12. dubna 2020

STOPEM DO BARMY aneb KDYŽ PORUŠÍŠ VŠECHNA CESTOVATELSKÁ PRAVIDLA!

Cestuji sice bez plánu a kolikrát nevím ráno, kde budu spát večer nebo kam dojedu, přesto se však vždy snažím dodržovat několik základních pravidel A možná právě díky tomu se mi vyhýbají nějaké vážnější problémy a mohl jsem po zemi, povětšinou stopem, dojet až do Barmy.

Jenže právě při cestě z Thajska do Barmy jsem porušil snad všechno, co šlo. Velmi často říkám, že cestování by nemělo být jednoduché, nicméně moje cesta do Barmy se přeměnila snad na nejhorší stopování na mé cestě. Byl jsem z toho tak vedle, že jsem domů mamce psal, že už nechci cestovat. 😊 Nicméně i taková „banální“ cesta mi ukázala, že člověk se vždy učí a dozvídá něco nového. A o tom by mělo cestování být. Nemyslíte?

JAKÁ JSOU MÁ PRAVIDLA PRO BEZPEČNÉ CESTOVÁNÍ?

1. Mít alespoň minimální představu o místě, kam chci dojet, respektive o místech, která mě po cestě čekají a kde bych mohl v nejhorším zůstat (přespat).

2. Mít u sebe vždy alespoň nějaké peníze na jídlo, vodu atd.

3. Nejíst jídlo, co nevypadá dobře a co nevím, co je. Například bych nerad jedl psa nebo kočku.

4. Snažit se dát někomu doma alespoň zevrubnou informaci o tom, kde budu atd.

5. Nikdy nestopovat v noci!

6. Vždy si najít ubytování před soumrakem. Města totiž vypadají jinak ve dne a v noci. Pokud vím, že někam dojedu v noci, tak mít dopředu zabookované ubytování.

7. Mít staženou off-line mapu daného státu nebo regionu.

8. Mít napsaných několik vět v lokálním jazyku, kdybych potřeboval někde někomu něco vysvětlovat.

Jsou to v podstatě jednoduchá pravidla, která dávají smysl a není to nic těžkého. Tedy až do té doby, když všechno výše jmenované porušíte! Nutno dodat, že to opravdu bylo nezaviněné a neplánované. O tom ale tak nějak cestování je. Zažít něco nového, na co pak budete vzpomínat. Je fakt, že na cestu do Barmy bych možná raději zapomenul. Nebo ne? 😊

HODINA DĚJEPISU A GEOGRAFIE V THAJSKU

Před pár dny jste se mohli dočíst, kterak jsem „ztroskotal“ v jedné malé vesnici po cestě na hraniční přechod Mae Sot. Postaral se o mě úžasný dědeček z etnika Karen, který mě u sebe nechal přespat, a na ráno domluvil odvoz více jak dvě stě třicet kilometrů do hraničního města.

Děda mě budí v pět ráno a ukazuje, že mi připravil snídani. Už vážně nevím, co říct. Proč se o mě tak stará? O tuláka z Česka? Nechávám mu tajně na stole deset dolarů jako poděkování, a potemnělou vesnicí jdu k hlavní silnici, kde jsem měl na šestou hodinu ranní domluven odvoz. Je půl sedmé a dodávka stále nikde. Propadám již mírné panice, ale vědom si toho, že hraniční přechod zavírá až v devět večer, jsem si jist, že bych se tam nějak dostal. Až těsně před sedmou hodinou, tedy o skoro hodinu později, se konečně zjeví oranžový vůz, a již z dálky na mě bliká a troubí.

Ač přes den teploty dosahují více jak třiceti pěti stupňů, přes noc a ráno je docela zima. O to víc, když jedu v otevřené dodávce a profukuje tu všemi stranami. Oblékám se do tepláků a mikiny a pouštím se do konverzace s jediným dalším pasažérem. Je jím mladý chlapík z Nového Zélandu, ale s asijskými rysy v obličeji. Chlapík sedí zmrzlý a zabalený v dece. Dozvídám se, že sice žije na Novém Zélandu, ale původně se narodil v Barmě a když mu byly tři roky, s rodiči utekl do Thajska, kde vyrůstal v uprchlickém táboře.

