DIVOKÝM KURDISTÁNEM – část 1.

Moje první cesta v roce 2023 přinesla tolik dobrodružství, nečekaných situací a zážitků, že by to mohlo být na malou knihu. Rozhodl jsem se totiž vydat do méně prozkoumané části Turecka a do ještě méně prozkoumané části Iráku. Obě tyto oblasti se nazývají Kurdistán, podle etnika, které zde žije, a pokud mi v roce 2022 při mých cestách chybělo dobrodružství, tak při první cestě v roce 2023 se mi ho dostalo měrou vrchovatou!

Tato část světa dovede být opravdu divoká. Svědčí o tom nedávné události, kdy v okolí operoval tzv. Islámský stát, ale i dlouhá historie celého regionu, která sahá tisíce let do minulosti do doby tzv. Mezopotámie. Bohužel o tom svědčí i zemětřesení z minulých dnů, které jsem minul doslova o pár týdnů.

Jak to vše začalo? Vlastně už někdy v roce 2021, kdy jsem měl přednášku v jednom pražském exkluzivním klubu a kde jsem se zmínil, že plánuji vydat knížku a k tomu se vážící možnost koupě soukromé expedice. Na přednášce byl i chlapík jménem Lukáš, kterého zaujalo mé cestování stylem „ráno nevím, kde budu spát večer“. Nikdy takto necestoval, a tak si u mě koupil soukromou expedici. Lukáše to lákalo do střední Asie, ale to jsem odmítl. Bylo to ze dvou důvodů. Zaprvé jsem ve střední Asii byl v roce 2022 bezmála 3 měsíce. Za druhé jsem tam jako doma, takže pokud chceme opravdu nějaké dobrodružství, a chceme cestovat tak, že nevíme, co bude, kam dojedeme a co zažijeme, musíme se vydat někam, kde jsem ani já nikdy nebyl. Proto padlo rozhodnutí na Irák.

Tedy hlavně mé rozhodnutí, Lukáš jen souhlasil, ať koupím letenky a myslím, že až následně, kdy trochu více studoval, kam míříme, znejistěl.  Ale už bylo pozdě. Je pár dní po začátku roku 2023, v Praze zima, že by psa ven nevyhnal, a my se setkáváme na Hlavním nádraží. FlixBus nám píše, že náš autobus na letiště do Vídně je zrušen, proto rychle hledáme alternativu v podobě vlaku. To je také naposledy, kdy musíme něco takového řešit. Evropa je zkrátka na cestování moc těžká a už se nemůžu dočkat, až nebudu muset řešit časy odjezdů a odletů a prostě jen někam pojedeme a někam dojedeme. Mimochodem je to také poprvé, co na delší dobu jedu s někým a budeme stopovat. Vždy jsem stopem cestoval jen sám nebo s přítelkyní a zajímalo mě, zda to bude v něčem jiné, když budeme dva kluci! A řeknu vám, je to jiné. Je to větší sranda a když sedíte v příkopě a čekáte, jestli pojede během hodiny alespoň nějaké auto, tak si máte alespoň s kým povídat.

Začínáme zlehka na jednom z nejkrásnějších míst světa, které znám. Turecká Kappadokia, to je jiný svět a teď v zimě, kdy teploty padají pod nulu, ale přes den je příjemně slunečno, tady není ani moc lidí. Tedy pokud nepočítáte ranní balonovou show, kam se sjede snad půlka Koreje, aby se mohli Korejci proletět v horkovzdušných balónech za východu slunce. Tu druhou půlku ranních ptáčat, kterým nevadí vstávat za tmy do teplot pod bodem mrazu, tvoří ruské influencerky, které se tu vynoří, a doslova vylezou z děr, aby si udělaly všechny stejnou fotku s balony za jejich zády. Rozdíl je jen v barvě šatů, které se skrývají pod jejich zimními bundami a kožichy. Někdy s sebou mají maminku, někdy přítele (poskoka), co je fotí, všechny ale v minusových teplotách odhodí na pár minut zimní výbavu a s holými rameny a hlubokým výstřihem pózují, aby nahonily „lajky“ na své, v Rusku zablokované, instagramové účty. 

