18. března 2020

ZA HORSKÝMI KMENY VE ZLATÉM TROJÚHELNÍKU aneb JAK JSEM SI ZAMILOVAL THAJSKO (1. část)

„Tenhle příběh je pravda, ať visím, jestli vám budu lhát“ zpívá Michal Tučný v jedné ze svých písniček. I když cestuji již delší dobu, vždy se najednou přistihnu při tom, jak si říkám: „Vážně se to děje? Nezdá se mi to? Je to vůbec možné?“ Přiznám se, že toulání se na severu Thajska podél hranic s Barmou bylo pro mě něčím tak neuvěřitelným, že když jsem z Thajska odjížděl, řekl jsem si, že se sem zase musím co nejdříve vrátit. Chci zpátky, a chci tam být teď hned! Proč?

Jak jsem již několikrát zmínil, tak Thajsko vždy bylo zemí, která mě naprosto, ale vůbec nelákala. Raději bych jel do Somálska než do Thajska. A začátek v této zemi opravdu nasvědčoval tomu, že se mi tu nebude líbit ani náhodou. V moři jsem našel mrtvolu a každý se mě snažil jen natáhnout. První bezmála tři týdny jsem se v Thajsku vážně trápil, ale stále jsem tomu chtěl dát šanci. Stále jsem věřil, že tu nemůže být tak špatně. Chce to prostě jen najít místa bez turistů. To se ale v Thajsku hledá velmi těžko, protože jsou všude. V největším městě na severu Chiang Mai to došlo už tak daleko, že jsem dostal regulérní depresi. Chtěl jsem jet domů, neměl jsem sílu cestovat, nic. Kamkoliv jsem šel, byli stovky, tisíce divných turistů. Starých dědků nebo „super cool a free“ lidí v divném oblečení.

LIDSKÁ ZOO

Třešničkou na pomyslném dortu hořkosti byla informace, že pokud chci navštívit vesnici etnika Karen, jež je proslulé díky ženám s dlouhými krky, které získají díky několika kovovým náhrdelníkům, musím zaplatit vstupné v řádu stokorun. Poté prý můžu vidět, „jak místní žijí“. A turisté to skutečně platí. Měl jsem depresi z toho, že naše evropská humánnost došla tak daleko, že řešíme každý centimetr klece pro slepici nebo chlívku pro prase, ale v „turistickém ráji Thajsku“ nám nevadí, že jsou zde etnika vykořisťována a žiji v podstatě v lidské zoologické zahradě. Turisté platí vstupné, aby se do této lidské zoo dostali a mohli si udělat fotku s jejich obyvateli, kteří předstírají tradiční výrobu a prodávají „tradiční“ cetky. Etnikum Karen s dlouhými krky trpí díky turismu nejvíce. Každý se přeci chce vyfotit se ženou s dlouhým krkem. Byli přemístěni do malým umělých vesnic, kde dostávají od vlády pytel rýže na měsíc a vodu zdarma. Bohužel tím je veškerá podpora ukončena. Nemají v podstatě žádná občanská práva, peníze ze vstupného do jejich vesnice jdou vládě, takže oni z toho nic nevidí, a ještě musí donekonečna pózovat s otravnými turisty, kteří si myslí, jací jsou cestovatelé, když sem dojedou taxíkem! Toto jsem rozhodně nechtěl podporovat a byl jsem rozhodnut, že z Chiang Mai pojedu rovnou do Barmy.

Jenže osud si mě opět navedl někam jinam. Zní to možná už jako klišé, ale mohl bych tisíckrát něco plánovat a stejně to osud úplně otočí. V tomto případě prostě nechtěl, abych opustil Thajsko zapšklý a se špatnými vzpomínkami. Úplnou náhodou jsem tak našel článek o horských etnikách žijících na hranici Barmy a Thajska na sever od Chiang Mai. V hůře dostupných vesničkách, kam kolikrát vede jen blátivá nebo prašná cesta, žije několik etnik, která sem po stovky let migrovala z Číny, Barmy nebo Tibetu. Každé etnikum mluví jiným jazykem, má jiné tradice, jiný druh oblékání a jinou historii, co se života v Thajsku týká.

