ZTRACEN MEZI PASTEVCI V POUŠTI

Umíte si představit, že byste na cestě potkali neznámé chlapíky, kteří by vám nabídli, ať s nimi jedete na pár dní do pouště? Do pouště, kde široko daleko desítky kilometrů není žádná vesnice, žádný mobilní signál a vy ty chlapíky vidíte poprvé v životě? Co byste udělali?

No já samozřejmě řekl: TAK JEDEM!

Zní to jako klišé, ale toulat se Saudskou Arábií bylo jedno z těch největších dobrodružství, které jsem v životě zažil, a to si myslím, že už mám něco za sebou! Saudská Arábie je neuvěřitelně velká a severní a střední část tvoří nekonečné pouště, kde je velmi řídké osídlení. Je to přesně to místo, kde byste zmizeli ze světa a už by vás nikdy nikdo nenašel a také přesně to místo, na které se moc rád vydávám.

Jdu již asi dvě hodiny podél silnice. Je půlka února a slunce pálí, jak kdyby někdo nade mnou rozdělal oheň. Přes den teploty dosahují asi třiceti pěti stupňů, ale v noci padají k nule. Nemám vodu, protože jsem nějak nedomyslel, že cesta, po které právě jdu, je opravdu opuštěná a nikde nejsou žádné vesnice. Jen pár opuštěných domečků. Jídlo s sebou nemám nikdy.

Najednou u mě zastavuje auto, kde jsou tři mladí Arabové. Jeden z nich vystupuje, ihned bere můj batoh a hází ho na korbu a mě strká dovnitř do auta. Kdyby to někdo viděl na videu, pravděpodobně by si řekl, že se jedná o únos. Nicméně Saudská Arábie je jedna z nejbezpečnějších zemí světa, tady něco takového nehrozí!

Kluci brázdí krajinu a hledají nějaké pastevce, kteří by jim prodali ovci. Po asi hodině konečně nacházíme stádo a jednu ovci skutečně kupujeme. Můj plán byl nechat se odvést jen kousek, ale kluci to odmítají, že prý mě samotného v poušti nenechají a budu teď několik dní jejich host! Vlastně ano, je to únos, ale takový dobrovolný

Nejdříve jedeme na návštěvu za známými. Od teď již budu několik dní jen mezi beduíny. Zastavujeme u velkého stanu, kde nás vítá postarší Arab a jeho dva synové. Se všemi si potřesu rukou, pozdravím „Salam Alejkum“ a ze zdvořilosti přijímám pozvání k posezení u pravé arabské kávy. Mě ale tato směs koření a kávy moc nechutná, proto si raději vyžádám čaj, ke kterému dostavám i sladké datle. Nutno dodat, že nikdo tady neumí anglicky, proto se snažím využít těch pár arabských vět, které jsem se za pár dní v Saúdi naučil.

Postarší Saúd neustále něco vykládá, zatímco jeho dva synové nám neustále dolévají. Široko daleko není nic, jen písek, který do otevřeného stanu občas zavane jarní vítr. Po asi hodině odjíždíme a jedeme dál a dál do pouště. Před pár týdny se tu prý jela Rallye Dakar a řidič, s kterým jedu, si asi myslí, že by mohl tento závod také jet. Nejednou se stane, že se auto málem převrátí, jak prudce na písku zatáčí.

Jsme padesát kilometrů od nejbližší asfaltové cesty a přijíždíme k malému stanu, kde je asi deset dalších chlapíků. Vše je to jedna rodina. Bratranci, strýcové. Jednou za čas jedou do pouště kempovat a zkontrolovat svá stáda. Saúdi by ale pastevectvím neztráceli čas a najímají si na tuto práci Súdánce, kteří za zcela směšné peníze měsíce brázdí zdejší poušť se stády velbloudů.

Připadám si jako Alenka v říši divů. Jsem daleko od civilizace, daleko od signálu mezi naprosto cizí skupinou chlapů. Poušť kolem mě je nádherná, barevná, právě zapadá slunce, vše má růžovou barvu. Ihned do ruky dostávám čaj a vodní dýmku a jsem zván k posezení. Naštěstí někdo ze skupiny umí anglicky, proto dostávám spoustu informací o tom, kdo kluci jsou, co tam dělají atd.