Pro to tady ale nejsme. Kappadokia je také známá tím, že po tisíce let poskytuje obydlí lidem, kteří si je vytesali do zdejších skalních útvarů. A nejsou to jen obydlí, ale i hrady nebo malé kostelíky, kdy v některých jsou zachovalé stovky let staré křesťanské malby. Z Kappadokie ale také začínáme stopovat. Lukáš nikdy nestopoval, čehož rád využiji a nechám ho mávat na auta. Vlastně si vytvoříme skvělý systém, který nám bude fungovat následující dva týdny. Lukáš auto vždy zastaví, a já doběhnu k řidiči a zjistím a domluvím kam by nás teoreticky mohl svést.

Kromě stopování ale Lukáše učím i mnoho dalších věcí. Například jak se chovat v mešitách, že i o ceně jídla se smlouvá a o ceně ubytování ani nemluvím. Také to, že den nekončí do té doby, dokud neusneš, protože každá minuta, kterou jsi venku může přijít nějaký nečekaný zážitek. Třeba v malém zaplivaném krámku s jídlem, kde jsou tak nadšení z cizinců, že se s námi celý personál fotí a chce nechat jídlo zadarmo. Že to, že nemáš zajištěný hotel nic neznamená, protože spát se dá všude, kde je aspoň trochu teplo a nějaké místo na přespání se vždy najde, ale také to, že není potřeba umět žádný jazyk, protože domluvit se dá naprosto všude a s každým.

Jako první nám zastavuje mladý chlapík s klasickým jménem Mohammad. Neumí ani slovo anglicky, ale tak nějak se dokážeme bavit a zjistíme, že je imám. Zmíním se, že mě fascinuje zpěv muezzinů, kteří svolávají věřící k modlitbě. Mohammad se toho hned chytne a začne nám k jízdě autem zasněženým Tureckem zpívat. Je to vlastně naprosto úžasné. Hudba nás spojuje a Mohammad do zpěvu dává opravdu hodně citu. Na setkání s imámy mám nejradši, že vás k ničemu nenutí. Hodně lidí si myslí, že muslimové vám potřebují svou víru nutit (něco jako vegani ty své kecy), ale to není vůbec pravda. Když se zmíníme, že jsme Křesťani, Mohammad jen kývne hlavou a řekne „Very good“. A tím je to uzavřené.

Vyhazuje nás uprostřed zasněžené krajiny středního Turecka a pokud se na nějakou oblast hodí přísloví „Tady chcípl pes,“ tak je to právě tady. Jak příznačné, že další auto, které nám zastaví, řídí veterinář, který do jedné ze zdejších vesniček jel očkovat dobytek. Projíždíme nicméně krásnou zimní krajinou až si připadám jako v pohádce Ledové království.

První stopovací den nám jako poslední auto zastavuje kamion. Často se mě ptáte, jak se s lidmi bavím, když neumí anglicky? Musím znovu odpovědět stejně, jako odpovídám již několik let. DOBŘÍ LIDÉ SE MEZI SEBOU VŽDY DOROZUMÍ. A nikdo špatný by dvěma stopařům nezastavil, to může opravdu jen dobrák. Po chvilce řidič zastaví a ukazuje na měřidlo, které kontroluje dobu jízdy kamionu atd. Musíme dát povinnou pauzu. Uvaří nám čaj, rozdělá datle, my zase vytáhneme oříšky a sušenky a společně, uprostřed zimní pustiny, v kamionu hodujeme. Co vás ale při cestování celým Blízkým východem zaujme, a taky pořádně naštve, tak neúcta místních k přírodě. Když se kamion rozjede, řidič vezme všechny odpadky a prostě je vyhodí z okna. Tak to tady je a bude a strašně rád bych sem poslal ty aktivisty, co se v Evropě přilepují k silnici, aby to těm lidem zde jeli vysvětlit, že plechovky, plastové láhve a vůbec veškerý ten bordel, do přírody nepatří. Bohužel na to se tito aktivisti již nezmůžou.

Víte, jak by ale takový aktivista dopadl? Vysmáli by se mu. Stejně jako se směje náš řidič, když ukazujeme, že to neměl dělat. Co vás ale také nepřestane nikdy překvapovat, tak dobrota, s jakou se na celé cestě setkáváme. Náš řidič kamionu brázdí Turecko a převáží z továren oblečení do celé země, přesto se nás několikrát zeptá, zda nám může něco koupit a chce nám dát peníze. Lukáš to naprosto nechápe a já také kroutím nevěřícně hlavou. Proč? Nepotřebujeme to ani jeden, ale pán jen ukáže k nebi a odkáže se na Alláha. Samozřejmě peníze odmítáme a vyskakujeme v zimním městě Malatya, které leží nedaleko bájné hory Nemrut.

