5. února 2020

STOPEM PO HO ČI MINOVĚ SILNICI (2. část) aneb JAK JSEM POZNAL ETNIKUM JARAI

Stopování centrálním Vietnamem bylo pro mě jedním z největších dobrodružství, které jsem v této nádherné zemi zažil. Mohlo by se sice zdát, že po více jak roce a čtvrt na cestě mě nemůže nic překvapit, přesto se našel jeden moment, který mi vehnal slzy do očí a po celém těle jsem měl husí kůži.

Kdo nečetl o mém prvním putování středním Vietnamem, může to dohnat zde: https://www.lostczechman.com/ho-chi-minova-stezka

A CO BYLO DÁLE?

Po „veselém“ večeru s vietnamskými holkami jsem se raději vydal dále putovat a dojel do města Pleiku v jehož okolí žije početné etnikum zvané Jarai. Tato etnika povětšinou žijí stranou od normálních Vietnamců a poznáte je jak podle oblečení, především žen, tak podle tmavší barvy kůže, popřípadě podle stavby příbytků. Ve městě Pleiku jsem si půjčil motorku a vydal se prozkoumávat okolí. Byla neděle a já doufal, že zdejší vesničky budou ospalé, jako byla má cestovatelská mysl.

ŽE MĚ NA CESTĚ UŽ NIC NEPŘEKVAPÍ?

Bylo tomu ale přesně naopak. Etnikum Jarai v době francouzské kolonizace přijalo křesťanství. Jenže v trochu pozměněné podobě. Když jsem v okolí Jarai vesnic hledal jejich zvláštní hřbitovy, najednou jsem kdesi v dálce z lesa slyšel sborové zpívání a pro mě velmi exotickou hudbu. Ihned jsem se tady vydal za těmi lahodnými zvuky, až jsem přijel doprostřed lesíka. Nikde nikdo nebyl jen desítky motorek u cesty a někde z lesa linoucí se zpěv.

Jakmile je někde hodně motorek, znamená to jediné. Bude tam i hodně lidí, ještě je najít. Proplétal jsem se tedy lesem mezi stromy, když v tom najednou jsem úplně zkoprněl. Stal jsem sám (běloch měřící sto devadesát pět centimetrů) před asi dvě stě lidmi etnika Jarai. Pár metrů ode mě byl postavený improvizovaný oltář, za ním kněz a za ním obří kříž s Ježíšem Kristem.

Zde, uprostřed lesa někde ve Vietnamské vrchovině, jsem si připadal jako dávný objevitel, který se toulá krajinou a objevuje zapadlé vesnice. Během pár vteřin si mě samozřejmě každý všiml a všichni včetně faráře ukazovali, ať se s ním připojím. Ve světě je totiž automaticky bráno, že běloch je křesťan, proto ani nikoho nenapadlo, že bych byl jiného vyznání. Stál jsem tedy mezi malými lidmi etnika Jarai, cítil jejich pohledy a vracel jim jejich úsměvy a byl součástí nedělní modlitby uprostřed lesa. Po mojí pravé ruce hráli domorodci na nástroje z bambusu a kokosu a do rytmu jejich líbivé hudby ženy zpívaly a lehce se pohupovaly do rytmu.

Hudba byla vždy na minutu přerušena farářem, který pronesl modlitbu, kterou po něm všichni opakovali a takovéto pomyslné kolečko (modlitba, hudba, zpěv, tanec) se opakovalo asi půl hodiny. Poté jsme si všichni podali ruce a uklonili se a pomalu se začali rozcházet. Kněz si mě ještě zavolal k sobě, aby mi podal ruku a poděkoval, že jsem byl s nimi. Myslím, že to musel pro něj i ostatní být docela šokující pohled, když tam viděl stát skoro dvoumetrového kluka z Evropy, jak mu tečou krokodýlí slzy po tváři. Jenže já si nemohl pomoci. Ty nejintenzivnější zážitky přicházejí bez předchozího avíza. A jestli jsem něco nečekal, tak že uprostřed lesa najdu malou zpívající a tančící křesťanskou komunitu. Dalo by se říci, že jsem zažil již opravdu hodně a viděl stovky nádherných míst, ale vždy se najde něco, nějaká situace nebo místo, které mé vnímání světa posune zase o kus úplně jinam.