Určitě vás, jako mě, bude zajímat, kde jsou ženy. Společnost je v Saudské Arábii rozdělená, ženy se neúčastní akcí pro muže a muži se zase neúčastní akcí pro ženy. Tato dvě pohlaví žijí naprosto odděleně. Dcery jsou s matkami, synové s otci. Proto jsem celý měsíc v Saudi jen s chlapi a ženu nepotkám ani jednu.

Je čas na modlitbu, celé osazenstvo asi patnácti lidí se zvedne a jde se modlit. Mám povoleno si je fotit a natáčet, čehož také rychle využívám. „Inshallah – dá-li bůh také jednou přijmeš islám,“ dodává jeden z kluků, když mu ukazuji fotky. Modlitba také předchází podříznutí ovce, která se bude připravovat na večeři. Opět bude Kabsa, kterou jím snad každý den. Jen tady jsou takové bojové podmínky, a tak chci opravdu vidět, jak z živé ovce bude za pár hodin tradiční pokrm s rýží. Mezi tím si různě s kluky povídám o všem možném a když se setmí, jedeme dál do pouště se podívat na stádo jejich velbloudů. Mají jich asi sto a starají se o ně dva Súdánci.

„Dnes se nám narodilo jedno mládě, je to dar od Alláha,“ ukazuje mi jeden z hostitelů ve tmě malého velblouda, který se sotva drží na nohou a pije mléko od matky, která jej olizuje. Súdánci si maso nemohou dovolit. Mají na večeři fazole a chleba. U ohně si asi hodinku povídáme a pozorujeme miliardy hvězd nad hlavou. Poté se vracíme na večeři, kde již na nás čeká uvařená ovce. Jako host mám právo na to si brát první. Jí se ze země, rukama, jídlo se nabere do dlaně, pak se z něj vytvaruje kulička a sní se. Arabové v tom už mají grif, já to tak nedovedu, tak mám rýži všude. Mlaská se, krká se, tak se dává na obdiv, že jídlo skutečně chutná. Čas od času ke mě někdo hodí kousek masa, pro hosta vždy vybírají to nejlibovější a posunky ukazují, že je to pro mě, že to mám sníst. Když se zmíním o tom, že v Evropě jsou lidé, kteří nejedí maso, tak nikdo absolutně nechápe, o čem mluvím.

Fascinuje mě, jak jsou všichni veselí, přátelští, jak zpívají, tančí, baví se, a to vše bez alkoholu. U nás by něco takového nebylo absolutně možné. A takhle to je vlastně následující dva dny. Dva dny ztracen v poušti s neznámými lidmi, kteří se ale na pár dní stanou mým přáteli. Najednou jsem součástí velké rodiny a nikomu to nepřijde divné. Vstoupil jsem do jejích života, stejně jako oni do mého a vše je tak přirozené, jako bych mezi ně patřil odjakživa. Druhý den nejdříve jedeme dál do pouště. Měla by tam být cisterna, ze které si všichni v okolí verou vodu.

Naháníme velbloudy, kempujeme na různých místech, společně všichni vaří, popíjí čaj a kouří vodní dýmky. Tedy až na mě. Já s ničím nepomáhám. Jsem host, host nikdy nepomáhá. Byla by to urážka. S obdivem sleduji také oddanost Bohu, kterou tady opět každý má. Jeden z chlapíků mi vysvětluje všechny náležitosti správné modlitby a prý pokud chci, mohu to zkusit s nimi.

Je to tak jiný svět. Svět bez internetu, bez sociálních sítí, bez přetvářky. Opravdový a neuvěřitelně krásný. Vlastně mi ani nepřijde divné, že skoro nikdo neumí anglicky a všichni jsou jiného vyznání. Cítím se zde tak dobře, jako bych sem patřil. A možná že patřím.

A co vy? Nebáli byste se ztratit s cizí partou lidí v poušti?