5. dubna 2020

JAK ASI VYPADÁ ANDĚL?

Každý si asi anděla představujeme jinak.

Pro mě ale je mým andělem tento osmdesáti letý pán.

Je sobota večer a já sedím u něj doma na zápraží. Nerozumíme si ani slovo, ale komu to vlastně vadí? Dobří lidé se dorozumí vždy a všude. Nasávám atmosféru bezejmenné vesnice nedaleko hranic Thajska a Barmy a uvědomuji si, že zažívám něco neuvěřitelného. Jak se to vlastně stane, že dojde k takovému střetu nejenom generací, ale i kultur?

Zase jsem se totiž jednou rozhodl, že pojedu někam mimo civilizaci. Někam, kam si myslím, že nikdo nejezdí. Proč také? Místa, o kterých ostatní říkají, že tam nic není, já vyhledávám. Ale ono tady vlastně vážně nic není.

I přes to zde zažívám jedno z nejúžasnějších setkání na své rok a půl dlouhé cestě. Je sobota a já vím, že mi druhý den končí thajská víza. Vstávám tedy brzy a vydávám se na cestu dlouhou bezmála čtyři sta kilometrů z města Mae Hong Son na severu Thajska do města Mae Sot, kde je hraniční přechod. Nechci se toulat jako tomu bylo posledních osm dní, kdy jsem hledal horská etnika na nedávno ještě nebezpečné hranici Myanmaru a Thajska. Chci prostě sednout do aut a jet. Za normálních okolností bych to dal krásně za necelý den. Jenže ona žádná auta nejezdí. A ta, co jedou, nestaví.

Proč jsem si nevzal autobus nebo sdílené taxi? Došly mi totiž peníze. Poslední více jak týden jsem se toulal v pohraničí a tady skutečně bankomaty nejsou, a navíc na ten jeden poslední den nemá cenu si vybírat, protože je výběr nesmyslně zpoplatněn.

V kapse tak mám posledních zhruba sto šedesát korun, což mi autobusem nestačí ani na polovinu cesty. Když budu mít štěstí, vystačí mi to na ubytování a jídlo. A tak jedu, respektive jdu. Ujdu nějakých deset kilometrů, až mě sveze pán na motorce a po něm chlapík s mrazícím autem. Jedeme pomalu. Silnice se v pohraničí kroutí jak had a po cestě potkávám jen jedno větší městečko. Zbytek jsou malá dřevěná stavení.

Je pět odpoledne. Slunce získává rudě oranžovou barvu a já mám ujeto jen nějakých sto kilometrů. Pevně věřím, že to musí přijít. Musí přeci někdo jet směrem město Mae Sot. Jiná cesta tam nevede. Na mysl mi začínají chodit myšlenky typu: '"Co když tam dnes nedojedu? Kde budu spát? Co budu jist?"

Jsem totiž v bohem zapomenutém kraji. Všude jen dřevěné domky, žádné hotely nebo restaurace. Snažím se dojít na konec vesnice odkud se mi snad bude stopovat lépe. Nestopuje! Není co, nikdo tu nejezdí. Není důvod k panice. Jestli mě má cesta něco naučila, tak že se situace vždy nějak vyřeší. Jdu tedy podél silnice a zpívám si. Neznám žádnou písničku celou, takže do sebe nesmyslně míchám anglické a české texty. Být to v soutěži Superstar, odnesu si cenu pro nejhorší vystoupení. Mě se to ale líbí. Alespoň nejsem trudomyslný.

Ve všem tom zpívání jsem si ani nevšiml, že na mě troubí, a vedle mě přibrzďuje, stará Toyota a v ní velmi starý, ale neuvěřitelně rozesmátý pán. Něco na mě křičí, ale absolutně nevím, jakou řečí, proto tahám mobil z kapsy a snažím se mu na mapě ukázat, že jedu směr město Mae Sot. Pán se směje ještě víc a jen ukazuje, že tam nejede ale ať si naskočím, že mě kousek sveze.

Ujedeme asi deset kilometrů a pán se mě ani neptá, jestli chci nebo ne, a z hlavní cesty odbočuje kamsi do nitra malé vesnice. V mapě je sice zakreslená, ale nemá jméno. Jedná se jen o shluk dřevěných domků, občas má nějaký dům obvodové zdi z betonu.

Když přijedeme k pánovi domů, snažím se přes Google translator navázat konverzaci. Neúspěšně, pán totiž thajsky nerozumí, ale z jeho řeči rozpoznám dvě slova. Barma a Karen. A jsme doma! Vše mi dochází!