Na severu Thajska najdeme sedm hlavních etnik, ale jak jsem následně poznal, ten mix je mnohem rozmanitější. Žijí tady totiž i Číňané, čínští muslimové, každé etnikum se poté dělí do několika podskupin, takže vám vznikne neuvěřitelně pestrá mozaika kultur, jazyků, barev, tradic a historie. Něco, co prostě jako cestovatel chci poznat!

Předem říkám, že najít tato etnika, v přirozeném prostředí, mimo umělé turistické vesničky, je velmi náročné. Jedno etnikum jsem v horách hledal tři dny, než jsem se konečně dostal do jejich vesnice. Tyto etnické vesnice vlastně ani nechtějí být objeveny. Nestojí o turismus a vyhýbají se globalizaci. Bohužel globalizace si nevybírá a pomalu semele vše, co jí přijde do cesty. Je tedy možné, že za několik desítek let již budou etnika známá jen z knih a článků na internetu. Jsem proto nesmírně rád, že jsem tuto náročnou několikadenní cestu do ještě nedávno nebezpečné oblasti zlatého trojúhelníku podnikl. Poznal jsem totiž něco, co mi několik týdnů, chybělo. TO PRAVÉ NEFALŠOVANÉ DOBRODRUŽSTVÍ!

ZLATÝ TROJÚHELNÍK – OPIOVÉ KRÁLOVSTVÍ

K tomu, aby našinec pochopil, proč se jednalo o opravdu dobrodružnou výpravu, a ne nějaký výlet „do Krkonoš“, je potřeba se zmínit ještě o oblasti, do které jsem se vydal. O tzv. Zlatém trojúhelníku určitě slyšel někdy během života každý. Jedná se o pohraniční oblast mezi Laosem, Barmou a Thajskem. Tato oblast byla ještě do nedávna v podstatě uzavřená pro turismus. Důvodem byla produkce opia, které se zde pěstovalo ve velkém a distribuovalo do celého světa. Celé území ovládala drogová mafie a centrální vláda z Bangkoku, včetně policie a armády, tady v podstatě neměla žádný vliv. Opium se zde již prý oficiálně nepěstuje, ale při rozhovorech s místními je potřeba umět číst mezi řádky. Je jasné, že tak lukrativního příjmu se těžko vzdává, a tak mi lidé přiznávají, že je v nějakých malých horských vesničkách stále možné najít maková pole. Nicméně klesla téměř na nulu a zdejší horští lidé pěstují již více kávu, rýži nebo čaj.

CESTOVÁNÍ BY NEMĚLO BÝT LEHKÉ

Vybaven nulovou znalostí thajštiny, a jen se znalostí určitých oblastí, kde by se měly etnické vesničky nacházet, se vydávám na kraj největšího města na severu Thajska Chinag Mai. Abych se vůbec dostal na jeho kraj, musím ujít patnáct kilometrů, než mi zastaví pán na motorce a odveze kousek za město, odkud už jde stopování poměrně jednoduše. Při projíždění nebo stopování v malých horských vesnicích začínám poznávat jiné Thajsko. Každý se na mě směje. Každý mává, každý něco nabízí k ochutnání. Jaký obří rozdíl oproti přímořským oblastem nebo Chiang Mai, kde jsem snad za tři týdny neviděl usmát se jediného Thajce. Respektive viděl, ale samozřejmě až po tom, co jsem mu ukázal peníze.

U městečka Phrao mi zastaví rozesmátý pán s paní. Pán zrovna skončil svůj pobyt v chrámu a paní si ho byla vyzvednout. Každý Thajec by měl totiž nějaký čas pobýt jako mnich v chrámu. Na měsíc, nebo jak uzná za vhodné, se vzdá své rodiny, majetných statků, prostě všeho, a vydá se do kláštera studovat Buddhismus. Co mě hodně překvapuje, že moc lidí neumí anglicky. Až sem na sever to bylo v pohodě, jakž takž lámanou angličtinou se člověk domluvil všude. Tady ale nikoliv. Baví mě to. Baví mě být mimo ty turisty a anglicky mluvící prodavače, kteří na vás jen chtějí vydělat.

