MENORCA - JARNÍ PUTOVÁNÍ PO CAMÍ DE CAVALLS

20. června 2021

„Nepojedeme někam na dovolenou?“ zeptala se mně jednoho jarního dne moje krásná slečna Dominika, se kterou jsme již před více jak rokem v sobě nalezli zalíbení. Jelikož jsem právě dopsal poslední řádky své knihy a potřeboval jsem si trochu provětrat hlavu, souhlasil jsem, což na tváři Dominiky vykouzlilo krásný úsměv a v jejich očích bylo vidět nadšení. To brzy opadlo, když jsem jí oznámil, že se žádná Dubaj ani Maledivy konat nebudou. Když chodíte s cestovatelem, nemůžete zkrátka čekat válení u moře s all inclusive! Trvalo to asi pět minut a na mém emailu přistála rezervace letenek na malý středomořský ostrov Menorca.

… a tak vlastně začalo jedno úžasné dobrodružství, o kterém si budete moci přečíst v dalším z mých psaných příběhů, díky kterým cestování tolik miluji. Ač tentokrát jsem se světem netoulal sám, ale měl jsem skvělou společnost. Pokud nechcete číst zde na Facebooku, již nyní je celý článek dostupný na mých stránkách.

Každý mi dá jistě za pravdu, že dlouhodobé cestování ve dvojici jak se patří prověří každý partnerský vztah. Být s někým dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, to už chce velkou odvahu a trpělivost s tím druhým. Nás čekaly dva týdny! Když jsem zmínil Menorcu, letní dovolenkový ráj bohatších Evropanů, opravdu jsem nemyslel válení se u hotelového bazénu. K poznání tohoto ostrova jsem vybral historickou trasu zvanou Camí de Cavalls neboli Stezku koní.

Camí de Cavalls po stovky let sloužila jakožto stezka kolem Menorcy, která propojovala strážní věže s vesnicemi a městy. Trasa kopíruje členité pobřeží ostrova a mnohdy vede opravdu těmi nejodlehlejšími částmi. Často musíte pěšky překonat útesy nebo skály, ale zabloudíte i do malých vesniček a městeček, které jsou mimo turistickou sezónu naprosto vylidněné. My jsme nakonec ušli více jak 220 kilometrů a přiznám se, že se jednalo o jeden z nejkrásnějších treků života!

JEDEME!

Impulzivní rozhodnutí jsou ta nejlepší. Camí de Cavalls jsem měl v hledáčku již několik let, ale přeci jen mě to vždy táhlo někam dál než do Středozemí. Měl jsem ale volno jen čtrnáct dní, proto nějaká dlouhá cesta za oceán nepřipadala v uvahu, navíc cestování v době covidové přináší značná úskalí, ne že ne. Kupuji tak nejdříve jednosměrnou letenku na Mallorku. Je s podivem, že přímá cesta na největší baleárský ostrov stojí jen deset Euro (nějakých 250 korun), ale cesta na sousední Menorcu stojí necelé čtyři tisíce korun. Je proto levnější letět na Mallorku, dále do Barcelony, a z Barcelony konečně na Menorcu, naší cílovou destinaci. Ušetřili jsme tak několik tisíc korun, a jako bonus se mohli podívat po Mallorce a Barceloně.

Balím do příručního zavazadla stan, spacák, karimatku a pár kusů oblečení. Musím se vejít do velmi přísných rozměrů letecké společnosti Ryanair! Nakonec jsou ale naše batohy jednou tak větší než povolené rozměry. Projde to? Samozřejmě! Stačí úsměv a vše jde bez problémů a my na Menorce přistáváme v teplém jarním odpolední a rovnou poznáváme to, čím je tento ostrov proslulý. Je zde totiž neuvěřitelný klid. Z letadla vystupují jen jednotky pasažérů.  Přímo u letiště se napojujeme na stezku mezi políčky a pomalu docházíme až do hlavního města Mahon.

