem jsem měl naposledy před půl rokem v Tádžikistánu a už nikdy to nechci zažít.

Pro místní jsem asi takovým zjevením, jako když by se tu prošel samotný král. Všichni jen stojí a koukají, jak s hůlkami zápasím s instantními nudlemi. Holčička vedle mě přestala žvýkat párek, další domorodci jen tak civí a myslím, že jedna paní se polila vodou jen proto, že prostě se netrefila do pusy, jak na mě koukala. Dojídám instantní nudle nevalné chuti a platím krásné slečně, která se pomalu až k zemi klaní, jak je vděčná za mé dva dolary. Kde budu spát stále nevím. Anglicky nikdo neumí. Naznačuji, jestli někdo neví, kde spát. Všichni mě posílají někam do tmy. Jediné, co vidím, tedy spíš jen slyším, jsou pořádně nahněvaní psi, kteří na mě ze tmy vyjedou a já je spatřím vždy jen když se leknu a posvítím na ně čelovkou. Prach je naprosto všude. Cítím, jak mi zalézá do všech tělesných otvorů a tam pořádně dře.

Jdu tmou, která by se dala krájet, a jen díky čelovce vidím alespoň cosi jako cestu. Snad u každého domu je pes. Teď ve tmě, kdy nejsou vidět, jsou hrdinové. Slyším je odevšad, ale nevidím. Je to stezka odvahy, kterou by nevymyslel ani ten největší táborový šprýmař. Čelovka prozařuje prach a tmu a to, že jsou kolem mě domy mi dávají tušit malé ohníčky před nimi nebo jedna žárovka v uvnitř stavení m. „Hey you, homestay?“ slyším z jednoho domu. Jdu blíže za zvuky, které se ozývají ze tmy. Toto byla jediná věta v angličtině, kterou dotyčná znala. Ukazuje mi, že vedlejší dům je homestay. Uvnitř domu svítí jedna zářivka, před domem na mě štěká pes. Dům je otevřený, ale nikde nikdo. Tady se nezamyká. Všichni se znají a nikdo cizí se tady jen tak neobjeví. Jen jakýsi dvoumetrový špinavý kluk, který děkuje bohu, že bude mít kde spát. Za chvilku se rozkřiklo, že je tu cizinec a chce přespat, tak se odněkud zjeví stará babička s jakýmsi khmérským turbanem na hlavě. Bezzubá pusa se na mě směje a vede mě mě do domu. Dávají mi pokoj v dřevěném domu a já se těším, že se po náročném dni plném prachu a slunce vyspím. Ubytování stojí sto korun a nečekejte žádný Hilton. Postel, elektrika na pět minut před spaním a „sprcha“. Ta vypadá tak, že z jakési kádě nabírám hrncem vodu, kterou se polévám. Voda je kalná, zapáchá, ale co, aspoň ze mě smyje tu špínu po celém dni. Jsem tulák a toto mě neuvěřitelně baví. Cestování by nemělo být lehké, ba naopak. Cestu do vesnice Ta Seng si budu pamatovat hodně dlouho.

DEN ČTVRTÝ - JAKO INDIANA JONES

To, co mě ale čekalo ráno, si budu asi pamatovat nadosmrti. Vstávám s východem slunce. Má hostitelka venku zametá prach. Všude je dým z kouřících ohňů a prach od silnice. Sedám na motorku a po malé cestičce, která začíná o pár domů dál, mě manžel od mojí hostitelské rodiny veze na chrám, který je naprosto schovaný v džungli. Tento chrám považuji za svůj největší objev v Kambodži. Několik hodin jsem koumal satelitní snímky a mapy, abych našel pravidelné tvary uprostřed kambodžské pustiny. Jak později zjišťuji, stál zde v minulosti obrovský chrámový komplex. Dokonce tak velký, že byl větší než samotný Angkor Wat, který je nyní považován za největší chrámový komplex na světě.