Málo se to ví, ale v Barmě dlouhá léta probíhaly, a stále na určitých místech probíhají, etnické nepokoje. V devadesátých letech nabyly konflikty mezi armádou a etnikem Karen nebývalých rozměrů a tisíce etnických Karenů uteklo do sousedního Thajska. Podél hranice tak nyní leží desítky vesnic tohoto etnika, ale také uprchlických táborů, kde žijí tisíce lidí. Je mi hned jasné, že jsem narazil na neuvěřitelný zdroj informací. Posledních devět dní jsem hledal etnické vesnice na severu Thajska, a Kareni mi tak nějak unikli, nyní jsem měl možnost dozvědět se o jejich životě a minulosti víc. O uprchlických táborech v Thajsku se totiž skoro nikde nemluví. My v Evropě si „řešíme“ svoje uprchlíky, ale války a nepokoje probíhají na celém světě a popravdě i pro mě bylo velkým překvapením, když jsem se o uprchlických táborech v Thajsku dozvěděl. „Cože? Tady v tom ráji turistů můžete narazit na desetitisíce uprchlíků žijících v otřesných podmínkách?“ nevěřil jsem prvotně svým uším, ale je to tak. V tomto bohem zapomenutém kraji se jich skrývá hned několik.

Projíždíme neuvěřitelně krásnou hornatou krajinou a kolikrát silnice doslova protíná hranici mezi Thajskem a Barmou. Ve vesničkách po cestě vždy někdo naskočí a pak se nechá vyhodit někde uprostřed lesa nebo hor. „Mají tam pole“ ukazuje mi v uvozovkách klučina. Nemusím být Einstein, abych si domyslel, že tam nepěstují brambory. Pravděpodobně tady, v řídce zabydleném kraji, stále pěstují opium, které se v oblasti tzv. Zlatého trojúhelníku kdysi produkovalo ve velkém. Je to tak zapomenutý a nedostupný region, že bych nejraději ihned vyskočil někde uprostřed džungle a jen tak se toulal. Bohužel to nejde. Dnes mi končí Thajská víza a já bych nechtěl být vyhoštěn nebo platit pokutu při překročení jejich platnosti.

Už si vlastně nepřipadám jako v Thajsku. Všechny vesnice, všichni lidé, co v nich žijí, pochází z Barmy. Dívky mají obličeje pomalovány tanakou, muži žvýkají betel. Nikdo prý nemluví thajsky, ale barmsky. Občas přisedne někdo v tradičním oblečení a samozřejmě zůstane překvapen z toho, kde se v dodávce vzal turista. Díky tomu, že můj spolucestující mluví jazykem Karen, ptám se místních na mnoho otázek z jejich života. Do hlavy mi totiž stále nejde, jak si zde, uprostřed odlehlých hor, mohou něco vydělat. Nakonec je to ale jednoduché. Jsou prostě soběstační. Veškeré potraviny, jako je rýže, banány, maso nebo ovoce, si vypěstují sami. Přebytek poté jednou za čas jedou prodat na trh do velkých měst. Tak to bylo po stovky let, a i když přeji zdejším lidem jen to nejlepší, přál bych jim, aby takový tradiční život zachovali minimálně další desítky let.

Nebude to ale lehké, proto když jedna stará, tradičně oblečená, babička vytahuje mobilní telefon, neubráním se údivu. Osud národa Karenů, tedy alespoň zde v Thajsku, je poněkud komplikovaný. Nemají skoro žádná práva, nemají žádnou identitu. Povětšinou nemohou ani cestovat mimo svou oblast a lidé, co žijí ve velkých uprchlických táborech, mnohdy nemůžou ani mimo ně. Všude jsou kontrolní stanoviště. Mě jako bělocha si nikdo nevšímá, ale místní musí vždy ukazovat povolení. V jedné vesnici, do které zajíždíme, tvoří hranici řeka. Na řece můžete vidět, jak se zde prohání loďky. Převáží mezi Barmou a Thajskem lidi. Etnické nepokoje rozdělily spoustu rodin, a tak se čas od času navštěvují. Nejbližší kontrolní stanoviště je asi dva kilometry daleko, takže se zde takový malý nelegální přechod přes řeku z Barmy do Thajska toleruje. Beztak je to tu stejné jak v Barmě. Muži nosí sukně, žvýkají betel, ženy se malují tanakou, nikdo nemluví thajsky. Pouze čára na mapě ukazuje, že řeka odděluje od sebe dva státy.