Žádné taxíky nebo turistické autobusy. Žádné davy turistů mačkající se v úzkých uličkách. Ty zejí prázdnotou a jen v samém centru u hlavní katedrály na lavičce nebo v kavárně sedí pár domorodců. Turisté zde nejsou žádní, což vlastně naprosto předznamená celé naše putování po Camí de Cavalls. Lidé, které jsme na cestě za čtrnáct dní potkali, by se dali spočítat na prstech obou rukou.

Ještě se fotíme před sousoším tří koní, kde vlastně Camí de Cavalls začíná, a pak nás již čeká chůze několik kilometrů za město, kde při západu slunce hledáme u malé vesničky místo k rozdělání stanu.

Camí de Cavalls nabízí několik úskalí, na které se musí člověk, který ji chce absolvovat, připravit. Tak předně je na celé Menorce zakázané stanování a kempování. Každou z následujících nocí tak porušíme zdejší nařízení. Dále, především na severní straně ostrova, nejsou skoro žádné vesnice, což znamená i minimum možností, jak dokoupit zásoby, včetně vody. Prvních pět dní tak navštívíme pouze jeden obchod, zbytek je v malých vesničkách zavřený, protože mimo sezonu jsou úplně prázdné a domorodci, pokud zde tedy nějací jsou, jezdí nakupovat do vnitrozemí autem. Veškeré jídlo a vodu tak musíme tahat s sebou ve větším množství, čímž naše batohy neuvěřitelně ztěžknou až na patnáct kilogramů.

Odměnou nám ale jsou neuvěřitelně krásná zákoutí malého ostrova. První noc spíme na pláži u malého domku a na útesu nad námi je strážní věž. Jedna z těch, které po stovky let hlídaly ostrov před piráty a jinými nájezdníky. Ráno nás budí pár psů, kteří se kolem našeho stanu prohánějí. I když je stanování a kempování na ostrově zakázáno, místní, kteří se sem chodí proběhnout nebo se projít se psy, nás vítají úsměvem a přejí dobré ráno. To je vlastně takový španělský kolorit. Hlavně zde na malém ostrově nemá nikdo důvod k zamračení, nervozitě nebo spěchu.

Camí de Cavalls byla vybudována ve 14. století a znovu byla obnovena v roce 2011. Je rozdělena na několik úseků, které vás provedou opravdu těmi nejzapadlejšími, ale zároveň nejkrásnějšími částmi ostrova. Procházíme mezi kamennými zídkami, které od sebe oddělují pozemky. Na nich se čas od času pasou krávy nebo ovce. Je konec dubna a vše se zde neuvěřitelně zelená nebo barví do růžové, žluté, červené, to podle květin, které zde všude rostou. Z celého ostrova sálá neuvěřitelný klid. Až na konci druhého dne potkáme dva francouzské novináře, kteří si sem sjeli na dovolenou z přelidněné Paříže. Počasí je nestálé. Fouká silný vítr, v dáli se nad mořem formují černé mraky, které nevěstí nic dobrého.

Rychle se tedy dostáváme do malého přístavu, kde prosíme paní na recepci o místo, kde bychom mohli přespat. Není na to zvyklá, pokud sem někdo přijede, tak plachetnicí, kde lidé mají útulné příbytky. Na dva tuláky s baťohy není připravená a volá kolegu, který nám ukazuje místo v nedalekém lesíku pod stromy, kde bychom prý mohli přespat. Chlapík vypadá jak kreslená postavička Mimoň. A to nemyslím nijak urážlivě. Ba naopak, je velmi roztomilý. Malý, postarší Španěl jménem Jorge má žluté kalhoty a silné dioptrické brýle, které byste si spletli s popelníkem. Zkrátka jako kreslený Mimoň. Ke komičnosti mu přidává opelichaný pejsek, který všude cupitá za ním. Říká se, že jaký pán, takový pes. Tady to platí opravdu dokonale. I Jorge má opelichané a rozcuchané vlasy a spolu s psíkem tvoří dokonalou komickou dvojici.

Jenže silný déšť přichází právě ve chvíli, kdy chceme rozložit stan a všechno nám neuvěřitelně rychle promokne. Jedinou možností tak je opět přístav, kde nám nakonec dovolují zůstat pod střechou restaurace mezi stolky a židličkami. Beztak tu nejsou žádní hosté a my jim to alespoň zameteme, abychom nespali na špinavé zemi, kterou za celou zimu nikdo neuklidil. Pod střechou, v suchu, za vydatného deště, který bubnuje všude kolem nás, usínáme vyčerpáním.

