DIVOKÝM KURDISTÁNEM – 2. část (IRÁK)

„Hlavně nejezdi do Iráku,“ kladl mi srdce otec, když jsem se zmínil, že jedu na první trip roku 2023 právě do oblasti mezi Tureckem, Sýrií a Irákem.

Jenže člověk nemůže neustále jezdit do stejných zemí. Je potřeba poznávat nová místa, ale hlavně místní lidi, abych pak na konci života mohl říct, že jsem ten život neproseděl doma u TV a že o tom světě snad aspoň něco trošku vím. Navíc západní Evropa mi v posledních letech nepřijde moc bezpečná, proto se raději vydávám na Blízký východ.

Můj žaludek svírá lehká nervozita. Přeci jen nejedu na Bibione, ale do země, kde ještě nedávno operoval Islámský stát, i když v Kurdistánu, na který máme cca 8 dní, se naštěstí zvěrstva islámského státu, nebo jak se říká zde DAEŠ, vyhnula. I tak vlastně vůbec nevím, co mě čeká. Jako vždy jsem si totiž o zemi nic nezjistil a chci být překvapen na každém kroku. Něco ale přeci jen vím, již jsem poznal Turecký a Iránský Kuristán a lidé v těchto oblastech byli jedni z nejmilejších na světě a mám tušení, že nejinak tomu bude i na straně irácké.

Je kolem půlnoci a autobus nás vyhazuje na nádraží v posledním tureckém městě Silopi. Jestli se někde chcete cítit jako na konci světa, jeďte sem! Na jedné straně města je hranice se Sýrií, na druhé hranice s Irákem, obě hlídané, skoro neprůchodné. Tady nehrozí takové to, že si půjdete o víkendu na houby za město. Autobus nám sice slíbil, že jede až do Iráku, ale posledních cca 10 kilometrů na hraniční přechod musíme absolvovat taxíkem, protože bus prostě dál nejede.

Je noc, nikde nikdo. Přes den to tu žije, ale nyní to vypadá, jak když všichni náhle zmizeli. Je také neuvěřitelná zima. Je začátek ledna a zimní bunda mi skoro nestačí. Z okénka na turecké straně hranice vykukuje chlapík s cigaretou v ruce jedné a telefonem v ruce druhé. Nechce nás pustit dál, protože tento hraniční přechod není dělaný pro chodce, můžete jej absolvovat jen autem nebo autobusem, pěšky ne!

Když mu ale vysvětlíme, že tady už půl hodiny nikdo nejel, vlastně tu není vůbec nikdo, jen pokyne rukou, ať jdeme dál, a dále sleduje hloupá videa na TikToku. Následuje výstupní kontrola, zda něco nepřevážíme a pak dostaneme výstupní razítko z Turecka do pasu. Každý se nás ptá, jestli máme auto a když vysvětlujeme, že ne, jen s velkou nevolí nás pouští dál. Jenže kromě nás tady opravdu nikdo není! Po třetí, a poslední kontrole na turecké straně, se ocitáme v tzv. „zemi nikoho“.

Tady to znamená, že musíme přejít most přes řeku Khabur, která zde na severu Iráku tvoří hranici mezi Tureckem a iráckým Kurdistánem. Řeka se o pár kilometrů dále vlévá do mnohem známější řeky Tigris. Miluji přechody hranic. Cestování by nemělo být lehké, a právě díky různé byrokracii a mnohdy náročnosti hranice přejít, mám pocit, že se něco děje, že přecházím z jednoho státu do druhého!

Když přejdeme most přes řeku, již z dálky na nás trochu nedůvěřivě mává kurdský pohraničník. V ruce svírá samopal, proto raději volám, že jsme turisti a viditelně mávám pasem. Jak jsem zmínil, nikdo zde pěšky nechodí, proto můžeme být považování za podezřelý živel. U vstupu do hraniční budovy sedí voják u improvizovaného přímotopu. Zima je opravdu veliká, až mi o sebe drkotají zuby a tvář mám zmrzlou, že místo srozumitelných vět jen cosi mumlám.