„Jak jsi se dostal na Nový Zéland?“ ptám se svého spolucestujícího, který se po dobu naší společné cesty proměnil na nevyčerpatelnou studnici informací o etniku Karenů. Jeho odpověď mi opět ukázala, jaký je život tam venku mimo Evropu. Není vůbec lehký a lidé po celém světě zažívají útrapy a mají osudy, které si my, zhýčkaní blahobytem v Evropě, nedovedeme ani představit.

„Když mi bylo osmnáct, přišli do našeho uprchlického tábora úředníci z OSN. Jelikož jsme neměli thajské občanství a do Barmy jsme se vrátit nemohli, nabídli nám, že si můžeme vybrat jakýkoliv stát na světě, a jeho občanství získáme. Uvažoval jsem na Británií, ale nakonec jsem zvolil Nový Zéland.“ Koukám na něj jak na zjevení a nechápu. Nikdy jsem o něčem takovém neslyšel. Mohl jít kamkoliv na světě a stal by se občanem dané země. Uvažovali jste někdy o tom, jaký stát byste si vybrali, mít také tuto volbu? Chvilku se zasním a představuji si jaké by to asi bylo žít bez problémů na Novém Zélandu, Islandu nebo v Norsku. Nicméně naší krásnou zemi bych neměnil ani náhodou. Miluji naší historii, památky, přírodu. Jen občas nerozumím naším lidem. 😊

Po šestihodinové jízdě naprosto panenskou přírodou, kdy opravdu jen občas míjíme malou vesnici nebo pár stavení, dojíždíme do města Mae Sot. Velké město na hranici Thajska a Barmy je opět jiný svět. Tady již je dvacáté první století a já se po více jak týdnu v thajských horách vracím zpět do globalizace! Autobus zastavuje na nádraží, které je ještě šest kilometrů daleko do hranice. Bohužel poslední peníze platím za odvoz řidiči dodávky. Musím tedy jít pěšky podél dálnice. Nicméně jsem v Thajsku, které jsem si opravdu zamiloval, a to hlavně díky jeho úžasným lidem. Zkouším mávat na auta a zastavuje mi auto, kde sedí moc milá maminka se dvěma dcerami v pubertálním věku.

Popravdě opravdu nechápu, že se nebojí někomu jako já zastavit. Občas se na sebe podívám do zrcadla a vážně se leknu. Co teprve drobné Thajky? Jak je to možné, že se nebojí? Celé nadšené mě pobízí, ať si naskočím, že mě na hranici dovezou, ač vlastně tím směrem vůbec nemají cestu. Poslední lidé, které jsem v Thajku potkal jen podtrhli můj celkový velmi pozitivní dojem. Sever Thajska je prostě ráj pro cestovatele a já doufám, že se sem co nejdříve vrátím.

Na hranici následuje klasický, a mnou milovaný shon. Všichni se překřikují, předbíhají, nabízí výměnu peněz za nevýhodný kurz. Turista je samozřejmě cíl číslo jedna na „potravinovém řetězci“ snadných cílů k drobnému okradení. Plno Barmánců nabízí, že vás ihned z hranice odveze kamkoliv budete chtít. Já samozřejmě u sebe nemám ani korunu. Všechny thajské bathy jsem utratil a poslední dolary jsem dal milému dědečkovi za jeho starost minulou noc.

Hranici přecházím bez jediného problému a zdržení. V době hrozby coronavirusu mi ještě krásná barmská sestřička měří teplotu. Číslovka ukazuje 36,3 °C, což je myslím si dobré, na to, že jsem rozpálený jak kamna. Je totiž nepředstavitelné vedro a smog dusí mé plíce. Tak hladký přechod hranic jsem vážně nečekal, a během pár minut jsem v Barmě, respektive Myanmaru, ale místní stejně říkají Barma.

A vlastně již zde, pár metrů za hranicí začínám porušovat všechna svá výše zmíněná pravidla pro bezpečné cestování. První, čeho si všimnu, že jsem si zapomenul stáhnout offline mapu Barmy. Je to za rok a půl vlastně poprvé, co vůbec nevím kde se pohybuji nebo kam pojedu. Snažím se najít bankomat, abych si vybral nějaké peníze. Bohužel dva bankomaty mi řekly, že moji kartu nepodporují. Vydávám se tedy směrem po hlavní silnici dále do města, snad nějaký další bankomat najdu. A jak asi tušíte, opět dochází k porušení jedné z mých zásad. Bankomat již totiž nenacházím! Jsem tedy v cizí zemi, bez peněz, bez znalosti jazyka, bez mapy a cíle dojezdu. Popravdě, bavilo by mně, kdyby vše bylo lehké? Asi ne. 😊