Každý den totiž ujdeme bezmála dvacet kilometrů a s těžkými batohy na zádech prověříme naše fyzické síly. Šplháme po malé cestě z útesu na útes, čas od času podél cesty potkáme želvy, které zde volně žijí a líně se prochází podél pobřežních pěšinek. Camí de Cavalls nevede pouze po pobřeží, ale zavede vás i do nitra malého ostrova. Chvíli tak procházíme zeleným lesem a o několik kilometrů dál po polní cestě. Všude kolem nás je pšenice a čas od času malá farma. Když si chceme u farmářů natočit vodu, upozorňují nás, že není pitná. Na Menorce každý pije pouze balenou vodu a tu z vodovodu nepoužívá ani na vaření. Nám to nevadí, alespoň nějaké osvěžení, když široko daleko není žádný obchod. Plníme tedy lahve a naše batohy opět pořádně ztěžknou. To, že voda není dobrá je skutečně cítit na první ochutnání a druhý den i zapáchá. Jenže jiná možnost prostě není.

Další noc přicházíme do malého, ale naprosto vylidněného, turistického městečka. Je zde pár vilek, do kterých jezdí Španělé na léto relaxovat. Jako zázrakem se před námi zjeví restaurace, která je otevřená. Prosíme opět o vodu a místo na spaní, které nám jeden z chlapíků ochotně ukazuje. Spíme na dokonalém trávníku před jednou z vilek, která je prý již delší dobu opuštěná. S chlapíkem, který je trochu tmavší než průměrný Španěl, se dávám do řeči. Utekl před pár lety z Venezuely. Je jediný z rodiny, komu se to podařilo. Venezuelu zasáhla v posledních několika letech nebývalá krize, není práce, peníze, jídlo ani léky. On jediný tak živí početnou rodinu, které posílá do Venezuely svoje těžce vydělaná eura. V Evropě je rok a musel vzít jakoukoliv práci, kterou našel. Proto nyní pracuje jako číšník, i když má vystudovanou vysokou školu jako překladatel. Umí tedy skvěle anglicky a nyní si vyřizuje potřebné dokumenty, aby mu byla v EU uznána jeho vysoká škola z Caracasu a on se mohl věnovat své profesi překladatele.

Druhý den nám společně s kuchařem připravují bagety a rizoto, abychom měli s sebou na cestu. Nikde prý nejsou otevřeny žádné obchody a dle mapy nás již nečeká ani žádná malá vesnička. Jídlo z restaurace by nám mělo na dva dny vydržet a samozřejmě doplňujeme i vodu, která je ale po celém dni chůze skoro nepoživatelná. Stále je ale smradlavá voda lepší než žádná voda.

Možná si říkáte, proč se tak trápíme, proč si nepronajmeme nějaký hotel a neodpočineme si. Důvodů je několik. Především cena ubytování, která se mimo sezónu pohybuje ve skutečně astronomických částkách. Tím druhým je fakt, že jsme byli více jak půl roku zavřeni doma a neuvěřitelně nás baví ta volnost, kterou máme. Celé dny tak chodíme na čerstvém vzduchu v teplotách kolem dvaceti stupňů. Vzduch je krásně svěží a vůně jarního kvítí se mísí s nádechem soli od všudypřítomného moře. Už ani nevíme, kde máme roušky, protože je prostě vůbec nepotřebujeme.

