20. února 2020

JAK JSEM SE POPRVÉ V ŽIVOTĚ PŘI CESTOVÁNÍ ZMÝLIL aneb PRVNÍ STOPOVÁNÍ V KAMBODŽI

Společně s Thajskem byla Kambodža jediným státem, do kterého jsem nikdy nechtěl jet. Odrazovalo mě hned několik věcí. Sexuální turistika, okrádání turistů, to, že tam jezdí každý, a mnoho dalších věcí. Také jsem od spousty lidí měl zprávy, jak je Kambodža drahá, špinavá, jak jsou lidé nepříjemní. Prostě něco, co jsem ani neměl chuť poznávat. Pokud ale cestujete kolem světa, občas se nevyhnete místům, které vás nelákají, ale projet jimi musíte.

A nutno dodat, že první týden byl opravdu podobný tomu, co jsem dříve četl a slýchal. Rozhodl jsem se ale dát tomu šanci. „Přeci to tu nemůže být tak špatné?“ říkal jsem si. Ta největší chyba, kterou jsem na začátku udělal, byla, že jsem jako klasický turista jezdil na turistická místa, a hlavně jezdil dopravou, kterou jezdí turisté. Musím se přiznat, mě to prostě hrozně deprimuje být mezi těmi všemi baťůžkáři. Všichni jedou na stejná místa, všichni jedí ve stejných podnicích a já první týden do toho jejich života díky své lenosti spadl také. Udělal jsem totiž chybu a nic si o Kambodži nepřečetl.

Většinou, když jedu do nějaké země, mám perfektně načtenou historii, turistická, ale především neturistická místa, a hlavně několik hodin jen tak listuji mapou a hledám zajímavosti. Tentokrát jsem vážně nevěděl nic, jen ze studia na univerzitě jsem znal Rudé Khmery, a to ještě okrajově.

A tak jsem se to rozhodl změnit. Vzal do ruky mapu a začal koumat kilometr po kilometru celou Kambodžu. Prostě mi to nedalo. Přeci musí být místa, kam nikdo nejezdi? A věřte, že jsou. A kolik jich je! V Kambodži jsem tak zažil snad nejdobrodružnější cestování, které mě na mé cestě potkalo. Zpětně projíždím fotky, videa a procházím vzpomínky a nemůžu uvěřit tomu, co jsem zažil a kam se až dostal. Co se změnilo? Jako již mnohokrát v minulosti, prostě jsem se jen postavil k silnici a zkoušel zastavovat auta a osud si mě tak nějak navedl sám. Hned první stopovací den stál opravdu za to. Bylo to jako bych naskočil do rozjetého vlaku a sledoval, jak kolem mě svět ubíhá. Jenže já byl toho všeho součástí a mohl vše zažít na vlastní kůži.

DEPRESIVNÍ ZAČÁTEK

Ale nebyla to cesta úplně jednoduchá. Po týdnu v Kambodži jsem byl vážně na dně svých psychických sil a snad nikdy nechtěl jet domů tolik, jako právě z Kambodži. Jak jsem říkal, mohli za to tisíce divných baťůžkářů, starých dědků, co jedou do Kambodži za sexuální turistikou, a neuvěřitelně nadhodnocené ceny. Mimochodem, fakt si nevymýšlím, ale v životě jsem neviděl tolik starých chlapů, jako v Kambodži. Jsou všude a jsou jak hladoví psi, co chodí po městě a hledají, co by kde sehnali (v jejich případě osouložili). Není to jen můj dojem, potvrdí vám to každý, kdo v Kambodži byl.

V neposlední řadě je v Kambodži všude neuvěřitelný nepořádek. Něco takového jsem v životě snad ještě neviděl. Stovky tun platů podél silnic se míchá s prachem, který se dostane všude. Neustále někde něco hoří, povětšinou plasty podél silnice nebo lesy, kanalizace je na bídné úrovní, takže se všechen ten hořící plast míchá s pachem výkalů tekoucích v potocích a řekách. No a nesmím ani zapomenout na to, že se v Kambodži absolutně nestopuje. Ani takový způsob dopravy neznají. Dalo by se říct, že podmínky pro stopování a cestování naprosto nevhodné.