NAPROSTO JINÝ SVĚT

Co miluji na cestování, a hlavně přecházení hranic, tak ten adrenalin a uspokojující pocit, že vidím a zažívám něco nového. A musím říct, že v Barmě se mi otevřel úplně nový svět. Městečko Myawaddy, do kterého jsem hranici přešel, je vlastně jen obrovské skladiště, kam jezdí desítky kamionů a aut z Thajska. Vyloží nebo naloží zboží, a zase jedou zpátky do Thajska. Všude pobíhají stovky lidí, vzduch je nasycen prachem, kolem cest je nepořádek, všechno je naprosto jiné než o pár stovek metrů zpátky na thajské straně.

Tím největším rozdílem jsou samozřejmě lidé. Opravdu se přechodem hranice mění skoro všechno. Lidé jsou tmavší. Ženy, děti, ale i muži chodí na obličeji pomalováni tzv. tanakou, což je jakási zlatavá pasta z jednoho z místních stromů, která chrání před sluncem, je ale i prospěšná pokožce. Musím říct, že to působí strašně exoticky, když proti vám jde usměvavá Barmánka s namalovanými kolečky na tváři. Děti pak mají klidně pomalované celé obličeje a výjimkou nejsou ani potřené ruce. Co už není tak hezké, tak lidé žvýkající tzv. betel. Betel je čtvrtou nejčastější drogou světa a je znám hlavně tady v JV Asii, a především v Barmě. Snad nevidíte Barmánce, který by betel nežvýkal.

Poznat pravidelného uživatele betelu je velmi snadné. Pokud zrovna neplive krvavě rudé sliny, tak stačí, když se usměje. Zuby, které mu zbyly, jsou potaženy rudou až černou vrstvou, jazyk má nepřirozeně červenou barvu a rty potřísněné slinami taky vypadají poněkud červeněji, než by měly. Betel se zde balí na každém rohu a na každém metru někdo plive červenou směs. Je to nechutné, ale na druhou stranu to působí velmi exoticky.

Jdu podél hlavní silnice díle od hranice a stále nevidím žádný další bankomat. U hranice jsem viděl ceduli, na které byla mapa Barmy, vyhlédl jsem si městečko Moulmein, které mělo dle místních být zhruba 130 kilometrů daleko. Byla jedna hodina odpoledne, slunce zapadá v šest večer. Sto třicet kilometrů ujedu jakoby nic, říkal jsem si. Jdu prašným městem, doprava je velmi hustá, ale na moje pokusy o stopování nikdo nereaguje. Až zhruba po hodině chůze u mě zastaví čínský pár. Číňané jsou opravdu rozlezlí po celé jihovýchodní Asii a Barma zřejmě nebude výjimkou. Od své návštěvy Číny mám v mobilu stále nainstalován offline překladač do čínštiny, který ihned využívám a snažím se jim vysvětlit kam jedu. To se ale jeví jako nadlidský úkol a mladí Číňané mi nabízí, že mě odvezou na autobus a zaplatí ho. Dohadujeme se asi čtvrt hodiny a stále jsem těm dobrým lidem nedovedl vysvětlit, že chci stopovat a nepotřebuji jejich peníze na autobus nebo taxi. Už jsem to zažil vlastně v Laosu. Zatímco v Číně bylo stopování nadlidský úkol, v okolních zemích Číňané staví doslova automaticky a chtějí pomáhat. Nechápu!

Po chvíli u nás zastaví chlapík na motorce, který uměl dobře anglicky. Vysvětluji mu tedy kam chci jet, odkud jsem, že stopuji atd. Chlapík jen přikyvuje a až dokončím svůj monolog, nevěřícně se zeptá: „A ty tedy cestuješ bez peněz? To v Barmě ale nikdo nezná.“ Ukazuje mi, ať si naskočím na motorku, že mě odveze za město, kde mi pomůže zastavit kamion.