Jak jsem zmínil výše. Vice jak týden jsem se toulal zdejším pohraničím a hledal místní etnika. Jedním z nich je i etnikum Karen, které sem přišlo z Barmy. Okamžitě tedy měním překladač na barmštinu a konečně se s pánem trochu domluvím.

Celé to vypadá tak, že já do překladače napíšu něco anglicky (protože to je lehčí než čeština) a ten to přeloží do barmštiny. Pán si to nahlas a velmi pomalu přečte a podle toho, jestli je odpověď kladná nebo záporná, se usměje a řekne "okay" nebo lehce zamračí a řekne "no no". Komunikace 21. století. Barmskou klávesnici totiž v telefonu nastavenou nemám a jsem si jist, že by pán ve svém věku stejně nezvládl na chytrém telefonu nic napsat.

Naznačuji mu, že musím jet dál, abych dojel do Mae Sot, protože mi zítra končí víza a já chci přejít hranici do Barmy. Je to více jak dvě stě třicet kilometrů. Pán jde tedy se mnou k silnici a celou dobu na mě něco mluví, a přitom se neustále směje. Dochází mi, že jsem snad neviděl v životě veselejšího člověka, takže se směji s ním a jdeme naprosto neznámou vesnicí. Já, dvoumetrový kluk z Evropy, a vedle mě malý usměvavý dědeček z malého etnika. Dvojka, jakou byste těžko čekali na thajsko-barmském pohraničí, respektive kdekoliv. Českou republiku pán nezná, ale na klasické „Čechoslovakia“ přikyvuje, a dokonce zná Prahu.

Dojdeme k hlavní silnici, kde je malý stánek s kávou. Místní mladé slečny na mě koukají jako na zjevení a pán se ihned chopí slova a vysvětluje jim, kdo jsem, co jsem a proč jsem zrovna v jejich bezejmenné vesnici. Přísahám, že tak vitálního dědu jsem neviděl. Očička měl malá a zub času se na něm podepsal měrou vrchovatou, ale v osmdesáti letech by mohl rozdávat energii svým úsměvem a dobrotou, která z něj přímo vyzařuje.

Společně s dědečkem zkoušíme stopovat kolem projíždějící auta, což vypadá asi tak, že děda vždy skočí do silnice a vehementně na auta mává. Ta projíždí v intervalu asi tak jedno auto za čtvrt hodiny. Je aspoň čas na rozdávání úsměvů a na fotky s domorodci. Nechci si fandit, ale myslím, že moc bělochů se místním pohraničím nepotuluje.

Dědovi se povedlo zastavit vojáky, kteří ale také nejedou až do Mae Sot a pro jistotou kontrolují můj pas, asi aby se přesvědčili, že mi opravdu zítra končí víza v Thajsku. Jeden z místních přináší papírový karton, na který napsal v thajštině, že jedu do Mae Sot. Projíždějící auta, jejichž intenzita se zmenšuje s přicházejícím večerem, ale jen ukazují, že jedou do vedlejší vesnice nebo prostě že do Mae Sot nejedou. Je nad míru jasné, že dnes tam nedojedu. Mám naštěstí ještě jeden den k dobru, hranice zavírá až v devět večer, ale stejně. Kde budu spát, co budu jíst? Nevím.

Jedna z kolem motajících se slečen někam volá. „Mister, how much money?“ ptá se mě. Ukazuji, že mám posledních dvě stě bathů. Dozvídám se, že zítra ráno jede nějaká dodávka, která by mě do Mae Sot dovezla. Jede v šest ráno a cesta bude trvat asi šest hodin. Jak jsem psal, ve vesnici žije etnikum Karen. Od jednoho klučiny se dozvídám, že jsou všichni Karen, že starší lidé nemluví thajsky, což se ukazuje na staříkovi, který se tady u všech těší velkému respektu a všichni se s ním zdraví. Začíná další díl komunikace ve 21. století. Já jako Čech mluvím na mobilní telefon anglicky, ten má slova překládá do thajštiny, kterou mladík překládá dědečkovi do jazyka etnika Karen. Konečně si můžu s dědou pokecat, i když zprostředkovaně.

Děda se ukazuje jako starý lišák. Před desítkami let utekl z Barmy do Thajska před válkou a etnickými nepokoji. Jednu ženu a děti má stále v Barmě, druhou ženu měl v Thajsku, ta ale umřela a jeho děti žijí částečně v Bangkoku, částečně v USA.