Přesto se najednou přistihnu, jak jdu podél silnice z města Kampot a doufám, že bych mohl dojet do hlavního města Kambodži, Phnom Penh, které je vzdálené sto padesát kilometrů. Je neuvěřitelné vedro, slunce pálí tak, že mi přijde, že se mi vaří krev. Kůže je naštěstí v klidu. Mám krém na opalování s UV faktorem osmdesát a během chvilky jsem stejně pokrytý prachem od projíždějících kamionů a dalších aut. Tento filtr z prachu a krému ochrání mou pokožku dostatečně. Jdu asi dvě hodiny a stále nikdo nestaví. Jen jeden taxikář mi nabízí, že mě za patnáct dolarů do Phnom Penh doveze. Klepu si na čelo a raději mu slušně ukazuji, že může jet dál.

Už když propadám skepsi, že se v Kambodži opravdu nedá stopovat, jak se píše v nejrůznějších internetových diskuzích, zastavuje u mě minibus. V Kambodži totiž existují autobusy pro turisty (ty velké), ale většina místních se dopravuje malými minibusy, které jezdí skoro všude. Řidič ukazuje, ať si naskočím a já zase naznačuji, že nechci jet hromadnou dopravou. Řidič ukazuje, že po mě nebude chtít žádné peníze a zavírá dveře. A tak jedu. Všichni cestující na mě koukají, jako by viděli bělocha poprvé. Jedeme po silnici, která přes vrstvu prachu ani není vidět. Prach je opravdu všude a když po asi hodině jízdy vystupuji, je mé triko, ale i batoh celý oranžový. Masku jsem raději z obličeje nesundal, to bych měl plíce plné čehosi, co tady všude lítá ve vzduchu.

NAJEDNOU JE VŠE JINAK

A přesně v tento moment, když jsem se nechal vyhodit uprostřed nějaké neznámé vesnice na rozcestí, se něco změnilo. Najednou jsem začal vnímat jinou Kambodžu. Nepořádek a smrad byl sice stále všude kolem, ale lidé se najednou začali smát, každý se zajímal odkud jsem a kam vlastně jedu? Nejsem člověkem, co by se oháněl nějakými přírodními zákony a karmou atd. ale během pár minut se úplně změnilo mé vnitřní nastavení. A jestli jsem někdy věřil na to, že co do světa vyšleš, tak taky dostaneš, tak to bylo právě teď!

Šel jsem dál po silnici kamsi do neznáma, smál se na všechny strany a všichni se smáli na mě. Ani jsem nemával na auta, prostě jsem si jen tak pochodoval po kraji silnice a užíval si to, že mám volnost, že nemusím sedět někde v kanceláři a jsem konečně bez davů turistů jen já a domorodci.

V tom u mě zastavil nějaký chlápek, motorku naloženou nákupem, a posunky ukazuje, ať si naskočím. Anglicky neuměl, ale ukazoval, že mě kousek sveze. Proč ne, aspoň se zas o pár kilometrů posunu. Jen co mi zastavil a já si narovnal batoh, z dálky na mě bliká černý pick-up. V Kambodži vidíte dva typy vozidel. Motorky, a pak velké pick-upy od značek Toyota, Ford nebo Mazda. Jen občas projede něco mezi tím. Když u mě černé auto zastavilo, nebylo přes tmavá okna vidět dovnitř. To je další velký rozdíl oproti Česku. Myslím, že u nás je tónování autoskel zakázáno? Nebo alespoň to úplné, kdy nevidíte do auta ani zepředu ani z boku, prostě nikudy. Trochu jsem se vylekal, když u mě velký černý Ford s tmavými okny zastavil, o to víc, když se otevřelo okénko a tam seděli vojáci. „Že by bylo stopování v Kambodži zakázáno?“ říkal jsem si v první moment. Veškeré obavy zmizely, když mi vojáci ukazují, ať si naskočím a lámanou angličtinou se ptají, kam jedu? Snažil jsem se jim vysvětlit, že ani nevím a že se jen tak motám kolem světa.