Dojedeme tak asi deset kilometrů za město, kde je jakási bouda, při bližším pohledu restaurace, kde staví kamiony na jídlo. Mladík s obsluhou domlouvá, že až pojede nějaký kamion směr Moulmein, ať mi ho pomohou zastavit, a odjíždí. Sedím v malé dřevěné chatičce, kde jsou stěny tvořeny plachtou, kouká na mě asi deset lidí a nikdo neumí anglicky ani slovo. Je vedro, všude je prach, na stole se válí hrnce s uvařeným masem a zeleninou, a jeden z místních mi nalévá whiskey. Zdvořilostně do sebe kopnu panáka, což je pro místní pokyn k tomu, že mi nalévají další a chtějí si semnou všichni připít. Myslím, že nikdo nechápe, co tu dělám, protože se postupně semnou všichni fotí a mají strašnou radost z toho, že jsem ke společnému „selfie“ svolil. Jsem v Barmě první hodinu a už poznávám cosi, o čem se tradují doslova legendy, a sice že Barmánci jsou neuvěřitelně usměvavý a pohostinný národ. „Paní domácí“ mi bez okolků servíruje rýži s masem nevalné vůně. Nechci urazit, proto jím alespoň tu rýži, nicméně jsem zde jako zvířátko v zoo. Deset párů očí sleduje každý můj pohyb, každé sousto, které sním. Porušuji další pravidlo, nejíst na ulici jídlo, které nevím, co je a vypadá nevábně. Ale copak bych mohl zklamat pohostinnost mých hostitelů? Snad se s tím můj žaludek nějak popere.

Po asi hodině se už trošinku začínám ošívat, protože všechny zajímá více whiskey než snaha pomoci mi zastavit kamion. Začnu tedy na auta mávat sám a když to osazenstvo improvizované restaurace vidí, skáče jeden z mladíků, ten, který má asi nejvíce napito, doslova před kamion, který jen stěží zastavuje. Několik minut něco domlouvá a vždy na mě tak nevěřícně koukají, až dostávám pokyn, ať si skočím. „Super, jízda kamionem je ta nejlepší, hodně místa, pohodlí, a sto kilometrů za dvě hodiny ujedu jakoby nic“, říkal jsem si.

UŽ NECHCI CESTOVAT!

Jenže to jsem ještě neznal barmské silnice. Po pár kilometrech jízdy totiž skončila asfaltová cesta a začalo cosi, co bych nazval „oranžové peklo“. Průměrná rychlost kamionu přes rozkopanou silnici byla cca dvacet kilometrů v hodině. Každou minutu v tom oranžovém prachu jsem se modlil, ať to skončí, a my zase jedeme po asfaltu. Nestalo se! Když jsme po šesti hodinách a pouhých šedesáti kilometrech zastavili na jídlo, měl jsem chuť to dojít pěšky nebo prostě zmizet ze světa. Jízda v kamionu je opravdu super, pokud je silnice alespoň v trochu sjízdném stavu. Pokud se jedná o prašný rozkopaný paskvil, je to za trest! Řidiči se rozhodli mě vzít na večeři. Ukazoval jsem jim, že nemám žádné peníze, ale oni byli neodbytní. Mám si prý vybrat, co chci. Jenže jak si chcete vybrat něco u dřevěného stánku někde v barmských horách, kde mají jen zapáchající maso a k tomu rýži? Když už se na mě řidiči začali dívat trochu nervózně, ukázal jsem na cosi, co připomínalo kuřecí maso.

Další porušené pravidlo, a to již podruhé během několika hodin. Jenže stejně jako mnohokrát před tím, i tentokrát jsem si nemohl moc vybírat. Neměl jsem vážně ani korunu, protože jsem již po zbytek dne nepotkal žádný bankomat. Člověk musí jíst, co je, a ne to, na co má chuť. Přiznám se ale, že mě od úplně první chvíle bavila na Barmě jedna věc, a sice, že jsem tu byl všude samotný cizinec. A proto i při jídle v jakémsi horském motorestu u prašné cesty každý sleduje, jak se tam dvoumetrový běloch ošívá nad nepříliš voňavým masem. Světe div se, nakonec to chutnalo docela dobře a ani za pár dní se nedostavily žádné žaludeční problémy. Co se mi ale stále honilo hlavou, kam vlastně tu noc dojedu a kde budu spát? Jak jsem psal na začátku, snažím se vždy mít alespoň malou představu o tom, kde bych tu noc mohl složit hlavu. Jenže při všem tom toulání se mezi horskými etniky na hranici Thajska a Barmy, jsem si zapomenul do telefonu stáhnout mapu Barmy. Takže jsem tak říkajíc jel naslepo a byl odkázán na to, kam mě odvezou řidiči kamionu. Stále nechápu tu mojí slepou důvěru v cizí lidi, které znám pár minut. Kdyby si kamioňáci usmysleli, že mi zastaví někde uprostřed noci v džungli, neměl bych sebemenší ponětí o tom, kde jsem a kam jít, nemluvě o tom, že mě klidně mohli okrást. Peníze sice nemám, ale počítač nebo kameru by solidně zpeněžili. Naštěstí vzhled tuláka asi nedá nikomu záminku k tomu, aby si vůbec myslel, že u sebe mám něco cenného.