Hora Nemrut je místo, které jsem chtěl navštívit již dávno. Kdysi mocný vládce nechal na hoře, ve výšce přes 2000 metrů vystavět svou hrobku a symbolem jsou sochy v nadživotní velikosti. Jsme v oblasti bývalé Mezopotámie. V údolích pod námi vznikaly první civilizace a historie na vás dýchne na každém kroku. Při spaní v malém městě Kahta nás v noci vzbudí troubení a řev a když vykouknu z okna, tak vidím světlice a ohňostroje. To jsou fotbaloví fanoušci. Večer se totiž hrálo derby mezi Galatasaray Istanbul a Bešiktaš Istanbul. Dvou největších tureckých klubů, které mají fanoušky po celé zemi. Na jedné straně ulice je asi 500 lidí v červeném, ti fandí Galatasaray, na druhé straně ulice jsou zase všichni ve žlutém, ti fandí Bešiktaši. Turci jsou, co se fandění týká, skutečně divocí a mým dávným snem je se na toto derby vydat. Zajímavé na tom je, že Istanbul je odtud více jak 800 kilometrů. I tak to zde vypadá, jako když se hraje za rohem.

V této oblasti kolem hory Nemrut si již všimnete jedné důležité věci. Jsme sice v Turecku, ale jsou zde i častější policejní kontroly a lidé, hlavně muži, vypadají trochu jinak. Jsou to totiž Kurdové a my jsme v mém oblíbeném Kurdistánu. Pokud tento název vyslovíte kdekoliv jinde v Turecku, můžete z toho mít problém, ale zde se každý hrdě hlásí k tomu, že je Kurd. Nezapomene to zmínit ani Ali, který nám zastavuje při naší cestě do města Sanliurfa. Ali je Tik Toker a instagramer. Dohromady má asi tři sta tisíc fanoušků a prý ho to hezky živí. Jak a co dělá, tomu už asi nikdy má generace neporozumí, ale celou, cca dvou hodinovou cestu, Ali vysílá živě na Instagram a Tik Tok a lidé se připojují po tisícovkách a posílají nám vzkazy.

Přijíždíme do Sanliurfy, mého nejoblíbenějšího města v Turecku. Proč vlastně? Není tu moře, není to ani moderní Istanbul, vlastně jsme kousek od hranic se Sýrií a moc turistů sem nejezdí. Přitom pro mě osobně je to to nejkrásnější město v Turecku. Nejenom pro jeho nádherné památky, ale hlavně pro naprostou a autentickou atmosféru. Na mix národností, který nikde jinde v Turecku nenajdete. Nikdy nevíte, kdo je Syřan, kdo Arab, kdo Kurd, kdo Asyřan nebo kdo Turek. Ti všichni tady žijí pohromadě a dotváří kolorit k bohaté historii města.

Beru Lukáše na bazar. Není to nic strojeného. Maso smrdí, kováři mlátí do rozžhaveného železa, někdo prodává tabák, někdo zeleninu, někdo jen tak popíjí čaj. Sedneme si uprostřed toho všeho a pozorujeme život. Je to tak reálné, tak nestrojené, tak autentické. Jako bych se díval na dokument, ale byl jeho součástí. Život kolem nás plyne stejně, jako tady na tom místě plyne už tisíce let. Sanliurfa je zkrátka nejautentičtější město v Turecku co znám a proto teď, o několik týdnů později, sleduji zprávy z Turecka, jak moc byla poškozena při nedávném zemětřesení. Naštěstí, starověké památky již něco zažily a většina z nich pohromu vydržela.

Ze Sanliurfy je to již jen kousek do Sýrie. Strašně mě to láká, ale dostat se do této země není zas tak lehké, proto to pár kilometrů před hranicí zatočíme do leva a míříme k hranicím s Irákem. Zastaví nám dva chlapíci. Jeden je Turek, doktor, který jezdí do Sýrie ošetřovat nemocné, druhý je Syřan, který se učí v Turecku a do Sýrie jezdí vždy na pár dní v měsíci učit do škol. Jsou tak nadšení, že si s námi zajedou několik kilometrů jen aby si s námi mohli povídat.