To je další věc, co hodně lidí nedovede pochopit. To, že prostě nemám žádný cíl, že prostě někam jedu, ale nevím, kam dojedu atd. Vrtá mi to stále hlavou. Proč by člověk vždy musel mít nějaký cíl? Ano chtěl jsem dojet do Phnom Penh, ale jestli tam dojedu mi bylo celkem jedno. Ale vysvětlujte to vojákům, a vojačce, kteří jsou zvyklí na rozkazy. 😊

PANÍ Z USA

„Chceš zavést do města? Tam si můžeš vzít autobus“, ptají se mě vojáci. Stále nepochopili, proč běloch stopuje. Ukazuji, že mě mohou vysadit na kruhovém objezdu na kraji města Takeo. Dále půjdu zase pěšky. Jenže jen co jsem vyskočil z auta, už na mě z dálky mává drobná postarší paní. „Hello, hello, pojď sem“ křičí docela dobrou angličtinou. Přeběhnu silnici, klaním se a zdravím, ostatně jako vždy, když někoho potkám. „Tady, vezmi si peníze na autobus.“ Musel jsem vypadat fakt tragicky, když mi drobná paní v Kambodži dává peníze. Uměla ale dobře anglicky, takže jsem se jí snažil vysvětlit, že peníze nepotřebuji, že stopuji, abych poznal místní a z kapsy vytahuji balíček peněz, aby mi věřila, že jich mám dost.

Ukázal jsem jí na mapě chrám, kam mířím, vysvětlil, že stopuji kolem světa a že peníze vážně nepotřebuji a doufal, že mě pochopí. Paní se na mě podívala a s nevěřícím pohledem se mě zeptala, odkud chrám znám, a ještě, než jsem se nadechl k odpovědi, ukazuje mi, ať si naskočím do auta, že mě tam třicet kilometrů odveze. Jak jsem zmínil výše, všechno mi to přišlo, jako když jsem naskočil do rychlovlaku a sledoval, co se děje za oknem. Vše probíhalo naprosto bez prodlev, automaticky a já nechápal, jak je možné, že je najednou vše tak jednoduché. Během cesty na chrám jsme s paní zabředli do rozhovoru.

Jak se dozvídám, žije třicet let v USA a jednou za rok jezdi do svojí vesnice na dovolenou. Hned na první pohled prý viděla, že jsem poutník (anglicky pilgrim). Ono to slovo je hodně zavádějící. Slovo poutník se zde používá spíše na lidi, kteří jdou nějakou náboženskou pouť. To já samozřejmě nejsem, jsem kluk s batohem, co se toulá světem, ale paní si to nechtěla nechat vysvětlit a během řízení mi stále strkala ty peníze.

A já je stále usilovně odmítal. Během cesty jsme ale měli šanci probrat život jak v USA, tak v Kambodži, a mě samozřejmě zajímalo plno faktů o životě obyčejných lidí, které se z internetu nejsem schopen dozvědět. Paní mě dovezla až na chrám, který jsem si na mapě vyhlédl a už při vystupování křičela na mnichy, že jim veze poutníka. Rychle se semnou vyfotila, při podání rukou vtiskla do dlaně peníze, naskočila do auta a odjela. Tak jsem tam stál, pár drobných v ruce, špinavý, a cítil pohledy mladých mnichů, kteří se jen tak usmívali na dvoumetrového cizince.

Zase to bylo vše tak rychlé, ale tak nenucené. Kde se vzal, tu se vzal hlavní mnich a pobízí mě, ať si přisednu. A přesně to byl ten moment, který vás utvrdí v tom, že je svět neuvěřitelně nádherný. Pro mě ta nádhera nespočívá v drahých hotelech nebo luxusních autech, to můžu mít kdykoliv a kdekoliv, ale být pozván na kus řeči s hlavním představeným starého kláštera, to je něco, co se jen tak nepodaří a hlavně, za peníze si něco takového nekoupíte.

Z mnicha jménem Vicheth vyzařoval neuvěřitelný klid, a to i přesto, že byl mladší jak já, bylo mu třicet let. Uměl anglicky, takže byla komunikace jednoduchá a já mu tak mohl vysvětlit co dělám, jak cestuji pěšky a stopem, jak jsem přijel z Evropy a že se snažím poznávat zapadlá místa, kam turisté nejezdí. Po asi půl hodině mi Vicheth chytl ruku a povídá: “Takových lidí jako jsi ty je málo. Nezajímají tě materiální statky, ale to, jak obyčejní lidé žijí.“ Měl jsem úplně husí kůži z toho, že tady na druhém konci světa v nějakém zapadlém chrámu mi úplně cizí člověk rozumí více než devadesát devět procent lidí v mojí rodné zemi.