Naštěstí se tak nestalo a chlapíci mi zhruba kolem jedné v noci zastavili v nějakém městě a ukázali, že třicet kilometrů „tímhle“ směrem je město Moulmein, do kterého jsem z jim neznámého důvodu chtěl dojet. Najednou stojím uprostřed městečka, jehož název díky absenci mapy ani neznám, a všude kolem mě probíhají nedělní slavnosti, a i v takto pokročilou noční hodinu to tu žije jak u nás na Matějské pouti. Všude je stovky lidí, hluk z reproduktorů, na náměstí probíhá jakési loutkové divadlo, každý prodává, co může. Nevěřil jsem svým očím a byl jsem tak trochu jako Alenka v říši divů. Točil jsem se dokola a pozoroval ten frmol a místní zase pozorovali toho dlouhána s batohem. Každý na mě něco pokřikoval, mával, něco nabízel. Po dvanácti hodinách v rozklepaném kamionu na nejprašnější cestě v životě, jsem vážně neměl sílu na přelidněné městečko plné hlasité hudby, prachu a blikajících cetek.

Snažil jsem se dostat na kraj města, jenže hned jak skončilo náměstí, skončilo i veřejné osvětlení. Zastavil jsem se tedy u poslední lampy, abych byl vidět, kdyby náhodou něco jelo. Jedno ze základních pravidel říká, že by se nemělo stopovat v noci. No a je to tady! Porušil jsem ho hned první den svého putování Barmou. V noci vypadá vše jinak. Města jsou strašidelnější, příroda tajemnější, a vy jste u cesty téměř neviditelní. Navíc, aby vám někdo zastavil uprostřed noci na kraji malého městečka, to se rovná zázraku. Naštěstí Barma se hned od prvních chvil ukázala jako země neuvěřitelně srdečných lidí. Když mě místní, kteří projížděli na motorce nebo kole viděli, jak tam poněkud sklíčeně přešlapuji na krajnici a čekám, zdali něco nepojede, nedalo jim to a museli u mě zastavit a zeptat se, jestli něco nepotřebuji. Angličtinou tu nikdo nevládne, ale pochopili, kam jedu a hlavně, nabídli pomoc. Ta spočívala v tom, že jakmile projíždělo nějaké auto, doslova před něj skočili do silnice a ptali se kam jede a jestli mohu s nimi. Bohužel, těch posledních třicet kilometrů nikdo nejel. Jak jsem již ale několikrát na svých cestách zmínil, a hlavně se o tom osobně přesvědčil, i ta nejvíce bezvýchodná situace se vždy nějak vyřeší. A vyřešila se i nyní. Uprostřed noci v malém bezejmenném městečku na temné silnici, najednou jel kolem autobus. Místní doslova za cenu svého života autobus zastavili rázným skočením do silnice.

„Mister, no problem, free“ volá na mě řidič, když mu náhodní kolemjdoucí, kteří mi autobus pomohli zastavit, něco vysvětlují. Autobus je narvaný a řidič mi ukazuje, ať si sednu do uličky. Jsem na začátku koronavirové krize a každý v autobuse kašle. Venku je, i v noci, kolem třiceti stupňů, vevnitř ale běží klimatizace na plné obrátky, takže se cítím, jak kdybych si sedl do lednice. Všichni kašlou a nikomu nevadí, že po světě létá smrtící virus a popravdě, mě je to už také jedno. Vstával jsem ráno v pět a jsem více jak dvacet hodin na cestě. Jediné, co chci, je si lehnout do postele a na několik dní zmizet ze světa.