Nejdříve si vystojíme frontu, která dle mého nemá žádné odůvodnění, ale fronty k hraničním přechodům patří. Tady nikdy nevíte. Nikde žádné nápisy, které by alespoň určily, do které fronty se máme postavit, prostě jen jdeme automaticky k okénku, kam jdou všichni. Pohraničník zkontroluje naše pasy a dá nám jakousi plastovou kartičku a pak něco do davu zahuláká! Jestli něco na cestách miluji, tak je to slovíčko „Mister,“ kterým mě tady na Blízkém východě všichni oslovují. A proto i pohraničník ukazuje „Mister go there,“ na jakési okénko stranou, kde se najednou zjevil poměrně svalově vyrýsovaný voják. Má skvěle upravené vlasy a knír, mluví skvělou angličtinou, což v těchto končinách je spíše výjimkou!

„Kam jedete a co tam budete dělat?“ ptá se nás. „Do Kurdistánu poznávat lidi a památky,“ odpovídám. Lukáš, který si u mě zaplatil soukromou expedici a myslím, že stále ještě neví, do čeho se to pustil, se jen usmívá a raději přenechá veškerou komunikaci na mě. „Víte, že nejsme úplně dovolenková destinace, a jste tu v čase, kdy sem nikdo nejezdí?“ znovu se táže velitel noční směny, který působí velmi přísně. Pokyvuji hlavou a odpovídám, že jsme si toho vědomi a zároveň dodávám, že na cestování, jak jej praktikuji já, je vždy a všude dobrý čas. Tomu se „mister generál“, jak jsem si jej pojmenoval, zasměje. Vlastně se směje i tomu, když mu říkám mister generál. Každý voják má rád, když mu přidáte vyšší šarži a bavíte se s ním s respektem. Zasměje se, že není generál, ale já mu na to odpovím typické „Inshallah“, což znamená v překladu „Dá-li Bůh“ a dávám mu tak najevo, že mu přeji vše dobré, a hlavně úspěšnou kariéru.

Od této chvíle se vše změní. Mister generál nás zve na čaj a při tom vyřizuje papíry k platbě poplatku, který je 75 USD. ČR má dobré diplomatické vztahy s Kurdistánem a Češi sem tak víza nepotřebují, proto platíme jen jakýsi poplatek a vše je vyřízeno za cca pět minut i s čajem. „Je noc, nechci vás pustit samotné, pojďte si dát večeři,“ zve nás mister generál do své kanceláře, kam právě jeden z jeho kolegů přivezl několik balíčků s jídlem. Opět dostáváme teplý čaj, který se v té zimě, jaká panuje venku, hodí, a také dostáváme ochutnat kebab. Vše chutná naprosto neuvěřitelně, málem bych zapomenul, že jsme na hranici, a ne v několika hvězdičkové restauraci.

Rozhovor trvá asi půl hodiny, kdy pijeme čaj, jíme a bavíme se o všem možném, třeba o fotbale. Jako vždy platí, že musíte znát alespoň pár českých fotbalistů, abyste mohli rozhovor rozvíjet. Také se bavíme o Brně! Ano vždy se musím smát a s podivem zvednout obočí, že zrovna Brno je ve světě známější jak Praha. Nicméně zbraně z brněnské zbrojovky znají i vojáci na místní hranici. Najednou se ve dveřích objeví chlapík a uctivě se potřesením ruky a polibkem zdraví se všemi vojáky kolem i s mister generál.

„To je váš řidič, odveze vás na druhou stranu hranice, abyste nemuseli jít pěšky,“ odpovídá mister generál. Nestačím se divit, jak je zde každý ochotný a uctiví, všichni nám přejí, ať si Kurdistán užijeme! Je až zajímavé, jak je to zde rozdělené a mě neuvěřitelně baví studovat geopolitické dění ve státech kam cestuji, a hlavně nasávat tu neobyčejnou atmosféru! Ani jednou nikdo neřekne nic o Iráku, i když dle map a mezinárodního práva jsme oficiálně v Iráku, v pasu máme razítko Kurdistánu a nikdo jiný tady také o jiném státě nemluví. Tedy vlastně mister generál ano, na srce nám klade, ať za žádnou cenu nejezdíme do arabské části Iráku. Kurdistán je prý velmi bezpečný, ale Irák už ne!