Povídali jsme si takto snad hodinu. Dozvěděl jsem se, že v chrámu je více jak tři sta mnichů. Všichni jsou to sirotci, kteří neměli kam jít. Chrám si je tedy vzal pod svoji ochranu a oni si tak osvojují nejenom Buddhovo učení, ale celkově čtení, psaní, matematiku a další klasické předměty. Pravděpodobně tak celý život budou trávit v chrámu, ale mají zde potravu, a hlavně bezpečí a střechu nad hlavou. Zkrátka je to lepší než život na ulici, kde by pravděpodobně nikdy do školy nechodili a kde by s největší pravděpodobností skončili.

Ostatně i mnich Vicheth byl vychován v chrámu, rodiče nikdy nepoznal, respektive nepamatuje si na ně. „Když si již od mala projdeš tím nejhorším možným, zanechá to na tobě následky“ vysvětluje mi mnich a dodává, že je nesmírně rád, že se do chrámu dostal a osvojil si buddhismus. Nyní zase on chce předat své vědomosti mladším, kteří také neměli v životě štěstí. „Pojď, vezmu tě do tříd ukázat mladým“ pobízí mě a ukazuje směrem k budovám, kde v třídách vidím siluety malých mnichů.

Když vkročíme do třídy, život se samozřejmě naprosto zastaví a mladí mniši jen nevěřícně zírají. V takových chvílích je nejdůležitější zachovat všudypřítomnost a přeskočit to trapné ticho, kdy nikdo neví, co říct. Proto si hned stoupám k tabuli a píšu své jméno a název země odkud pocházím. Samozřejmě nikdo z chlapců neví, kde naše země leží, ale stejně tak jako v celé Kambodži, vždy každému rozzáří úsměv na tváři informace, že kambodžský král v Česku studoval a mluví mým jazykem. Mnich Vicheth překládá a hlasitý údiv vzbudí informace o počtu kilometrů, které jsem po zemi ujel z Evropy až do Kambodži. Ti kluci se mnohdy nepodívají dále než do hlavního města, které je odtud padesát kilometrů, a někdy ani to ne. Informace o tom, že je vůbec možné přijet z Evropy po zemi se jim jeví jako malý zázrak, a tak mě zavalují otázkami na mou cestu, na život v Česku nebo třeba na počet párů bot, které jsem prochodil. Zas a znovu jsem si připadal jako dávný cestovatel, který desítkám hltajících očí popisuje, jaký je svět tam daleko za hranicemi jejich vesnice, kraje, země, světadílu. „Kolika jazyky mluvíš? Jak daleko je znám Buddhismus? Nebojíš se sám?“ Ty, a mnoho dalších otázek mi po několik hodin kladou mladí mniši v několika třídách, které navštívíme.

Čas se přiblížil pozdnímu odpoledni a já se chtěl ještě pokusit dojet do hlavního města. Hlavní mnich Vicheth mě sice pobízí, ať u nich přespím, ale já musel pokračovat dál. Byl jsem totiž na druhý den pozván za panem velvyslancem na českou ambasádu v Phnom Penh a chtěl jsem si před tím vyprat a dát se tak nějak dohromady. Ještě před rozloučením jsem se ale podíval do kapsy, kolik mi to vlastně ta hodná paní dala peněz. V přepočtu to bylo nějakých deset dolarů, a tak abych zachoval správný koloběh vesmíru, věnoval jsem ty peníze klášteru. Díky té paní jsem vlastně prožil úžasné hodiny ve společnosti mladých mnichů a oni využijí peníze lépe jak já.

Naprosto uklidněný, usměvavý, se zapadajícím sluncem za zády, jsem šel bezejmennou vesnicí a užíval si mávání malých dětí a smějící se dospělé. Ne, ani po sedmnácti měsících mě nepřestanou bavit dětské úsměvy a radost z toho, když vidí cizince. Když jsem psal, že s darovanými penězi jsem chtěl jsem chtěl zachovat správný koloběh vesmíru, tak vesmír mě vyslyšel pěkně rychle. Ani jsem nemával na auta, prostě jsem chtěl jen tak chvilku jít, když před sebou vidím pomalu couvat luxusní novou Mazdu v pick-upu. Pomalu se ke mně blížila a nemusím být jasnovidec, abych věděl, že se vrací pro mě. „Hello, kam tě můžeme zavést?“ ptá se mě mladík vykukující z auta. Ukazuji, že směr Phnom Penh a otevřenými dveřmi skáču do auta.