Asi nejtěžší chvíle zažíváme na trase mezi vesnicemi Platja de Fornels a Cala Morell. Jsou zde totiž velká převýšení a na konci jednoho dne nám telefon ukazuje, že jsme vyšplhali dvě stě pater. Neustále šplháme z jednoho útesu na druhý. Nahoru a zase dolu. Po malé pěšině, po které kdysi putovali ochránci ostrova. Úsek mezi zmíněnými vesnicemi je asi nejnáročnější, který na Camí de Cavalls můžete najít. Už ani ty malé farmy zde nejsou. Není zde totiž skoro nic. Jen překrásné opuštěné pláže a zvuky vln, které naráží na útesy. Moře je sice studené, ale je to jediná možnost, jak našim unaveným tělům poskytnout alespoň nějaké osvěžení a hlavně umytí. Zkuste si s těžkými batohy několik dní chodit bez sprchy a tekoucí vody. Umýt se ve studeném moři je tak jediná možnost, jak ze sebe občas opět udělat lidi 

Hlavně pro Dominiku to musí být těžké. Jednou, ještě, než jsme se potkali, projevila totiž touhu mít normálního kluka, který by jí bral na výlety. „Tak tady ho máš,“ říkám jí vždy s potutelným úsměvem na rtech, když lezeme do studeného moře. Jet do resortu a válet se tam dovede každý, ale obejít celý ostrov ve vedru, ale i v dešti, bez jídla, bez vody, bez sprchy, to opravdu není pro každého a já jsem neuvěřitelně pyšný, jak celých čtrnáct dní Dominika zvládla.

Po pěti dnech chůze na severu ostrova přicházíme do městečka Ciutadela. Bývalé hlavní město zůstalo zakonzervováno v čase a díky pandemické situaci, kdy zde nejsou skoro žádní turisté, si při procházení malých uliček opravdu připadáme jako ve středověku. Osobně považuji Ciutadelu za jedno z nejkrásnějších měst nejenom na Baleárech, ale v celém Španělsku. Je to taková neobjevená perla středomoří, kam bych se chtěl velmi často vracet.

Město bylo založeno Féničany a ve čtvrtém století se stalo sídlem biskupství. Po několik století trvající vládě Maurů, kdy se město jmenovalo Medīna el Jezīra byla Ciutadela znovudobyta během období zvaného reconquista a stala se částí Aragonské koruny. Během středověku šlo o důležité obchodní centrum.

Dne 9. července 1558 město na devět dní oblehli a následně zdecimovali Turci. Mocné turecké armádě čítající sto čtyřicet lodí a patnáct tisíc vojáků město vzdorovalo s armádou čítající pouhých sto mužů. Všech tři tisíce obyvatel, kteří obležení přežili, bylo odvezeno jako otroci do Turecka, spolu s obyvateli okolních vesnic. Až do začátku 18. století byla Ciutadela metropolí ostrova, než si Britové za hlavní sídlo kvůli přístavu zvolili Mahón.

Ciutadela se rozprostírá kolem přírodního přístavu, jehož vody se zařezávají hluboko od pobřeží. My si zde na dva dny pronajímáme hotel a konečně, po pěti dnech chůze a celkem sedmi dnech bez sprchy, protože ještě před přítelem jsme byli dva dny na Mallorce, si konečně dáváme sprchu a spíme v posteli. Slovo odpočinek je ale relativní. Ve volném dni, který jsme si vynahradili na procházku městem, opět nachodíme bezmála dvacet kilometrů. Navštěvujeme i starodávné hrobky zvané Navetas, které jsou po celé Menorce a ta nejznámější je právě nedaleko Ciutadely. Dalším zajímavým místem, na kraji města, je přírodní skalní oblouk Pont d'en Gil. Na Menorce je zkrátka stále co objevovat.

Po dvou nocích v hotelu nás čeká jižní část ostrova. I počasí se vylepšilo, a tak již nehrozí každý den déšť. Ba naopak. Slunce začíná nabírat na intenzitě a během prvního dne jsme spálení na uhel. Výhodou jižní části ostrova je, že není tak členitá. V podstatě stále jdeme po rovných útesech, jen občas nás cesta zavede do vnitrozemí a musíme vyšplhat nějaký kopeček. Jako třeba ten k historickým vykopávkám města Torre d'en Galmés. Dávno před příchodem Féničanů a Římanů a Arabů a Španělů, obývali Menorku lidé talaiotické kultury, po nichž na ostrově zůstaly již zmíněné hrobky, ale i staré osady.