Pomalu se začínám rozhlížet, kde dnes budu pspát. Vedle kavárničky je malý přístřešek, kde bych si krásně mohl hodit matraci a spacák. Ještě ale než začnu o tomto nápadu pořádně uvažovat, děda všem hlásí, že já dnes spím u něj. Nemusím umět jazyk, ale jeho řeč těla jako by říkala: „Já jsem si ho přivezl, u mě bude spát.“ Všichni jen souhlasně pokyvují hlavou a jako dárek dostávám od jedné slečny ledovou čokoládu (protože jsem se před tím zmínil, že kávu nepiji). Chci platit, ale všichni mě chytají za ruku, abych peníze zase schoval. Děda mě pobízí, že tedy půjdeme k němu domů a nenechá si vysvětlit, že klidně přespím v přístřešku.

Všichni mě pobízí, že mám jít k němu a ráno v šest, že mě nabere dodávka a odveze do Mae Sot. Procházím malou vesnicí, která díky zapadajícímu slunci má neuvěřitelně rudou barvu, s malým staříkem, který u každého domu někoho pozdraví a ukazuje na mě a při tom se směje. Vždy pochytím jen „Čechoslovakia“ a vždy se děda při tom náramně baví. Snažím se alespoň o neverbální komunikaci a jak jsem již několikrát ve svých článcích zmínil, je úsměv univerzálním jazykem. Pro nás Čechy je to možná nepochopitelné, a ještě teď si pamatuji na naštvané prodavačky v supermarketech, ale obyčejný úsměv, který umí i malý novorozenec, je univerzálním jazykem, kterým se domluvíte vždy a všude.

Přicházíme k dědovu skromnému příbytku. Několikrát se pomocí překladače přesvědčuji, že mu nevadí, když tam přespím. Děda se vždy směje a odpovídá, že ne. Žije sám. V malém kamenném domku, ve kterém to vypadá, jako když cestujete časem. Hodně daleko časem. Všude prach, slepice, spousta fotek a křesťanských obrazů. Etnikum Karen totiž v mnoha případech přijalo křesťanství a co tak chápu, tak je to možná i jeden z důvodů, proč děda chtěl, abych u něj spal. Naše země je také křesťanská a když dědovi ukazuji, že jsem katolík (dle stylu, jak dělám kříž), jeho radost nezná mezí. Ukazuje mi fotky papeže, fotky jeho v kostele, jeho rodiny v kostele, jeho dětí a mnoho dalších fotek.

Ukazuje mi kam si mám dát batoh a kde budu spát. Jak jsem říkal, všude je prach, pavučiny, nedivil bych se, kdyby tu byli všude brouci, ale je mi to tak nějak jedno. Nepotřebuji pohodlí. To, že můžu být v kontaktu s takovým kouzelným dědečkem je pro mě mnohem víc. Děda mezitím připravuje křeslo na zápraží a začíná jeden z nejúžasnějších momentů na mé cestě.

Prostě tam sedíme, já třicet šest let, kluk z Evropy, toho času zpocený, špinavý, doslova ztracený, a osmdesáti letý děda z malého etnika na kraji Thajska. Krmíme slepice a počítáme, kolik jich vlastně můj hostitel má. Najednou je naprosté ticho, prostě sedíme a nic neříkáme. Děda se na mě podívá, usměje se a řekne: „VERY GOOD“. Nevěřil jsem svým uším. Do té doby neřekl skoro nic anglicky a teď prostě „very good“. Myslím, že tak dal najevo, že je rád, že tam v tom špinavém domku plném slepic prostě není zase chvilku sám. Tohle je něco, proč svou cestu miluji. Něco, co vám nezprostředkuje žádná cestovní kancelář. Něco, co se nedá vyvážit penězi. Něco, na co si vzpomenete, až budete staří a budete přemítat nad životem. Ten malý moment, ta chvilková časová osa vašeho života, která přišla z nenadání v tom nejméně očekávaném momentu. Seděl jsem tam a měl slzy v očích. Slzy štěstí z toho celého momentu.

Můžete platit tisíce dolarů za nejrůznější zážitky na světě, ale to, že mě úplně cizí děda vezme k sobě domů, to je pro mě neuvěřitelný zážitek, a hlavně jeden z těch momentů, proč svou cestu podnikám. Kouzelný dědeček mi naznačuje, že si můžu dát koupel. Ta v podstatě probíhá tak, že z barelů nabírám studenou a trochu i smradlavou vodu a tím se omyji. Je to lepší než nic a hlavně po celém dni to opravdu osvěží. Co na tom, že právě kolem proběhl šváb? Co na tom, že u večeře, kterou děda připravil, nám po stole lezou mravenci a další brouci? Je mi to naprosto fuk. Snad tisíckrát dědečkovi děkuji a snažím se se vším pomáhat. Zametu mu celý dům, umyji nádobí a další věci. Nemám toho moc co nabídnout, ale za jeho dobrotu se mu chci alespoň nějak odvděčit.

