ALBÁNIE, aneb jak jsem si zamiloval zemi, do které jsem nikdy nechtěl jet!

9. května 2021

Je tu další z psaných příběhů o mém cestování, tentokrát do země dvouhlavého orla, Albánie.

Určitě nebudu jediný, kdo má ve své mysli nějakou zemi, do které by nikdy nejel. Může to být z důvodu hrozby nebezpečí, z důvodu zdánlivé nezajímavosti nebo prostě proto, že máte špatnou zkušenost s tamními obyvateli. A to byl přesně můj případ. Albánie byla až do března jedinou zemí Evropy, kterou jsem ještě nenavštívil. Proč? Ne ani tak že bych se bál, ale prostě proto, protože s Albánci nemám dobrou zkušenost.

Jako mladý student jsem se poprvé vydal sám do světa na zkušenou. Přijel jsem do Anglie a nechtíc spadl do spárů tamější albánské mafie, která si mě vodila jako hadr na koštěti. Výjimkou nebyla ani šikana, výhružky smrtí a další nepříjemné situace. Co vás nezabije, to vás posílí. Nezabalil jsem to a v Anglii se nakonec usadil, ale pravda je taková, že jsem od té chvíle začal Albánce nesnášet, ba co víc, neuvěřitelně jsem se jich bál, a i když jsem o jejich zemi slyšel mnoho dobrého, obloukem jsem se jí vyhýbal.

Jenže doba „covidová“ mění nejenom naše každodenní životy, ale hlavně možnosti cestování. Jako cestovatel samozřejmě nechci sedět doma, a proto se snažím i v těchto těžkých podmínkách vyrážet na výlety do míst, kde jsem ještě nebyl. V březnu jsem se zatoulal do Kosova a jelikož se mi absolutně nechtělo domů, rozhodl jsem se, že kdy jindy poznat sousední Albánii než právě teď. V časech, kdy skoro nikdo necestuje a už vůbec ne do Albánie.   

Hranici přecházím nedaleko kosovského města Vërmicë. Jsem zde nejenom jediný turista, ale i jediný pěší. Všichni ostatní jsou řidiči kamionů nebo osobních aut. Je krásný slunečný den a okolní hory jsou stále pokryty sněhem. O tom, že mě před hranicí několikrát zastaví policejní hlídky, protože si myslí, že jsem imigrant, jsem již dříve psal. Na hranici však stačí zamávat českým pasem a průchode je volný. Albánie je v současnosti jedna z mála zemí světa, která nevyžaduje při vstupu potvrzení o očkování proti COVID nebo negativní PCR test. Zkrátka sem můžete cestovat, jako tomu bylo před rokem 2020 a je to neuvěřitelně osvobozující pocit.

Vlastně hranici nepřekračuji úplně sám. Spolu se mnou naprosto suverénně prochází kráva, kterou se nikdo neodváží zastavit. Balkán je zkrátka kouzelný a být krávou je zde jednoznačně výhodou. Vzhledem k tomu, že jsem vždy měl k Albánii opravdový respekt, tluče mi srdce nervozitou neuvěřitelně rychle. Otázek jsou desítky, ale především se rozmýšlím, zdali zkusit stopovat. Příběhů o zmizelých lidech, kteří jeli do Albánie a už o nich nikdy nikdo neslyšel, je plný internet. Nakonec to za mě vyřeší holohlavý chlapík, který u mě zastavuje a ukazuje, jestli nepotřebuji pomoci. Albánie je specifická především svým jazykem, kterému se nepodobá žádný jiný na světě a je velmi těžké se zde dorozumět. Posunky alespoň ukazuji, že bych se chtěl dostat do nejbližšího města, a i když mi řidič absolutně nerozumí, ukazuje, ať si nasednu.

Snažím ptát na situaci s covidem v Albánii. Jen se usměje a ukazuje, že v Albánii žádná taková nemoc není. Posunky také naznačuje, že roušku, kterou mám ledabyle pod nosem, můžu sundat. Tady to prý nikdo nekontroluje. Přijíždím do města Kukës. Jaký rozdíl proti západní Evropě, ale i nedalekému Kosovu, kde občasná kontrola zakrytých úst a nosu proběhla. Vždy se říká, že je nejlepší, když vás někdo hodí přímo do vody a vy musíte plavat. To je přesně můj případ. Než jsem se stačil na hranici rozhlédnout, kam vlastně pojedu, a jak budu po Albánii cestovat, ocitám se v centru rušného města, kde všude všichni pobíhají, auta troubí, děti se smějí. Vidím převážně muže, ženy jako by někam zmizely.

