1. dubna 2020

ZA HORSKÝMI KMENY VE ZLATÉM TROJÚHELNÍKU aneb JAK JSEM SI ZAMILOVAL THAJSKO (2. část)

Před pár dny jste se mohli dočíst, jak jsem se vypravil hledat malá horská etnika, respektive malé horské etnické vesnice na hranici Thajska a Barmy. Tato cesta pro mě nebyla náročná jenom fyzicky, ale i psychicky. Vezměte si, že se celý den plahočíte do domnělé vesnice nějakého etnika. Musíte ujít desítky kilometrů v naprostém vedru, a nakonec zjistíte, že ve vesnici nejsou žádní lidé nebo nepotkáte nikoho v tradičním oblečení.

Nicméně s tím se dá počítat, pokud se vypravíte na neturistická místa. Navštívit zmíněné lidské zoo, kde se za vstupné předvádí lidé turistům, to by mě hanba fackovala. Já chtěl poznat ta pravá etnika a nasát autentickou atmosféru. A jako vždy na mé cestě nebyla nouze o překvapení a lidskou dobrotu a ochotu.

Jak tedy mé putování vypadalo dále?

ETNIKUM LAHU

Vesnici etnika Akha opouštím s rozporuplnými pocity. Sice jsem objevil tak dlouho hledané etnikum, na druhou stranu jsem se zde necítil vůbec dobře. Jdu džunglí a horami, a po pěti kilometrech přicházím do další vesnice. Zde žije etnikum Lahu. Člověk si uvědomí, jak je v tomto naše země „nudná“. Všichni vypadáme stejně, oblékáme se stejně, mluvíme stejně, mezi Čechy, Moravany a Ostraváky jsou jen jemné jazykové rozdíly. Zde to neplatí. Sejdu z jedné vesnice do druhé, necelých pět kilometrů, a najednou zase všichni vypadají jinak, jinak se oblékají a co vím, tak i jinak mluví. Pět kilometrů a lidé Akha nerozumí lidem Lahu. Ani se nijak nestýkají, neprobíhá mezi vesnicemi žádná interakce. Prostě dva rozdílné národy.

V Thajsku žije kolem sto tisíc lidí Lahu. V Číně je toto etnikum buddhistického vyznání, zde v Thajsku a v Barmě jsou vesnice povětšinou křesťanské. Nacházím tady tedy několik kostelů, ale také úplně jiný přístup. Každý se na mě směje, každý mě zdraví, nikomu nevadí, když si jej chci vyfotit. Dokonce pár lidí, hlavně dětí, umí anglicky a chtějí si povídat. Tak moc se mi tu líbí, že zůstávám zase až do západu slunce, kdy zjistím, že zde není kde spát.

Nejbližší město je dvacet kilometrů daleko, tam se dnes již určitě nedostanu. Používám osvědčenou fintu, a jdu do krámku vedle hlavní silnice. Jelikož mám po celodenním putování hlad, zkouším zjistit nějaké jídlo. Jediné, co mi můžou nabídnout, jsou chipsy, nanuky, cola nebo instantní nudlovou polévku. Dvakrát prosím! Mám vážně hlad a toto bude dnes zřejmě má jediná večeře. Ač výživová hodnota se rovná nule. Zkouším se místních slečen ptát, jestli nevědí, kde bych tu mohl přespat. Absolutně nechápou, že jsem do jejich vesnice přišel pěšky a stále se mě ptají, kde mám taxi nebo motorku.

Jedna z nich se zmíní o asi kilometr vzdáleném centru, kde prý vyučují cizinci místní děti angličtinu. Třeba by se tam prý našlo místo. Dojídám instantní nudle, beru batoh, a jdu najít domnělou školu. Nacházím relativně nový areál, který by mohl vypadat jako škola a z nitra slyším hlasy. Nevím, kdo je více překvapen. Jestli já, že tady uprostřed hor mezi etnickými vesnicemi najdu bandu mladých Evropanů, nebo oni, že se tam v podvečer zjeví špinavý dvoumetrový kluk z Česka, a žádá je o příbytek.

Každopádně po počátečním šoku na obou stranách se dáváme do řeči a já zas a znovu nechápu. Doslova uprostřed ničeho je škola, kde dobrovolníci z Evropy učí místní děti anglicky. To by vysvětlovalo, proč ve zdejší vesnici etnika Lahu umělo tolik dětí angličtinu. Nacházím zde jednoho klučinu z Irska a holky z Dánska, Kanady, Španělska, Portugalska nebo Německa. Po vysvětlení mojí situace neváhají ani minutu a nabízí místo na spaní.