Když jsem pak sedl na motorku a vymetal jednu díru za druhou, protože jsem byl stále myšlenkami někde úplně jinde a nemohl se soustředit na řízení, uvědomil jsem si, jaké štěstí mám, že toto můžu vše zažívat. Nepotřebuji luxus a vezení se taxíkem. Hoďte mě mezi malé etnikum uprostřed lesa a já budu ten nejšťastnější člověk na světě.

Jenže tím moje setkání s etnickou skupinou Jarai neskončilo. Možná se mi už za více jak rok cestování vyvinul nějaký šestý smysl, takže se vždy připletu někam, kam sice nepatřím, ale zapadnu tam. V jedné vesnici jsem si šel fotit děti, jak si hrají u domu. Mlátily se tam totiž motykami a mě to přišlo strašně vtipné. Když jsem se k nim přiblížil se smíchem utekly k babičkám, které seděly opodál. Těch jsem si nejdříve nevšiml, a tak jsem je úklonem pozdravil a poprosil o fotku. Jenže fotka? To není v těchto končinách jen tak. Jak jsem se již dříve dozvěděl, hodně starých lidí z těchto malých etnik si stále myslí, že fotografie bere lidem duši, popřípadě, že v Evropě rostou peníze na stromech, proto jich běloši mají tolik. Místo fotky jsem tedy byl přizván na kus řeči. Na kus řeči s lidmi, kteří mi nerozumí ani slovo a já nerozuměl ani slovo jim. Už už jsem si sedal, když z domu vyšel postarší pán a jakmile mě zbystřil, ani mě nenechal dosednout a za ruku mě tahá do jejich domu. Při tom ještě stihl vynadat babičkám. Něco ve stylu: „Babky, vy tu máte cizince a neukážete nám ho?“

V malém dřevěném domku bylo zhruba dvacet, převážně mladých lidí. Alkoholové opojení takhle kolem nedělního oběda bylo cítit všude kolem a nálada byla fantastická. Než jsem se stačil rozhlédnout, už jsem seděl mezi místními holkami a srkal rýžovou pálenku. Ale nebyla to jen tak nějaká pálenka. V obřím sudu bylo naložené maso a nějaké banánové listy. Ze sudu vedla hadička, přes kterou se tekutina pila. Mělo to říz, chutnalo to nasládle, a po několika minutách mi přišlo, že už umím jazyk etnika Jarai.

Jedna ze slečen si mě „adoptovala“ obejmula a už nechtěla pustit. Já, kluk plachý od přírody, více jak rok nepolíbený, tady sedím v obětí malé Jaraiky a vlastně ani teď po několika týdnech nechápu, co se to dělo a hlavně, jak jsem se do této situace opět dostal. Já si chtěl jen vyfotit děti s motykami a místo toho nasávám nějaký „blivajz“, který ale k mému údivu chutná velmi lahodně.

Uplynula skoro hodina a do teď ani nevím, co jsem říkal a jestli mi rozuměli, ale koho to vlastně zajímá? Ta lidská dobrota tady na vietnamské vrchovině je nekonečná a v takových chvílích vždy lituji, že neumím jazyk místních lidí. Zajímalo by mě víc z jejich života, tradic a jestli ta holka co se ke mně tak mazlí je volná a můžu si jí vzít domů.

Nebudu tento článek zdlouhavě natahovat. Fotky tentokrát řeknou víc než slova. Ani v nejodvážnějším snu by mě nenapadlo, že se takhle blízko dostanu k jednomu z vietnamských etnik, které ve Vietnamu čítá zhruba čtyři sta tisíc lidí. Nutno dodat, že pyšných lidí, protože každý, s kým jsem se potkal, s kým jsem si podal ruku nebo vyměnil úsměv mi ihned hlásil, že on je Jarai.

A CO NEBO KOHO JSEM JEŠTĚ VIDĚL VE STŘEDNÍM VIETNAMU?

Na to se můžete podívat v následujícím foto příběhu.