ETNIKUM PALONG

V mapě jsem tak měl vyhlédnutou vesničku přesně na hranici s Barmou. Dostat se sem vysoko do hor mi zabralo z Chiang Mai celý den, ač to vzdušnou čarou je něco málo přes sto kilometrů. Ještě mě ale čeká pár posledních kilometrů pěšky. Jdu zpocený s těžkým batohem na zádech. Voda mi již dávno došla, jídlo také nemám žádné. Zpocený, smradlavý jak hokejová šatna, se sám sebe dokola ptám. Proč? Proč to děláš? Co tě sem vede? Nejhorší je ta nejistota. Nevím, co tady vlastně objevím, ale odpověď dostávám záhy. Již u prvního domku vidím barevně oblečenou babičku, z jakési horské cesty schází další. Koukají na mě s nedůvěrou a obchází mě obloukem. Tak rád bych si je vyfotil, ale prostě se bojím. Je mi trapné před ně naskočit s fotoaparátem a fotit si je. Procházím tak nejdřív vesnici a každého zdravím. Slunce již zapadlo a je takové rudé šero. Důvod mého pozdravení každého, koho potkám, je jasný. Ráno si to tu budu chtít projít a chci, aby si mě místní pamatovali a získali důvěru.

Ptám se na ubytování, ale to tu prý nikde není. Opět převládá názor, že jako běloch vyžaduji luxusní ubytování. Místní prostě nechápou, že mi stačí střecha nad hlavou nebo místo, kam si hodím matraci a spacák a odkazují mě na drahé hotely v údolí několik kilometrů odtud. Nicméně vím, že nejlepší je se vždy zeptat v místním obchůdku. Na mé rok a půl dlouhé cestě mě to již několikrát zachránilo, a nejinak tomu je i tentokrát. Nad vesnicí stojí malý krámek se vším možným, kam si chodí babičky v tradičním oblečení koupit potraviny, hřebíky, nebo třeba colu. Rozesmáté paní majitelky se ptám, jestli neví, kde bych tu mohl spát. Majitelé obchodů totiž vždy znají celou vesnici a třeba tuší, kdo by mohl mít volný pokoj. „Můžeš u nás, tady pod obchodem máme jednu místnost“ odpovídá. Ihned bere klíče a vede mě pod dům, kde je malý pokoj s matrací a dekami. Nabízí mi cenu někde kolem pětiset korun. Když jí ukazuji, že mám svůj spacák a matraci, a v podstatě nic nepotřebuji, končíme na ceně sedmdesát korun za noc. Chápu, chtěla to zkusit. Za dalších třicet korun si u ní objednám večeři, kterou je smažená rýže se zeleninou. V sedm večer je již ve vesnici naprostá tma. Není zde veřejné osvětlení a měsíc ozařuje okolní hory. Pár set metrů ode mě vidím na barmské straně hořet ohně domorodců. Hranice je v podstatě tvořená silnicí. Když jí přejdu, jsem ilegálně v Barmě. Tady to ale nikdo neřeší. Dělají to tak všichni. Místní mají v okolí políčka, která jsou mnohdy rozdělená mezi Barmu a Thajsko. Těch pár desítek metrů na území druhého státu se toleruje.