Pak nás cizí chlapík naloží do auta, ještě nám zkontrolují razítko v pasu, a pak už projíždíme potemnělými zákoutími největšího přechodu mezi Tureckem a Kurdistánem, který se jmenuje Ibrahim Khalil. Po asi dvou kilometrech následuje ještě jedna kontrola a už jsme oficiálně v iráckém Kurdistánu, má navštívená země číslo 87.

Řidič neznámého jména zastavuje u skupinky aut. Vypadá to jako samozvaní taxikáři, s kterými je vždy problém jednat. Nasadí cenu vysoko, chtějí vás „natáhnout“ a jsou arogantní. Zde je to jiné. Z auta vyskakuje mladý Kurd. Skvěle oblečený dle poslední módy, nagelované vlasy, perfektně oholený, parfém je cítit na několik metrů daleko. Ihned nás usazuje do své vytuněné Toyoty, která má fialové podsvícení, uvnitř tablet jako TV, ze kterého hraje arabská, možná kurdská hudba. A hraje pěkně nahlas!

Jsou dvě v noci a my s chlapíkem, který by v klidu mohl soutěžit o Muže roku, projíždíme potemnělým městem Zakcho, které je nedaleko hraničního přechodu. Mimochodem, skvěle upravený, oholený, navoněný a oblečený podle poslední mody, je snad každý mladý Kurd. Tady neexistuje, že by někdo smrděl nebo měl otrhané věci. To mám jen já. Hledáme levný hotel. Je to jako hledat jehlu v kupce sena, protože turistická infrastruktura je zde naprosto nepřipravená, a když už nějaký hotel najdeme, kde je někdo alespoň na recepci, tak nám nabízí nejlevnější pokoj za 70 USD. To je naprostý nesmysl ukazuji našemu řidiči, který kouří cigarety stylem, že si jednu zapálí, dvakrát zhluboka natáhne, a pak polovinu cigarety zahodí, aby si o minutu později zase zapálil druhou cigaretu a kouřil jí stejným způsobem.

Nakonec se nám podaří najít hotel, který nás nechá přespat za 10 USD na osobu. Proč tolik řeším cenu? Protože to, kde spím, je pro mě naprosto nedůležitá věc. Stačí mi podlaha, na kterou si dám matraci a spacák a spím, pohodlí na cestách nepotřebuji, navíc zdejší hotely, i ty které stojí 70 USD, jsou v žalostném stavu. Vše je ve stádiu rozpadu, výjimkou není plíseň, smrad z cigaret, protože zde se na hotelech normálně kouří, neteče teplá voda, záchod nesplachuje atd. Za to prostě platit nechcete. Další věc, kterou na naší expedici Lukáše učím. Smlouvat o všem, a hlavně se nejdříve na hotelový pokoj podívat, abychom věděli, kam až máme cenu usmlouvat. Nakonec, po asi 15ti minutách, usmlouváme cenu ze 60 USD na 20 USD za pokoj. To už se dá. Příslibem nám je teplá voda, elektrika a postel.

Chlapík, který s námi asi hodinu jezdil po městě, si za své služby říká v přepočtu 60 CZK, což se mi zdá tak málo, že mu rád ještě něco přidám. Po celém náročném dni, kdy jsme téměř 20 hodin na cestách, se těšíme na krátký odpočinek. Jenže to by nebyl Blízký východ, aby se něco ještě nestalo. Jak já s oblibou říkám „Den nekončí, dokud neskončí.“

Zrovna ve chvíli, kdy je Lukáš ve sprše a teče mu vlažná voda, se vypne elektrika v celém hotelu. Nejde ani klimatizace, která vytápí pokoj, ani bojler na ohřev vody, ba ani čerpadlo, které pohání sprchu. Lukáš se tak celý namydlený musí utřít do svého ručníku, protože na hotelech zde ručníky nedávají, a já to nějak bez sprchy přežiji. Ještěže máme čelovky a externí baterie, abychom si nabili přes noc telefony. Za zmrzlý pokoj bez elektriky jsme tedy nakonec platili 10 USD na osobu, ale už to dále neřešíme, hlavně že jsme v Kurdistánu a ráno nás čeká nové dobrodružství!

WELCOME TO KURDISTAN!

PS: Na hranici se samozřejmě nesmí fotit, takže vám moc fotek tentokrát nenabídnu