DIVOKÝM KURDISTÁNEM – část 3. – V ZAJETÍ PEŠMERGŮ

To, že Irák není úplně dovolenková destinace, to asi dojde každému. Nicméně jeho severní část Kurdistán, kde žije převážně etnikum Kurdů, mě láká již několik let. Vlastně od mojí cesty po Hedvábné stezce, kdy jsem se kousek od hranice pohyboval jak na turecké, tak na íránské straně. Mám rád dobrodružství, nicméně že hned od prvního dne zažijeme tolik překvapení, to by mě ani v tom nejdivočejším snu nenapadlo.

Hned po tom, co jsme se probrali z pořádně promrzlé noci, protože v celém hotelu nešla elektrika, míříme projít město Zakho. Chceme si vyměnit nějaké peníze a kde jinde to udělat než právě na místním tržišti? Přímo a bez varování se ocitáme v tom nejautentičtější Blízkém východě, jaký jsem za poslední dobu zažil. Všude desítky krámků, stovky lidí, ale hlavně vůně, smrad, prach, hluk, prostě cokoliv vás napadne pod slovem zmatek. Ten zmatek zde ale funguje po stovky let stejně a je to přesně ten důvod, proč Blízký východ tolik miluji a proč je mi souzeno sem jezdit celý život.

Ihned je vidět rozdíl v oblékání oproti Turecku. Každý Kurd je patřičně hrdý na to, že je Kurd, a tak většina starších pánů má tradiční kurdské oblečení, šátek na hlavě, a kurdský šátek kolem pasu. Mladší pak, jak jsem psal v minulém příspěvku, jsou perfektně oblečení podle poslední módy, mají skvěle střižené a nagelované vlasy a jsou perfektně oholení. Zatímco já chodím k holiči tak jednou za měsíc, Kurdové minimálně jednou týdně!

Lukáš, můj spolucestovatel, který si u mě zaplatil soukromou expedici, nestačí fotit. Je poprvé na Blízkém východě a vše je pro něj naprosto nové. Je fakt, že Kurdistán se v mnohém liší od zemí, které jsem i já v této oblasti navštívil. Procházíme bazar a u jednoho sympatického chlapíka měníme peníze. Tady se nikam nespěchá, nejdříve si se směnárníkem sedneme na čaj, poté probereme odkud jsme, co naše rodiny, zaměstnání atd. Lukáš na mě kouká jak na zjevení, kdy už se tedy budou měnit ty peníze. Myslím, že je to takový náš český neduh, stále někam spěchat. To tady vážně nehrozí, a tak nám pán vymění peníze až po třetí skleničce čaje. Nutno dodat, že za kurz lepší, než je psaný na internetu.

O několik desítek dál metrů sedáme na ulici u malého krámku, kde to vypadá, že by mohli dělat snídaně. Sedí zde více lidí, převážně starších Kurdů, kteří si u čaje povídají. I my dostáváme čaj a čerstvý chléb plněný masem. Je to vše tak dobré, a hlavně tak levné. Za 15 korun máme plnohodnotnou snídani. Až se mi tomu nechce věřit. Každý, kdo jde kolem nás pozdraví, usměje se, řekne: „Welcome to Kurdistan.“

Vše je tak přirozené, tak nenucené, tak pohodové. Z historického města Zakho toho moc nezůstalo, jen starodávný most, který zde vede přes řeku Khabur. Ten hlídají dvě krásné slečny z kurdských milic. Třeba právě ony pomáhaly držet na uzdě hrdlořezy z Islámského státu. K tomu, jak se pomatenci z Islámského státu báli kurdských bojovnic, se dostaneme v některém z dalších příspěvků.

Na přejezd Kurdistánu volíme severní trasu podél hranic s Tureckem a pojedeme jak jinak než stopem. Veřejná doprava tady moc neexistuje a platit taxi se nám fakt nechce. Ještě ani nestopujeme a už nám staví dva chlapíci v naprosto rozmláceném autě. Přes celé přední sklo je takový „pavouk“, že skoro ani není vidět ven. Otevírat jdou jen jedny dveře a všude je cítit benzín, který někudy prosakuje. Lukáš stále nechápe, jak něco takového může jezdit, ale tady asi na STK moc nehrají. Dokud to jede, tak se tím jezdí.