Když večeřím, chodí neustále nějací lidé do malého obchůdku něco kupovat. Zastaví se jim čas, když mě tam spatří. Naprosto neturistická vesnice na hranici není velkým lákadlem pro cizince a čas tu plyne svým pomalým tempem. V osm večer je prý čas jít spát a paní zavírá svůj skromný obchůdek. Já se zamykám v pokojíku a usínám během pár vteřin. Cestováni v teplotách kolem třiceti pěti stupňů je velmi náročné. Proto moje následující dny vypadají v podstatě stejně. Od svítání do soumraku někde chodím a stopuji a kolem sedmé až osmé hodiny večer doslova „umírám“ únavou. Probudí mě až naprosto divná situace. Jakoby mávnutím kouzelného proutku začnou o půlnoci štěkat všichni psi ve vesnici. Slyším desítky, možná stovky psů. Slyším je všude. Jako by byli vedle domu a čekali, až odemknu dveře a oni mě budou moci sežrat. To vití a štěkání je tak strašidelné a celé to umocňuje zářící měsíc. Je to jako koncert psího sboru, když v tom najednou je naprosté ticho. Jako by opět někdo mávnul proutkem a všechny utišil. Něco takového jsem nikdy nezažil a bylo to naprosto strašidelné. Během jeedné sekundy ty stovky psů utichli.

Druhý den brzy ráno vyrážím na opravdovou prohlídku vesnice. Jak moc se mi hodilo, že jsem večer všechny pozdravil? Již z dálky na mě lidé mávají a smějí se. Občas na mě někdo volá a chce si povídat, a to i přesto, že neumí anglicky. Zkouším tedy překladač Google, jenže ten také nefunguje. Mnoho lidí tu totiž neumí Thajsky. Etnika většinou přišla z Barmy, Pár lidí tedy umí barmsky, ale ti starší mluví jazykem etnika Palong, které původně pochází z Tibetu. Jejich počet se odhaduje na šest set tisíc a jsou rozmístěni jak na Thajské, tak na Barmské straně. Zhruba deset tisíc lidí tohoto etnika žije v Číně.

Procházím vesnicí a jsem v úplně jiném světě. Staří dědečkové a babičky v tradičním oblečení vysedávají na zápraží. Je brzy ráno, a tak mnozí mladí sjíždí z hor do okolních vesnic a měst za prací. Mladí již tradiční oblečení moc nenosí, ale o to víc to vynikne na starších. Ti ze mě stále mají respekt, ale když ztrácím ostych, dovolují mi si je vyfotit. Někteří, ti opravdu staří obyvatelé, se ale zavírají v domech, popřípadě ukazují, že o fotku nestojí. Stále totiž věří, že jim fotografie vezme duši. U jednoho domu si povídají staré babičky a u toho připravují klubka bavlny. Opodál jejich vnučky z těchto klubek připravují látku na tradiční sukně. Hned vedle pak na zemi sedí mladá slečna a za dozoru babičky vytváří finální produkt. Je to tak neuvěřitelný, a tak jiný svět, že když procházím malou cestičkou mezi domy, vidím najednou nápis upozorňující, že jsem v Barmě. Hranice je tady skutečně jen čára v mapě, ve skutečnosti jako by nebyla, a tak ji přejdu ještě několikrát. Teprve až za vesnicí objevuji kontrolní stanoviště thajské armády. Po několika hodinách, kdy fotím snad všechny a všechno, je ale čas vydat se na cestu.

První etnikum mě naprosto nadchlo, chci objevit další!

ETNIKUM AKHA

Začínám naplno poznávat krásu thajského severu. Dobrota a úsměv zdejších lidí nezná konců. Každý, kdo mi zastaví při stopování, je překvapen, co tady dělám sám, a o to víc, když se zmíním, že hledám malá etnika. Etnikum Akha pro mě bylo tři dny doslova zakleté. Nachodil jsem desítky kilometrů mezi zdejšími čajovými a kávovými plantážemi na kdysi ještě nebezpečné hranici. Stopnul desítky aut, mimo jiné policisty nebo vojáky, ale lidé tohoto etnika jako by se přejemnou schovávali. Jeden den jsem nachodil v nepředstavitelném vedru dvacet pět kilometrů a vypil šest litrů vody, kterou jsem samozřejmě vypotil. Můj parfém zápasníka sumo musel být cítit na kilometry daleko. „Přeci nechceš, aby cestování bylo lehké?“ říkám si, když ždímu své triko a všude kolem stříká pot z mých rukou. Mnohokrát procházím kontrolními stanovišti Thajské, ale i Barmské pohraniční armády.