Náhoda jak blázen a zas a znovu se ukazuje, že prostě nemá cenu něco plánovat. Jsou totiž situace, které nenaplánujete a toto je jedna z nich. Holky se odebraly vařit večeři a my s Irem jsme zabředli do konverzace. Kevinovi, který je ze severního Irska, je čtyřicet pět let a v podstatě se celý život poflakuje po světě a dělá dobrovolníka. Občas něco vydělá, pak zas dobrovolničí, a tak stále dokola. Jako rodilý mluvčí nemá problém si kdekoliv po světě najít učení angličtiny. Přiznám se, mě by toto absolutně nebavilo, a hlavně ve čtyřiceti pěti letech chci mít asi jiný život.

Diskutujeme několik hodin, mezitím nám slečny servírují večeři. Ubytování all inklusive chtělo by se říct. Jako vděk za večeři, kterou byly těstoviny s jakousi mrkvovou omáčkou, nabízím, že umyji nádobí. Dobrovolníci do noci koukají na film, já ale odpadnu ihned po večeři. Mám totiž za sebou další náročný den plný chůze, extrémních teplot, ale také dvou naprosto rozdílných etnik.

ETNIČTÍ ČÍŇANÉ

Nejenom v Thajsku, ale po celé jihovýchodní Asii můžete narazit na mnoho Číňanů. Není divu, Čína byla a je naprostým hegemonem všude kolem. Neplatí to pouze nyní, kdy druhá nejsilnější ekonomika světa skupuje půdu a staví ve všech okolních státech. Platilo to odjakživa, a Thajská historie je pevně spjata s tou čínskou. Vždyť předci vládnoucí královské rodiny v Thajsku mají kořeny právě v Číně.

Není tedy divu, že na severu Thajska narazíte i na mnoho čínských vesnic. Jak je poznáte? No prostě tak, že je zde vše napsané čínsky a lidé neumí thajsky. Už při příchodu do vesnic vás vítají čínské brány s čínskými nápisy. Nápisy jsou i všude na domech a celkově si připadáte, jako když chodíte malými vesničkami v Čínské provincii Yunnan. Tu jsem měl možnost projít v loňském roce. Jednou mi zastavil pán na motorce. Jednalo se o Čínského muslima, jehož rodina emigrovala do Číny za vlády Mao Ce Tunga, kdy docházelo k persekucím všech náboženských, etnických a intelektuálních skupin. Pán neuměl Thajsky. Díkybohu si ale v mobilu stále držím čínský slovník.

Po úžasné noci ve škole jsem se vydal na nejdelší cestu po severním Thajsku. Moje víza se pomalu blížila ke konci a já se chtěl přiblížit více hraničnímu přechodu do Barmy Mae Sot. Čekala na mě ale cesta dlouhá více jak šest set kilometrů, což bych teoreticky mohl za tři zbývající dny ujet. Znovu skáču na korby aut, ale i náklaďáků. Na motorky nebo do autobusů a užívám si tu volnost, ale hlavně nekonečné úsměvy každého, koho potkám. Ono za to asi může to moje neustále zdravení každého, koho potkám. Může se to zdát jako blbost a my Češi na to asi vážně nejsme zvyklí, ale mě to přijde prostě logické, když jdu někde cizí vesnici, každého pozdravit. Máte vidět, co to s těmi lidmi udělá a kolik pomoci se mi vždy dostane.

Přesně takovým způsobem jsem potkal i pana Visessak. Šel jsem malou vesnicí a u jednoho krámku slušně pozdravil. Pan Visessak uměl dobře anglicky a ptá se mě odkud jsem, kam jdu atd. Ihned mi nabídl, že mě sveze a pak pomůže stopnout další auto. Pan Visessak je bývalý velký manager v Nestlé Thailand, a jako spolumajitel drží podíl v dalších několika firmách. Naprosto byste to do takového vitálního dědečka oblečeného v obyčejných šortkách a tričku neřekli, o to víc, když mě pobízí, ať si sednu do jeho rezatého pic kupu. Ale pan Visessak vlastní obrovský kus země zde na severu Thajska, kterou koupil, když se blížil jeho důchod. Rozhodl se, že už nechce žít v Bangkoku a koupil si půdu na které provozuje kávovou a čajovou plantáž.