„Proč nemáš masku? Neslyšel jsi o koronaviru?“ ptá se mě jeden z mladíku v autě, ve kterém sedí celkem dva kluci a dvě holky a všichni mají masky. Odpovídám, že v Kambodži zatím nebyl zjištěn ani jeden případ a že Číňané by do těchto končin stejně nejeli. Posádka auta se začne smát a přikyvuje, že mám pravdu. A já zase děkuji, že mi zastavili a že díky nim stihnu dojet do Phnom Penh za soumraku. Jak záhy zjišťuji, měl jsem totiž opět, již asi po milionté, štěstí na lidi.

Z CHUDOBY DO BOHATSTVÍ

Dávám se do řeči s mladými studenty, kteří umí velmi dobře anglicky. A opět slyším ono: „Wooow, cože?“ když se zmíním, že jsem do Kambodži přijel po zemi. Ukazuji jim mapu a představuji pro normálního Kambodžana zcela neznámé státy jako Tádžikistán, Kyrgyzstán atd. Údiv se ale projeví i na mé straně. Narazil jsem totiž evidentně na kambodžskou zlatou mládež. Skupinka studentů si byla ve městě Takeo na obědě ochutnat místní humry. Město je prý humry vyhlášeno. Podivuji se také nad jejich věkem, je jim totiž něco kolem dvaceti a už mají takové auto? Jeden z nich dostal zcela novou Mazdu minulý týden od rodičů za maturitu. Ani nestihl ještě sundat igelity ze sedadel a různé prodejní samolepky.

Děcka byla strašně milá a konverzace s nimi probíhala naprosto nenuceně a o všem, ale mě v hlavě stejně vrtala jedna myšlenka. Během doslova pár minut jsem měl možnost potkat dva rozdílné světy. Chrám plný sirotků, z kterých budou mniši a za celý život si pravděpodobně nevydělají ani korunu a budou žít z milodarů, a jen o několik minut později potkám děcka, kterým rodiče koupí nové auto za skoro milion korun. Kambodža je plná takových rozdílů a často na ulici vidíte děti hrát si v naprostém nepořádku a za nimi stojí luxusní několikapatrový dům před kterým stojí luxusní auta za několik milionů.

Zas a znovu tak musím zdůraznit, aby si lidé u nás uvědomili, v jaké zemi žijeme. Nikdo u nás netrpí chudobou a dalo by se říct, že se tak nějak máme všichni stejně. Važme si toho. Važme si toho, jak žijeme v čistotě, jak u nás nehrozí válka, ani různé nemoci. Je mi totiž úplně jasné, kdo by to první schytal, kdyby nějaká taková smrtelná nemoc přišla do Kambodži. Ty děcka v naleštěném autě to určitě nebudou. A přitom jak vidíte, i ti nejchudší by pro jednoho takového tuláka jako jsem já udělali cokoliv.

K cestování toto vše patří a já jsem nesmírně rád, že jsem mohl poznat během doslova pár minut obě dvě strany Kambodži. Tu chudou, i tu bohatou. Člověk si pak váží chvil, které s místními lidmi může trávit. Váží si toho, že se s ním baví naprosto bez předsudků. Že ho nevyhodí z chrámu špinavého a smradlavého a že mě přesně takového vezmou do svého nového auta.

První den stopování v Kambodži byl pro mě naprosto neuvěřitelný. Jenže vše uteklo tak strašně rychle, že než jsem se nadál, byl jsem na hostelu v Phnom Penh, před jehož dveře mě dovezla „moje“ zlatá mládež. Druhý den mě čekalo setkání s panem velvyslancem, ale já už myslel na to, jak vyrazím dál.

Rozhodl jsem se totiž najít zapomenuté chrámy z Angkorské říše uprostřed kambodžské džungle. Ty chrámy, na které nikdo nejezdí a které jsem našel díky projíždění mapy. A jestli jsem na své cestě zažil větší dobrodružství? Myslím si, že asi ne. Byla to totiž jízda od první chvíle, až do konce. O tom ale zase příště.

MIMOCHODEM, na začátku jsem psal, že jsem se poprvé v životě zmýlil. Byla to pravda. Málem jsem uvěřil všem těm řečem o turistické Kambodži, nepříjemných lidech a vysokých cenách. Nakonec stačil jeden den, abych si mohl říct, že jsem udělal chybu! Chybu v tom, že jsem tuto krásnou zemi, plnou úžasných lidí, předčasně odsoudil. Nedávná historie Kambodži je naprosto šílená a depresivní, o to víc vás ale těší ty nekonečné úsměvy, které při cestování touto zemí zažijete. Stačí jen odbočit z hlavní cesty.