Kolem osmé večer, kdy je naprostá tma, protože ve vesnici není veřejné osvětlení, a tak jsou malé dřevěné domky kolem osvíceny jen silným měsíčním světlem, děda ukazuje, že půjde spát. Já jsem po celém dni také naprosto odrovnaný, takže s jeho návrhem souhlasím. Co tak chápu, tak chodí spát se západem slunce a každý den vstává v pět ráno, což mi vyhovuje. Odpočinu si a ráno v šest půjdu k silnici doufat, že pojede slíbená dodávka.

Na připravenou postel roztahuji svou matraci a vytahuji spacák, čímž ještě znovu sklidím obdiv kouzelného dědečka, který nechápe, jak se mi to do batohu vše vejde. Uleháme a za štěkotu psů se snažím usnout, když v tom cítím, jak mi něco leze po ruce. Rychle nachmatám mobil a posvítím si na roku. Je to šváb! Klidně si tam pobíhá po mojí ruce a pak po posteli. Jsem už tak unavený, nebo možná už tak laxní k takové maličkosti, že ho jen shodím z postele a jdu si znovu lehnout. Najednou slyším motorku a jak někdo klepe na dveře. Respektive, nevím, jestli jsou to dveře našeho domu, nebo vedlejšího. Domy jsou tady doslova nalepené na sobě a zdi propustí každý zvuk, takže by to klidně mohlo být u sousedů.

Najednou do pokoje vejde děda a ukazuje, že se mám obléct a jít s ním, že někdo přijel. Přichází další neuvěřitelná ukázka lidské dobroty. Lidé z vesnice, ty s kterými jsem před pár hodinami debatoval, se přijeli zeptat jestli je vše v pořádku a přivezli mě a dědovi balíčky jídla. To mám prý na druhý den na cestu do Mae Sot. Naprosto nechápu. Klaním se a děkuji, a tak pořád dokola. Co ty lidi vede k tomu, že se tak starají o tuláka, který „ztroskotal“ v jejich vesnici“? Vím na milion procent, že to by se u nás prostě nestalo. Maximálně by někdo zavolal policii, aby mě někam odvedli.

Usínám a vím, že mám za sebou další neuvěřitelný zážitek a setkání. Na druhou stranu vím, že mi spousta lidí bude vyčítat, že někoho zneužívám. Pro nás Čechy je zřejmě opravdu nemyslitelné to, že si lidé na světě pomáhají. Že jsou naprosto bez předsudků a že chtějí pomoci někomu, kdo je v nouzi. Strašně rád bych se mýlil a nerad našemu národu křivdil, ale bohužel vím, jak to je vždy, když zveřejním takový článek o lidské dobrotě. Hodně lidí mi pak píše, jak někoho využívám atd.

Zkuste se na to ale podívat jinak. Vy byste nepomohli někomu, kdo by se zjevil u vás ve vesnici a neměl kam jít? Já tedy pomohl. Nabídl bych mu ubytování, jídlo, a ještě bych mu dal peníze na cestu. Přijde mi to totiž normální a lidské.

Ráno vstáváme a děda zase jen září úsměvem. Kde se to v jeho věku v něm bere to opravdu nechápu. Z nitra svého batohu tahám deset dolarů, které mám schované pro případ nejvyšší nouze, a snažím se mu je dát. Chci se mu alespoň trochu odvděčit za jeho pohostinnost. Děda peníze odmítá. Používám tedy starý trik a když už jsme venku z domu, ukazuji, že jsem si něco zapomenul. Peníze poté nechávám v kuchyni na stole. Určitě mu alespoň trochu pomohou. Mě totiž tento kouzelný dědeček pomohl náramně.

Pomohl mi nejenom se spaním, ale i v tom, jakou pozitivní energii na mě přenesl. V tom, že mi ukázal, jaký chci i já být, až budu starý a v tom, že jsem díky němu zažil jeden z nejemotivnějších zážitků ve svém životě.

Potkal jsem totiž svého anděla. Starého dědečka z malého etnika kdesi v horách na barmsko-thajské hranici!