Díky jeho suprové angličtině jsme si mohli povídat opravdu o všem. Třeba o jeho cestách, kdy jako vrcholný manager lítal skutečně po celém světě. Pan Visessak mě vzal k němu na farmu, dokonce nabízel i přespání, ale já chtěl ještě několik desítek kilometrů přes hory ujet až do města Pai, v jehož okolí opět žije několik etnických skupin. Nicméně jsem několikrát musel panu Visessak poděkovat a vyseknout poklonu za to, jakým způsobem se rozhodl strávit svůj důchod. Nechtěl se jen někde válet a na všechno nadávat, ale chtěl v horách strávit své stáří aktivně. A tak se stará o obrovský kus země, kde pěstuje kávu, kterou poté prodává do celého světa. Obří respekt, vážně!

ETNIKUM LISU

Do města Pai, které je Mekkou baťůžkářů, jsem dojel až za tmy. Opět na korbě pic kupu, na které semnou sedělo i několik lidí z malé vesnice někde v horách. Velmi početným etnikem, které žije v okolních kopcích jsou totiž tzv. Šanové, kterým se zde v Thajsku říká Tai Yai. Bohužel s tímto etnikem jsem se vždy setkal pouze takto na stopu. Jejich vesnice byly vždy úplně mimo mou trasu, a i když mi nabízeli, ať jedu s nimi, musel jsem odmítnout, protože mi již vážně moc dní na cestu do Barmy nezbývalo. Já měl totiž v okolí Pai vyhlédnuté etnikum Lisu.

Etnikum pochází z Tibetu a nejvíce jeho lidí žije nyní v Číně, dále pak v Indii, Barmě a samozřejmě Thajsku, kde populace čítá kolem padesáti pěti tisíc lidí. Etnikum opět nemá psanou formu svého jazyka, a tak se veškerá historie jeho lidí předává pomocí písní. Tyto písně mohou trvat celou noc. Celá společnost Lisu pochází z padesáti osmi klanů a každá rodina má ve jménu i jméno klanu, ze kterého její předci pochází.

Z Pai se poměrně lehce díky vojákům dostávám na malou odbočku, kterou mám vyznačenou v mapě a měla by vést do horské vesnice etnika Lisu. Opět se potím, jak kdybych byl v sauně. Když chci odemknut telefon nejde to, protože mám úplně zpocené ruce a na prstech se mi tvoří varhánky. Jelikož telefon odemykám pomocí otisku palce, není schopen můj otisk rozeznat. Znovu ždímu tričko a před vesnicí se snažím si pár minut ve stínu odpočinout, abych tam nepřišel úplně zbídačený. Přeci jen stříkat tam pot všude kolem by asi nevypadalo hezky.

První, koho ve vesnici objevím, ale jsou místní skauti. Je pátek a skautíci zde mají jakýsi tábor a chodí po vesnici a plní úkoly. Je to strašně roztomilé, jak děcka berou vše vážně a žádný úkol nevypustí. Poté ale již procházím malou horskou vesnicí, kde objevuji opět barevné babičky. Nikdo se samozřejmě nechce fotit, a tak volím jinou taktiku. Jdu se nejdříve zeptat místních mužů, jestli si je mohu vyfotit a poté se ptám, jestli mohu vyfotit i jejich ženy. Ti jim to potom tak trochu přikážou. 😊 Svět je tu ještě v pořádku, ženy prostě své muže respektují.

Procházím malou vesnici a opět se opakuje stejný scénář. Pouze starší lidé mají tradiční oblečení. Mladí tady vlastně skoro nejsou. Thajsky umí jen jeden chlapík, jinak všichni mluví jen jazykem Lisu. Anglicky nikdo! Všichni plivou červené sliny a mají červené zuby Tady už jsem vlastně spíše v Barmě než v Thajsku. Všichni žvýkají betel, který poté plivou všude kolem sebe. Je to nechutné, ale v Barmě mě to čeká úplně všude, tak se na to alespoň trochu připravím.

Potkávám různé skupinky skautů, domorodce nebo chlapíka, který mě láká do jeho vesnice, která je kdesi dvacet kilometrů v horách a vede tam jen malá lesní cestička. Jak rád bych šel, ale prostě můj čas v Thajsku se chýlí ke konci. Scházím tedy z vesničky etnika Lisu na hlavní silnici a zastaví mi hned první auto!