Mnohokrát se mi stalo, že když jsem šel podél silnice, tak třeba kolem mě projeli na motorce lidé Akha, ale vesnice, ve kterých mělo toto etnikum žít, prostě neskrývalo žádné obyvatele, kteří by ještě nosili tradiční oblečení. V jedné malé vesnici jsem se zapovídal s krásnou slečnou. Uměla dobře anglicky a celý nešťastný jsem se ji zmínil, že hledám nějaké lidi Akha. Na tváři se jí rozzářil nádherný úsměv a pyšně mi popisuje, že ona je Akha, vlastně všichni kolem jsou Akha. Nicméně se dozvídám, že tradiční oblečení nosí již jen staří, kteří nechodí ven z domů. Mladí se oblékají moderně a tradiční oblečení si berou pouze dvakrát ročně v říjnu a prosinci na speciální Akha festivaly. V jedné vesnici, která ještě před půl rokem měla tradiční domy z bambusu a dřeva, jsou nyní již vystavěné moderní domy. Jaká škoda. Chápu, že každý chce žít lépe a lépe, ale to, že zanikají jejich staleté tradice, místní nevidí.

Akhové jsou jedním z nejmenších etnik vůbec. Jejich počet se odhaduje mezi čtyřmi až sedmi tisíci, a jako ostatní etnika, dostala se do Thajska z Barmy a Číny. I toto malé etnikum je rozděleno do několika podskupin, kdy každá má svůj vlastní jazyk, oblečení atd. Bylo by ještě příhodno zmínit, že většina zdejších etnik vyznávají tzv animismus, což znamená, že jeho vyznavači věří na zlé duchy, před kterými je potřeba se chránit. Proto ženy z kmene Akha nosí speciální klobouky nejenom z látek, ale také ze stříbra, aby zabránily vstupu zlých duchů do hlavy. A za tím samým účelem staví i speciální vstupní brány do vesnice. Tyto brány mají celou vesnici uchránit od duchů, kteří by chtěli ve vesnici škodit. Vedle brány vždy stojí socha muže a ženy. Nutno říct, že být obdařen údem, jaký mají sochy u vstupů do vesnice Akha, tak se nemusím za nic stydět a ženy by si o mě vyprávěly legendy. 😊

Jak jsem zmínil, etnikum Akha jsem hledal tři dny. Až třetí den jsem se domotal k přehradě Mae Suai a v jedné zdejší vesničce na trhu viděl tradičně oblečenou babičku, včetně stříbrného kloboučku. Bylo mi jasné, že mířím správným směrem. Měl jsem totiž kolem přehrady vyhlédnutou jednu vesnici, o které jsem věděl, že tam Akhové na sto procent žijí. Jenže cesta k ní je vážně složitá. Přes hory a doly, prašnou cestou džunglí. „Hello? Kam jedeš?“ volá na mě již z dálky poněkud „kredenciózní“ slečna na motorce, když jdu podél silnice. Když ze sebe konečně vysoukám krkolomný název vesnice, začne hrdě hlásit, že to je její vesnice, že tam skutečně Akhové žijí, a ať jedu s ní. Nejsem si jist, že nás motorka uveze, ale jelikož již skoro hodinu neprojelo žádné auto, je to má jediná šance. Bee, tak se slečna jmenuje, váží totiž víc jak sto kilo. Já se svým batohem mám dalších sto, a ještě s námi na motorce jede malá sestřička. Jak ta motorka zvládne vyjet krpál do horské vesnice je mi záhadou.

Po cestě se dozvídám, že Bee vystudovala v Bangkoku IT a nyní se vrátila do své vesnice, aby pomohla rodině. Jestliže ve vesnici etnika Palong jsem se cítil jako desítky let zpět v čase, ve vesnici Akhů by se čas dal počítat na stovky let do minulosti. Kolem mě zrovna prochází tři dámy s nůšemi se dřevem, když si je chci vyfotit jenom ukazují, že ne. Bee mi říká, že místní neradi vidí turisty a vůbec cizince. Bojí se, aby jim do vesnice nepřinesli zlé duchy. To je poněkud zajímavá informace, protože v malé vesnici objevuji hned dva kostely. Mnoho vesnic stále vyznává animismu, ale mnoho vesnic také přešlo na křesťanství.