Chrám Kompong Svay byl postaven v jedenáctém století a jako většina staveb z doby Angkorské říše po jejím úpadku vešel v zapomnění. Znovu objeven byl v roce 1937, ale jelikož leží sto kilometrů od města Siem Reap, kde se nachází nejvíce chrámů z doby Angkorské říše, je doslova opuštěn. Nenajdete tu žádné turisty, žádné stánky s cetkami, žádné cesty. Nenajdete tu absolutně nic. Jen polorozpadlý chrám uprostřed džungle, která si jej pomalu usurpuje. Sám procházím mezi zdmi a budovami komplexu, který i nyní, skoro tisíc let po své výstavbě, působí naprosto megalomansky. Jediné, co slyším, je řev stovek ptáků, kteří jako by si předávali hlasitými zvuky informaci, že je u nich vetřelec. Zvuky džungle jsou místy až strašidelné, o to víc, když rozpadlou zdí prolézám do jedné z chrámových budov. Zde na mě najednou kouká obří kamenný obličej na jedné z věži. Připadám si jako dávný objevitel, který po stovkách let objevil chrám plný pokladů. Fotím každou kamennou sošku, každé okno, každý strom pevně přirostlý ke kamenné zdi. Fotím vlastně naprosto vše, protože něco takového jsem ve svém životě ještě neviděl. Srdce mi buší napětím tak moc, že vidím, jak se mi pohybuje tričko.

V chrámu trávím několik hodin. Několik hodin naprosté samoty uprostřed džungle. Mohu si jen představovat, jak to asi vypadalo, když zde před téměř tisícem let žili mniši nebo jak to vypadalo, než chrám potkala, ostatně jako celou Kambodžu, smutná historie v době Rudých Khmérů. Když vláda Rudých Khmérů v roce 1979 skončila, byla země v tak zbídačeném stavu, že by lidé udělali cokoliv, aby sehnali peníze k obživě. Do vedlejšího Thajska tak začali prodávat kameny ze starých chrámů a nebyl tomu uchráněn ani Kompong Svay. Jak asi chrám vypadal, než ho místní začali rozebírat? To se už nikdo nikdy nedozví. Možná si řeknete, co je na tom, tak jsi byl v chrámu?

Jenže právě ta odlehlost, ta strastiplná cesta sem, řev ptáků, tisíce let kamenné sochy, vůbec celková atmosféra, že jsem tady sám. Někde uprostřed džungle, kam se ani místní neodváží, právě to ve mně navozuje pocit obrovského dobrodružství, které jsem si kdysi vysnil. Objevit takový chrám jen díky tomu, že si projíždíte mapu centimetr po centimetru, to je tak trochu malý zázrak a pevně mě to přesvědčuje o tom, že nic není nemožné.

Plný adrenalinu se vracím do vesnice a na místním trhu si dávám opět instantní nudle. Nic jiného tu prostě není. Kambodža je pro mě zatím asi nejšpinavější zemí, kde jsem byl, a to jsem projel celou Indii. Je tedy s podivem, že jsem to tu přežil bez žaludečních problémů, i když jsem jedl vážně na ulici. Naštěstí jsem se snažil vyhýbat tomu smradlavému a pomalu hnijícímu masu.

Čekala mě cesta zpět do civilizace. Jenže stopovat někde, kde nic nejezdí je docela oříšek. Opět jdu prašnou cestou a občas projede nějaká motorka, která zvíří oranžový písek, že není nic vidět. Potím se pod přímým sluncem, pot ze mě stříká a smrdím jak podpaží zápasníka sumo. Proč to dělám? Proč nemůžu cestovat pohodlně jako to dělají jiní turisté? Proč mě to vždy táhne někam, kam nikdo nejezdí? Ty, a mnoho dalších otázek, se mi honí hlavou, ale odpověď je vždy stejná. Protože mi to přináší neuvěřitelný pocit svobody a radost ze života! Tu radost, která mi tak moc chyběla, když jsem se unavený vracel domů nad ránem z noční práce jako DJ a věděl, že mám jen pár hodin spánku než půjdu pracovat do jiné práce. Vidět místa, kam se jiní neodváží a nepodívají, to je to, proč tu mávám na motorky a doufám, že mě z tohoto prašného horkého pekla odvezou.

Nakonec s velkým úsilím dojedu až na úplný sever Kambodži. Na jedné straně je hranice Laosu, na té druhé hranice Thajska. Nikdo tu nechce bydlet, proto míjím jen vojenská auta. Vojáci, kteří se svolí odstěhovat se sem na sever, dostanou zdarma dům a nové auto, je to ale jen malá náplast na život v pohraničí, kde nic není, jen spálená krajina, smog a prach.