Sedí v něm Steve a Mai. On je Američan, ona Thajka. Steve žije již několik let na jihu Thajska a se svou ženou Mai jsou nyní na road tripu po severu Thajska. A co je na tomto setkání nejlegračnější? Že jsem si je stopnul již před pěti dny. Svět je skutečně malý. Steve mi říká, že jsem vůbec první stopař, kterého kdy v Thajsku potkali. O to víc se divíme tomu, že na mě narazili hned dvakrát a zajímají ho mé příběhy z cest. Jelikož Steve vášnivě čte, má i velké znalosti o místech, která jsem na své cestě projel. Mě ovšem spíše fascinuje příběh Steva. Ve svých dvaceti letech si řekl, že bude pracovat do dvaceti devíti let a pak už nikdy! Založil tedy úspěšnou firmu v San Francisku a jak si slíbil, tak také učinil. Když mu bylo třicet firmu prodal a za vydělaný peníz se přestěhoval do jihovýchodní Asie, kde si našel ženu a žije tu do dnes. Je mu padesát pět a do USA se prý vrací jen někdy a na velmi krátkou dobu. Od doby, co je u moci Trump prý do USA nejezdí skoro vůbec. Zajímavý příběh, a hlavně trochu závist. Odejít do důchodu ve třiceti? Všechna čest!

Původně jsem mířil opět na hranici vedle města Mae Hong Son, kde je obří uprchlický tábor etnika Karen, ale nakonec mě Steve a Mai berou na vyhlídkovou jízdu do zdejší krajiny. Není to špatně nechat se dovést až přímo k vodopádu atd, ale já bych jejich pomalým a naprosto nemotorným způsobem cestovat nemohl. Řídí totiž Mai, která sice jede pomalou vyhlídkovou jízdou, takže se nemusím bát, že by zběsile předjížděla do kopce přes plnou čáru, jak je tomu v Thajsku zvykem. Na druhou stranu se potvrzuje, staré rčení „Žena za volantem, auto bez řidiče“. Mai se třeba líbí nějaká vyhlídka, proto zpomalí a říká, že tady by to bylo hezké na fotku, ale nezastaví, jede dál. O deset kilometrů a půl hodiny později si uvědomí, že by se na tu vyhlídku chtěla vrátit, proto se tedy jede zase půl hodiny zpátky. Prostě naprostá absence smyslu pro organizaci a rozhodnutí v daný moment. Nakonec to dopadá tak, že celou jejich cestu naviguji já, a vždy se Mai zeptám: „Co bys chtěla vidět?“

„Chrám nebo vodopád“ odpovídá Mai. Najdu tedy na mapě chrám i vodopád a pomalu Mai navádím. Co na tom, že si občas splete levou nebo pravou. Jak jsem za svůj život zjistil, je to u žen docela normální. 😊 Setkání to bylo nicméně příjemné, ale neuvěřitelně jsem se s nimi zdržel a do Mae Hong Son dojel až za tmy. Bohužel jsem tu noc chtěl spát cca o sto kilometrů dále. Doprava tady na severozápadě je vážně obtížná a mě na hranici zbývalo více jak čtyři sta kilometrů, a dva dny platnosti víza. Musel jsem se rozloučit s plánem, že navštívím etnikum Karen, ale třeba to vyjde na druhé straně hranice v Barmě.

Po devíti dnech tak skončilo i mé putování po horských vesnicích severního Thajska a objevování zdejších etnik bylo neuvěřitelné, ale hlavně poučné, dobrodružství. Za celých devět dní jsem potkal jen jednotky turistů, když nepočítám dobrovolníky ve škole, ale také desítky milých a nápomocných domorodců. Nelituji ani jednoho nachozeného kilometru, ač v tomto horkém počasí jsem si kolikrát vážně sáhl na dno svých fyzických sil. Nicméně jsem díky tomu poznal zase o něco víc. Další část světa, která mi byla naprosto neznámá, než jsem se na svou cestu vydal. Jak jsem již několikrát zmínil, cesta za horskými etniky byla pro mě další kapitola neuvěřitelně pestré knihy, kterou již rok a půl listuji. Knihy, která mapuje osudy a historii nejenom jednotlivců, ale i národů, popřípadě, jako zde na severu Thajska, malých etnických skupin.

Mrzí mě jedna věc, že jsem v horách neobjevil etnikum Karen, především jeho podskupinu s dlouhými krky. Nicméně, osud si semnou na mé cestě neuvěřitelně hraje, a s etnikem Karen jsem přišel do kontaktu hned další den a v úplně jiné situaci, než jsem čekal. Našel jsem totiž anděla!

O tom ale zase příště.

PS: Nikdy by mě nenapadlo, že to řeknu, ale MILUJI THAJSKO.