Vůbec se necítím v této vesnici vítán. Jedna stará babička dokonce ke mně přišla, a nožem začala něco gestikulovat. Bee mi říká, že si jí nemám všímat, ale prý chce, abych ihned odešel. Nechci dělat problémy, a tak naznačuji, že z malého náměstíčka odcházím. Vesnice se rozkládá na kopci a má několik úrovní. Mizím tedy z dozoru staré, tradičně oblečené, babičky s nožem, a procházím prašnou vesnici. Velmi často zahlédnu její starší obyvatele, jak se přede mnou schovávají do domů. Ti mladší zase naopak chtějí vědět odkud jsem a jestli cestuji sám nebo s někým. Nesnažím se ani vysvětlovat, že jsem přijel z Evropy po zemi. Většina těchto lidí ani neví, kde Evropa je, a to nemluvím o Česku. To nezná skoro nikdo. Navíc ze starších nikdo nemluví thajsky, abych jim to na mobilu přeložil.

Když se vracím na náves, snažím se koupit něco k jídlu ve zdejším krámku, ale nikdo si mě nevšímá. Jako by opravdu chtěli, abych z vesnice odešel a skutečně mi jeden pán ukazuje, že mám jít do vedlejší vesnice, která je pět kilometrů daleko, tam prý mi něco prodají. Ještě si fotím zdejší ceduli a raději vesnici opouštím, necítil jsem se tu dobře. Na druhou stranu jsem viděl, co jsem chtěl. Konečně tradiční vesnice etnika Akha s tradičně oblečenými babičkami a domky. Mimochodem, Akhové mají vlastní jazyk, ale nemají vlastní písmo. Cedule, kterou si fotím je ale v thajštině, protože mladší umí číst a psát thajsky, a nápis pod tím je v naší latinské abecedě. Ač neexistuje písemná forma jazyka Akhů, snaží se jej alespoň nějak znázornit. Opouštím vesnici s rozporuplnými pocity. Sice jsem objevil tak dlouho hledané etnikum Akha, na druhou stranu jsem se zde necítil vůbec dobře. Jdu džunglí a horami a po pěti kilometrech přicházím do další vesnice. Zde žije etnikum Lahu.

O tom si ale povíme v druhé části mého příspěvku. Když teď zpětné píšu tyto řádky, uvědomuji si, jaké štěstí mám, že toto vše můžu vidět a zažívat. Jet do Thajska, a jenom se vyvalit k moři, by byla tak neuvěřitelná škoda, když na vás v severní části této země čeká naprosto jiný svět. Svět malých etnik, která je sice těžké objevit, ale člověk si připadá, že listuje neuvěřitelně barevnou knihou lidstva.

Tou knihou v podstatě listuji už od začátku své cesty. Proto jsem chtěl jet kolem světa po zemi bez letadel. Baví mě sledovat, jak se mění lidé, které na své cestě poznávám. Jak když vyjedete z Evropy, narazíte na Turky, Kurdy, Peršany, Turkmeny, Uzbeky, Tádžiky, Kyrgyzy, etnické Číňany, ale i na malá čínská etnika, a potom přejedete do jihovýchodní Asie a jen ve Vietnamu máte padesát tři etnik, další poté žijí v Laosu i Kambodži a nyní mohu objevovat tyto malé národy na severu Thajska.

Všichni mají svůj jazyk, svou historii, tradice, styl oblékáni nebo náboženství. Lidstvo je tak neuvěřitelně pestrá kniha a já mám neskutečné štěstí, že touto knihou mohu listovat. Uvědomuji si to každý večer, když usínám naprosto unaven, bez fyzické energie, ale pln vnitřního štěstí.

V druhém dílu mého putování po Zlatém trojúhelníku budete moci se mnou objevit další malá etnika plná barev a dozvědět se více o jejich historii nebo tradicích. Severní Thajsko je prostě naprostá bomba! Tak zase v neděli!