Dovezou nás až do starodávné vesnice Harran. Tady kráčela historie, protože Harran je jedno z nejstarších obydlených míst na světě. Prozkoumáváme místní domečky, které vypadají jako včelí úly, ale také slovní zásobu místních dětí. Slovo „money“ umí vyslovit dokonale! Apeluji na všechny cestovatele, nikdy nedávejte dětem peníze, bonbony, nic prostě. Ničemu tím nepomůžete, jen je utvrdíte v tom, že nemusí nic v životě dělat a vše dostanou zadarmo! Osobně nikdy nikomu nic nedávám!

Myslím, že v turistické sezóně je Harran pěkně rušným místem, nicméně teď na začátku roku tu není absolutně nikdo. Jen my a pár místních, kteří na nás koukají jak na zjevení. Je to dobře, alespoň máme zdejší domy ve tvaru včelích úlů jen pro sebe. Neodmítneme ani pozvání na pořádně sladký čaj. Chci se projet dál podél syrské hranice. Absolutně mi nedošlo, že v této části Turecka již lidé nebudou umět turecky, ale jen arabsky, proto mi google translátor moc nepomůže. Arabštinu jsem si do něj totiž nenainstaloval. Potkáváme jen samé Araby nebo Syřany, Turka ani jednoho. Je to pro mě vlastně něco nepředstavitelného. My Češi jsme zvyklí na naší malou zemi, kde všichni mluví stejným jazykem a jsou stejné národnosti (nepočítám Prahu), ale na cestách se čím dál častěji setkávám s tím, že v jednom státě žije několik národů, které mluví jiným jazykem a mezi sebou se nedomluví, přesto nějak koexistují po mnoho let. Jihovýchodní část Turecka je toho důkazem.    

Asi třicet kilometrů od Harranu jsou jeskyně zvané Bazda. Jsou uměle vytvořené, když se stavěl hrad v Harranu nebo zdejší nejstarší islámská univerzita, tak odtud dávní stavitelé brali kámen. U jeskyní jen malá vesnička. Tři baráky, z toho dva obývané. U jednoho z nich sedí na zemi skupinka žen. Všude je rozházená mouka. Dvě ženy, spíše dívky, válí těsto, třetí z něj peče chlebové placky. Občas se jim přes to projde slepice, občas těsto olízne pes. I tak je to jeden z nejlepších chlebů, co jsem kdy jedl. Všude špína, prach, zkrátka podmínky, které by hygienická inspekce absolutně neschválila, ale tady je to naprosto jedno. Sníš, co je, nebo nebudeš jíst vůbec. A tak jíme a k tomu dostáváme ještě domácí máslo. Co na tom, že máme špinavé ruce, že sedíme na zemi a vedle mě močí ovce. Tohle je svět, jaký chci vidět a jaký milují!

Blíží se západ slunce, a my dojíždíme do města Koziltepe. Je noc a my máme dvě možnosti. Přespat tady, a ještě se motat podél hranice se Sýrií, nebo se zeptat na nádraží, jestli náhodou ještě dneska něco nejede do Iráku. A jede! Za hodinu přesně nás nabírá autobus a my bychom se měli někdy kolem půlnoci objevit v Iráku. Jedeme podél hranice se Sýrií a na několika místech jí máme doslova na dosah. Tedy hlavně betonový, několik metrů vysoký plot, který zde nechal postavit Turecký prezident Erdogan, který tak chce zabránit přílivu uprchlíků. Tady jsou peníze, které EU poslala do Turecka, aby zadrželo migranty, opravdu vidět. Plot je v noci osvětlený a táhne se v této části turecko-syrského pohraničí stovky kilometrů daleko. Jsme tak blízko Sýrii, že mi na mobilu dokonce blikne SMS od operátora: „Vítejte v Sýrii.“   

Tam ale nemíříme. Naší destinací je Irák, respektive irácký Kurdistán. Jenže co nám už řidič autobusu už neřekl, že do úplně do Iráku nejede a vyhazuje nás někde před hranicí a my si tak vychutnáme vstup do této země se vším všudy. S kontrolami, zimou, které zde na začátku roku panuje, ale i přívětivostí, kterou jsem ještě od vojáků snad nikde na světě nezažil!

O tom ale zase příště.