Do Moulmein jsem dojel zhruba ve tři v noci. Po dvaceti dvou hodinách na cestě. Pravděpodobně po nejtěžším stopování na své rok a půl dlouhé cestě. V tu chvíli jsem chtěl opravdu zmizet ze světa. Únavou jsem už ani neviděl, každý krok nebo nádech, který jsem musel udělat, mě tak neuvěřitelně bolel. Zbývala již jen jediná věc. Najít ubytování. Ano, opět jsem porušil něco, co jsem se vždy snažil dodržet, a sice mít ubytování před soumrakem nebo alespoň něco rezervováno, pokud jsem plánoval dojet v noci. Jenže já neplánoval nic. Nevěděl jsem, kam dojedu, kdy dojedu a hlavně, že cesta bude trvat tak dlouho. No řekněte, kdo by to řekl, že sto třicet kilometrů z hranice do města Moulmein pojedu více jak dvanáct hodin?

Naštěstí všude na světě platí, že taxikáři nikdy nespí. V tomto případě to byli řidiči motorek u jejichž stanoviště mě autobus vyhodil. To ještě nikdo z dotyčných netušil, že u sebe nemám ani korunu, prostě jsem byl úplně na suchu. Jenže co mě baví na cestování takovými zeměmi jako je Barma? Na všem se dá domluvit. To, co by v Evropě nebo Číně nebylo absolutně možné, protože nikdo nevěří nikomu, je v Barmě možné bez mrknutí oka a s úsměvem na tváři. Ano přiznávám, dnes jsem byl socka. Bankomatů v Barmě moc není, a ještě pár let nazpátek tam nebyly žádné. Tady jede jenom cash, který já bohužel nemám. Snažím se z posledních sil nasadit úsměv a mototaxikáři vysvětlit, že jsem teď přijel z Thajska, nemám ani floka, a nevím, kde spát. Prosím ho, jestli by mě nedovezl do nějakého nejlevnějšího hotelu a že mu peníze zaplatím ráno, až si někde vyberu.

Bylo by něco takového možného v Evropě? To opravdu nevím, ale tady to trvalo asi sekundu, než mi pán ukázal, ať si naskočím a s obligátním „no problém sir“ mě odvezl do toho nejlevnějšího hotelu ve městě. Co jsem tak pochopil, domluvil se s majitelem, a ten mu jízdu zaplatil, vlastník si mě „skásne“ ráno, ale mě to už v tu chvíli bylo jedno. Po dvaceti dvou a půl hodinách jsem konečně někam dojel. Jsem v Barmě. Byl to nekonečný, ale také neuvěřitelný den. V tu chvíli, kdy jsem dojel na hotel a přihlásil se na wifi, jsem mamce psal, že už prostě nechci cestovat! Byl jsem unavený, špinavý, bez motivace se vůbec hnout z postele a dát si sprchu. Mimochodem, sprcha vypadala tak, že tekla ze zdi smradlavá voda a když jsem ze sebe smýval prach, měnila se voda na oranžové cosi. Prach jsem měl vážně ve všech otvorech svého unaveného těla. 😊

NEČEKANÝ KONEC

V následující dny se pro mě Barma stala poněkud smutnou zkušeností. Hned ráno, jak jsem se vyspal, jsem se dozvěděl, že byla zavřena hranice mezi Indií a Barmou z důvodu strachu z celosvětového viru. Bohužel zrovna tato hranice, která je divoká i v době klidu, byla pro mě v následujících měsících jednou z těch nejdůležitějších. Indie se pro mě mněla stát bránou do Bangladéše, Nepálu a Pákistánu a najednou byl konec všem snům a všem plánům. To samé nastalo i o den později, kdy se zavřela hranice mezi Thajskem a Barmou. Najednou tak neexistovalo pozemní spojení mezi Barmou a okolními státy, protože hranice Číny, Bangladéše a Laosu jsou uzavřeny dlouhodobě.

Ocitl jsem se v pasti. To už je ale zase jiný příběh. I přes to, že jsem v Barmě pobyl jen týden, tak si mě během jednoho dne dokázala naprosto podmanit. Tvoří pomyslnou hranici mezi jihovýchodní Asií a Indickým subkontinentem. Můžete to vidět na lidech, zvycích, jídle, architektuře, prostě na všem. Barma je svá, je špinavá, dobrodružná, usměvavá, nepředvídatelná, záhadná, nevyspělá, ale právě to vše z ní dělá úžasnou zemi. Bohužel má situace se během pár dní radikálně změnila a já musel doslova utéct zpět do Thajska. Snad budu mít brzy zase šanci se tam vrátit a toulat se místy, kam se jiní ani neodváží.

Barma je pro to jako stvořená!