Jižní strana je také frekventovanější, co se návštěvníků týká, proto minimálně jednou za den potkáme člověka na koni. Je to logické, Camí de Cavalls by nebyla stezkou koní, bez koní. Koně se zde i volně pasou mezi kamennými zídkami a nechají se klidně za jablko pohladit. Mimo to jižní strana nabízí i dlouhé písčité pláže s vodami tak čistými, že si připadáte jako v Karibiku. Popravdě, nepamatuji si, že bych někdy viděl čistší moře, než je právě na Menorce. Dokonce mi už ani nevadí, že je studené a já nemám plavky. „Na Adama“ skotačím ve vlnách a užívám si tu volnost, kterou mám.

V průběhu našeho putování spíme nakonec deset nocí ve stanu na těch nejrůznějších místech. Na pláži, u opuštěné vily, v lesíku, na útesu, u domku na lodě nebo v parku. Nikde nebyl problém, ba naopak nám lidé nabízeli pomoc nebo popřáli šťastné putování. Poslední noc, již pod rouškou tmy, docházíme do malé vesničky. Jsme již unaveni po celodenní chůzi a stan rozděláváme na prvním možném místě, což je v tomto případě dětské hřiště. Ráno nás budí kroky kolem stanu a definitivní jistotu, že se jedná o policisty, nám dává zvuk fotoaparátu a vysílačky. Jako správný „gentleman“, posílám první ze stanu Dominiku. Má totiž jednu zajímavou vlastnost. I po probuzení vypadá stále okouzlující, kdežto já jsem nateklý a zmačkaný.  

Dominika vyleze ze stanu, usměje se a vysvětlí, že jdeme po Camí de Cavalls a že jsme večer již nemohli najít jiné místo k přespání. Než se ze spacáku a stanu stihnu vysoukat já, policisté s úsměvem odchází, přejí nám šťastnou cestu a jen tak mimochodem zdůrazní, že na celém ostrově je stanování zakázáno. Vtipná situace nastává o pár hodin později, když procházíme malým městečkem a jednoho z policistů potkáváme. S úsměvem nám mává a salutuje a my víme, že Menorka je nejenom krásná, ale že zde žijí opravdu úžasní lidé. Ti vlastně sami sebe ani nepovažují za Španěly. Mají svůj vlastní jazyk a nazývají se prostě Menorčané a jsou na to náležitě hrdí.  

Čtrnáct dní na cestě uteklo jako voda. Ještě si dáváme jeden den relax v malém, nově otevřeném hotelu, kde jsme úplně první hosté a všichni se nám doslova klaní na důkaz vděku, že jsme si vybrali právě jejich rodinný hotel. Camí de Cavalls, alespoň ve mně, zanechala dojem, že i na tak turisticky vyhlášeném místě, jako Menorka bezesporu je, můžete zažít dobrodružství a hlavně samotu, kterou po zimě v izolaci a rušném životě v Praze opravdu potřebuji.

Za čtrnáct dní na ostrově jsme ani jednou nevyužili místní hromadnou dopravu a stejně tak, jako jsme z letiště do centra Mahonu šli pěšky, tak i nyní se z centra hlavního města vracíme na letiště pěšky. Je to vlastně hrozně vtipné. Pár metrů od přistávací dráhy je farma, kde se pasou kozy a pobíhají slepice, a kromě občasného průletu letadla nic nenasvědčuje tomu, že se v letní sezóně odtud můžete dostat do celé Evropy a proudí sem tisíce turistů. Ostrov jsme tak celý obešli kolem dokola a nachodili více jak dvě stě dvacet kilometrů. To vše v překrásné, a hlavně opuštěné krajině.

Pokud i vy hledáte krásnou přírodu, prázdné pláže, a to nejčistší moře, je Menorka přesně to místo, kam byste se měli vydat. Jako bonus ostrov nabízí bohatou historii a překrásné stavby z různých historických období. Zkrátka místo, kde určitě chci trávit některou ze svých dalších dovolených!

Mimochodem, hodně z vás mi píše, jestli mám na svých cestách nějaké pojištění. Samozřejmě, že mám, protože mám zkušenosti s nejrůznějšími zraněními na cestách. Pokud si nevíte rady, srovnání cestovního pojištění provedete jednoduše na yespojisteni.cz. Já tam vždy najdu přesně to, co potřebuji!