Čeho si hned v Kurdistánu všimnete, tak velkého počtu ozbrojených vojáků, tzv. Pešmergů. Působí jako neoficiální kurdská armáda, a právě jim jsou Kurdové vděčni za to, že Kurdistán na severu Iráku byl uchráněn těch zvěrstev, co jinde způsobil Islámský stát. Check pointy Pešmergů jsou na výjezdech a příjezdech do měst, ale třeba i když přejíždíte z okresu do okresu atd. Zkrátka je jich hodně, stejně tak jako vojáků na nich se zbraní v ruce.

První takové bližší setkání zažíváme u města Batifa, kde nám nejdříve chlapík, který nás veze, nakoupí pití a sladkosti, aby nás o par metrů později vyhodil na hlídací stanici u Pešmergů. Kluci si pevně drží samopaly. Kolem projíždí auta, vždy něco na vojáky zakřičí, a ti je pustí dál. S námi už to tak lehké není. Jako turisté tady zkrátka jsme vidět. Voják ukazuje ať si odložíme batohy a jdeme si s ním povídat. Tak tam tak stojíme a povídáme si hodně lámanou angličtinou, ale jakmile řekneme, že jsme z Česka, voják ihned začne křičet Brno Brno. Je vám asi jasné proč. Zná české zbraně z brněnské zbrojovky. Dáváme mu čokoládičku a džusík, co nám koupil pán, který nás sem dovezl. Když vše sníme a vypijeme, tak hledám odpadkový koš.

Není ani venku, ani v budce, kde si všimnu samopalu opřeného o můj batoh. Voják mi ukazuje, ať mu plastové lahve a pytlíky od čokolád dám. Vše to zabalí do jednoho balíčku a pak říká: „Takhle se zbavujeme odpadků v Kurdistánu,“ a než zareaguji, plasty letí do nedalekého příkopu. Voják se směje a my s Lukášem se na sebe jen díváme a držíme se nevěřícně za hlavu. Jak následující dny zjistíme, je to naprosto běžná věc, jak se zbavovat odpadků. Prostě vše, co Kurdové mají v rukou, hodí do přírody, do řeky, do příkopu, dolů ze skály atd. Štve mě to o to víc, že tady na severu Iráku je neuvěřitelně krásná příroda. Všude hory, řeky mají blankytně modrou barvu, a jelikož je začátek ledna, tak jsou vrcholky hor „pocukrovány“ sněhem.

Vojáci se s námi baví o fotbale, o životě v Evropě, zkrátka o všem, o čem bych se s nimi bavil já, kdyby se u nás zjevili oni. Po asi půl hodině, když jede kolem velké SUV, nám řeknou, že nás sveze dál, ať si naskočíme. Stopovat ani nemusíme, vojáci to dělají za nás. O pár kilometrů dál je další hlídka. Tady už je vojáků víc. Všechno jsou to mladí kluci, maximálně třicet let. O to snadnější je pro nás komunikace s nimi, protože jsou stejná věková skupina. Rozdíl je v tom, že všichni už mají ženy a děti a my s Lukášem, ač starší jak oni, rodiny nemáme Vysvětlit někomu z těchto krajů proč tomu tak je, je vlastně nadlidský úkol.

Chvíli si s Pešmergy povídáme, ukazují nám zbraně, můžeme si na ně i sáhnout, čehož hned využívám. Atmosféra je uvolněná až do chvíle, než se ozve hlas z vysílačky. Pešmergové ihned ukazují, ať se postavíme stranou a všichni se vyrovnají do řady. Kdesi z hor se najednou objeví asi deset aut. Velká černá SUV se zatemněnými okny. Všichni jsou vážní, úsměvy jsou najednou pryč a my jen stojíme opodál a vše pozorujeme. Pešmergové autům salutují a jak rychle přijela, tak rychle odjela. Jakmile zmizí za zatáčkou, opět se vojákům vrátí úsměv na tvář a opřou zbraně o patník. Prý to byla nějaká vládní delegace.