DEN PÁTY

Kolikátý den jsem vlastně na cestě? Nevím, prostě čas má jiný význam a nějak rychleji letí. Pět dní v severní Kambodži a desítky úžasných lidí, které potkám každý den, mi vykouzlí na celý den úsměv na tváři. Jak jsem Kambodžu ze začátku neměl rád, tak jí nyní miluji. Sám od sebe vstávám s východem slunce. Těším se až znovu půjdu podél silnice. Nevím kam dnes dojedu, kde budu spát, co budu jíst, ale je mi to úplně jedno. Na světě jsou důležitější věci k řešení než takové maličkosti. Motám se podél hranice s Thajskem a každý mi říká, jak „danger“ to tu je. Nevidím jediný náznak nebezpečí. Ba naopak, jediný, kdo tu jezdí, jsou vojáci a policie a ti vždy ochotně zastaví. Bezpečněji tu už být nemůže.

Několika stopy, kdy většinou jedu na motorce nebo na korbě pick-upu, se dostanu až k chrámu Koh Ker. Do areálu vjedu na černo, protože jedu s místními, kteří vstup neplatí. Jinak bych musel platit deset dolarů. S úžasem zůstanu stát před chrámem a kroutím hlavou nad jeho architekturou. Chrám totiž připomíná staré pyramidy v Mexiku. Dvě civilizace, a sice ta z doby Angkorské říše, a ta z doby Mayské, každá na druhém konci světa a mají stejnou architekturu svých chrámů. S obdivem chodím a lezu na pyramidu a prostě nechápu. Kdysi dávno jsem četl knihu o mimozemských civilizacích a při pohledu na chrám Koh Ker, a na fotky pyramid v Mexiku, začínám věřit tomu, že bude něco málo pravdy na tom, že těmto civilizacím pomáhali se stavbou chrámů bytosti z jiných světů. V jedenáctém století totiž nebylo absolutně možné, aby se tyto dva světy znaly, přesto jsou jejich stavby doslova identické.

Den opět uteče neuvěřitelně rychle, takže fotím poslední fotky přilehlých malých chrámů ve zdejší džungli a snažím se dostat co nejrychleji do nejbližší vesnice. Slunce má tak sytě oranžovou barvu, která je ještě umocněna hustým dýmem v ovzduší, že je všechno kolem mě úžasně zbarveno do oranžova. V dálce slyším jet motorku. Je to zřejmě má poslední šance, jak se někam dostat za světla, než slunce zmizí úplně. Otočím se a vidím bělocha. Kasper, Polák, který se tady zjevil jako zázrakem, mi už z dálky ukazuje, ať si k němu naskočím. Prostě nechápu, kde se tady v Kambodžské džungli vzal Polák na motorce, ale dáváme se do řeči. Zjišťuji, že stejně jako tisíce jiných Evropanů, Australanů nebo Američanů, odjel z Číny do jihovýchodní Asie, aby se vyhnul riziku nakažení koronavirem, který zrovna decimuje Čínu. Kasper studuje čínské právo v čínštině. Naprosto nechápu, jak někdo může vůbec čínštině rozumět, natož v tom jazyku studovat právo? Škola mu každý den posílá informace a novinky, jaká je situace ohledně viru a také má nakázáno být až do půlky března mimo Čínu.

Nakonec se domlouváme, že mě zaveze asi sto kilometrů až do města Siem Reap. Po pěti dnech se zase dostanu do civilizace, dám si pořádnou sprchu a minimálně jeden den si celý odpočinu. Tak trochu mi je to ale líto.

Končí jedno z největších dobrodružství mé cesty. Pět dní jsem se toulal severní Kambodžou, bez turistů, smradlavý, zarostlý, špinavý, ale neuvěřitelně šťastný. Objevil jsem zapadlé chrámy, které jsem měl jen pro sebe. Objevil jsem zcela jinou Kambodžu. Poznal jsem vlídnost místních lidí, smrad, ale i vůni této stále ještě rozvojové země. Snad budu mít zase brzy šanci zažít nějaké podobné dobrodružství. Člověk totiž nikdy neví, kam ho vítr zavane.

PS: Zavál. Do severního Thajska, kde jsem se rozhodl hledat horské kmeny na hranici Barmy a Thajska. O tom ale zase až příště. Tentokrát toho dobrodružství bylo více jak dost.