Ochotně se s námi fotí, tedy spíše my s nimi. Jsme pro ně atrakce, stejně tak jako oni pro nás. Jeden z Pešmergů mě odvádí dál od stanice s tím, že nám chce koupit něco dobrého. Kupuje dortíky a džusy, když odmítám, velmi naštvaným způsobem naznačuje, že o tom nehodlá diskutovat. Jsme hosté v jeho zemi a když nám chce koupit dortík a džusík, tak nám ho prostě koupí! Po chvíli, když vše sníme a vypijeme, tak nám opět zastaví auto a my jedeme dál. Patnáct, maximálně dvacet kilometrů. Stejný scénář. Auto nás vyhodí na stanici plné vojáků. Zde jsou už i nějací starší matadoři.

Málem bych zapomenul na jednu věc. Všichni zde kouří cigarety. Není jediný Pešmerga, ba ani řidič, ba ani kolemjdoucí, kdo by nekouřil. Nikde na světě jsem tolik kuřáků neviděl. Samozřejmě pokaždé nabízejí cigarety i nám. Máte vidět ten údiv v jejich obličejích, když se zmíníme, že nekouříme. „Proč? Co máte ze života, když nekouříte?“ ptá se nás jeden mladý Pešmerga, kterému je prý dvacet let a slouží teprve měsíc.Kouří jednu za druhou a jaksi mu chybí zuby. „Tady musíš kouřit, všichni kouří, je to povinnost,“ zdůrazňuje. Je to tak. Když se podíváme kolem sebe, pokaždé má někdo cigaretu v puse a kdo zrovna nekouří, už jednu tahá odkudsi z kapes.

Je strašně vtipné, jak jsou Pešmergové za začátku vážní, nedůvěřují nám, ale stačí pět minut a všichni rozdávají úsměvy, dávají nám čaj nebo ještě lépe kupují sladkosti, a dokonce se s námi i chtějí fotit. Fotek máme desítky, jen ty zbraně nám na fotku nepůjčili, to až takzvaně mimo záznam.

Pešmergy ale nepotkáváme jen na kontrolních stanovištích, ale i na stopu. Když na jedné takové stanici stojíme, zastaví auto a jako již klasicky běžím ke dveřím, abych se dotázal na směr jízdy a potencionální svezení. Jen co otevřu dveře, míří na mě samopal. Pán v autě sedící je Pešmerga a samopal tady chlapi nosí místo tašky přes rameno. Je položený na předním sedadle a když ukazuji, že si sedneme dozadu, pán posunky naznačuje, že nemusím, že ať si sednu k němu dopředu. Samopal mi pak dá mezi nohy a ukazuje, ať ho držím. Člověk neví, čeho se bát víc, jestli zběsilé jízdy, kterou tady každý praktikuje nebo toho samopalu, že vystřelí přímo mě do ramene.

Když Pešmerga vidí, že mám přeci jen ostych, při další zastávce samopal strčí na zadní sedadlo k Lukášovi mezi nákup. Jak říkám, chlapi to tu mají místo tašek přes rameno a nikomu to divné nepřijde. Tedy až dvou Čechům, kteří se zde potulují samovolně. Krásným vyvrcholením našeho setkávání s Pešmergy je pozvání do rodiny jednoho z nich.

Když jednoho dne, už za tmy, stopujeme kamsi do neznáma, zastaví u nás po několika hodinách neúspěchu konečně auto. V něm sedí pán a jeho syn. To, že je Pešmerga si ten tajnůstkář nechává pro sebe. Sveze nás prý pár desítek kilometrů a pomůže nám najít hotel. Jak já vždy říkám, tak to, že vás někdo pozve domů, není samozřejmé, ba naopak, musíte si to něčím zasloužit. Musí těm lidem být vaše společnost příjemná. Když se mě Lukáš ptá, jak to dělám, že si tady s každým dokážu o všem povídat, i když jazyk tady nikdo neumí, tak mám na to jedinou odpověď.

PROSTĚ SE NEBERU JAKO CIZINEC, ALE VŽDY SE BERU JAKO MÍSTNÍ. Nad nikoho se nepovyšuji, s každým jednám s respektem. A ti lidé to vycítí. Zatímco u nás doma si pořád musíme na něco hrát, ve světě buď jste svůj, nebo každý pozná, že to jen hrajete a pak se se špatnou potážete.

Postarší Pešmerga, který měří tak sto padesát centimetrů, nás vítá ve svém dvoupodlažním domě. Usazuje nás v obývacím pokoji, odkud rychle utíkají ženy do kuchyně připravovat večeři. Postupně se k nám připojují jeho mladší syn, kterému je jedenáct let, a jeho starší syn, který sice v domě nebydlí, ale je zde na návštěvě. Dále vždy někdo přijde a posedí pět minut nebo půl hodiny. Při všem tom povídání jsem si ani nevšiml, že vedle našeho dobrotivého Pešmergy je na gauči položená pistole. Zase je to tak samozřejmé, jako že u vás doma leží na gauči ovladač od televize.

Pešmerga nás zve do kuchyně, kde již jeho žena nachystala večeři. Jíme ze společného tácu, kde je směs rýže, masa a zeleniny. Po chvíli, přijde mladší syn a v ruce má tu pistoli, co před tím byla v obýváku. Pešmerga se jen zasměje a položí jí na stůl. Nikdo se tomu nediví jen my dva s Lukášem se nevěřícně smějeme. Prostě na stole máte jídlo, skelničky na vodu, pistoli. Co by také mělo být divné, že? Když dojíme, usedáme opět do obýváku a stejně tak jako například v Íránu, ženy donesou nějaké sladkosti, poté ovoce a máme doslova nekonečný přísun čaje. Povídáme si o práci našeho hostitele. Po chvíli nás bere do své „pracovny“. Je to vlastně kumbál v podkroví domu, který má zamčený na několik západů.

Když otevře dveře, všude po zemi se válí součástky z dronů, vysílačky a další elektronika. Na zdech pak visí diplomy od vlád USA nebo třeba Francie. „Sestavuji drony, které pomáhaly bojovat proti Daeš (Islámskému státu) chlubí se Pešmerga, který postavou připomíná spíše Charlie Chaplina než hrdinu, který se postavil jedné z nejbezpečnějších organizací moderní historie. Za války proti ISIS tak posílal drony několik desítek kilometrů daleko, aby zjistily pozice bojovníků a aby věděl kam poslat spojenecké jednotky. Na svou práci je patřičně hrdý a když mu všechnu tu techniku, na zemi ležící, pochválím, dme se pýchou. Vlastně do teď nechápu, že jsme na někoho takového narazili a opět úplnou náhodou.

Ráno nás Pešmerga budí brzy, kolem půl sedmé. Venku je ještě tma a také pořádná zima. Jeho žena nám nachystala snídani a dcery přisluhují s doléváním čaje. Mají noční košile, nikdo se před námi nestydí. Sedíme na zemi a před námi je roztažený ubrus, na kterém je vyskládané jídlo. Nechybí opět pistole, která nám zkrátka asistuje při každém jídle, asi aby se nám lépe zažívalo. Když pánovi uctivě děkujeme za to, že nás u sebe nechal přespat a pohostil nás, roztomile se usmívá a je na něm vidět, že je upřímně rád, že mohl pomoci dvou Čechům, které potkal kdesi ve tmě v horách.

Pešmergové se pro nás v Kurdistánu stali nedílnou součástí cestování. Díky nim se v iráckém Kurdistánu můžete cítit naprosto bezpečně a ani na chvíli by mě nenapadlo, že by se nám zde mohlo něco stát. Pešmergové jsou velmi váženými členy kurdské společnosti a jak jsem několikrát zmínil, díky nim se bojovníci ISIS nedostali na sever Iráku, ba naopak, byli jejich jednotky rozmetány. Potkat se s těmito odvážnými muži byl pro mě neuvěřitelný zážitek, protože všichni byli velmi přátelští a uctiví.

Nicméně fotografie s vojáky jsem před návratem domů vymazal. Turci totiž Pešmergy nemají zrovna v oblibě a mohl by z toho být pěkný problém, pokud by u nás v telefonu nalezli fotografie, kterak se s vojáky bratříčkujeme, co teprve když nám tak hezky pózovali se zbraní v ruce. V iráckém Kurdistánu jste zkrátka v úplně jiném světě a to, co je tady normální (kontroly, zbraně atd.) by u nás asi vyvolávalo strach. U mě to ale vyvolává maximálně tak úsměv a radost ze života a cestování, které praktikuji.