V malém fast foodu kupuji sendvič s masem a milý chlapík mi lámanou angličtinou vysvětluje, že to stojí pouhé euro, což se mi zdá strašně málo a raději se ujišťuji, jestli se nespletl, protože porce je to skutečně velká. Jak záhy zjistím, tak je Albánie, co se jídla týká, velmi levnou destinací. Různými stopy, minibusy a nevím jakou ještě dopravou, se dostávám až do největšího města v severní Albánii, kterým je Shkodër. Všichni jsou na mě milí, všichni mě s úsměvem vítají v Albánii a každý nabízí pomoc, i když neumí ani slovo jiným jazykem. Přesně tak to znám ze svých toulek po střední Asii a díky tomu, že je v Albánii rozšířen islám a kolem sebe vidím desítky minaretů, skutečně si jako někde v Turecku připadám.  

Stejně jako v sousedním Kosovu, i zde je většina ubytovacích zařízení zavřená. Nakonec nacházím malý rodinný hostel a k mému překvapení zde pracuje rodilý Australan. Aby nemusel být u protinožců v neustálých lockdownech, přemístil se do Albánie, kde prý skoro žádná pravidla neplatí a život je o poznání lehčí a levnější. Říkám skoro žádná pravidla, protože jedno tady přeci jen je. Zákaz vycházení po dvacáté hodině. Nařízení je velmi přísně dodržováno a skutečně jakmile se setmí, nikoho ve městech nepotkáte, vše je zavřené a ulicemi jezdí a kontroluje je police.

Shkodër je sice hezké město, ale mě láká něco jiného. Nedaleké Albánské Alpy jsou snem každého vyznavače horské krajiny a teď v zimě nabízí pravé dobrodružství. To se také dostavuje hned, když se chci do opuštěných hor dostat. V létě je to velmi vyhledávaná rekreační oblast, ale teď na přelomu zimy a jara zde nejsou ani místní, natož turisté. Stopování se tak neuvěřitelně protahuje. Moje stopovací pravidlo ale říká, že pokud někam vede nějaká cesta, dřív nebo později tam někdo pojede. A také že ano. Postarší dědeček, muslim, mě dováží do poslední muslimské vesnice pod horami. Osmanským dobyvatelům se zřejmě již nechtělo dále postupovat do nepřístupných hor, proto jsou veškeré vesničky uvnitř Albánských Alp křesťanské. Takové malé rozdíly a zajímavosti mě neuvěřitelně baví. Snažím se dostat do vesničky Theth, ale můj dědeček neustále ukazuje, že tam se nedostanu.

Nechce se mi tomu věřit. Pod horami již je na začátku března krásné teplo a městem chodím v krátkém tričku. Uvnitř hor se ale rázem ochladí. Několikrát odmítnu pozvání domů na čaj od muslimského staříka a s batohem na zádech kráčím nádhernou, zimní krajinou. Stromy, keře a pole kolem mě jsou ještě suché a na vrcholcích hor je plno sněhu. Modrá obloha a jarní slunce ale vytváří naprosto pohádkové kulisy. Po několika hodinách chůze a od chvíle, co mě poslední řidič vyhodil v podhůří, konečně slyším z dálky zvuky auta. Banda chlapíků má za auto připojený vozík, na kterém je tráva, kosy a hrábě. Zřejmě byli v nížině nasekat potravu pro domácí zvířata. Je na nich vidět, že jsou horalové. Ošlehaní větrem a špinaví. S úsměvem na tváři mě zvou do auta a opět je jim jedno, že neumí žádný jiný jazyk než albánštinu. Mě zase ani nenapadne se bát k cizím lidem do auta sednout. Příběhy o zmizelých turistech jsem již hodil za hlavu a chci si to tu užít na maximum.

Po celém světě mě vždy překvapí rozmanitost jmen. Nicméně v Albánii si s nimi hlavu moc nelámou a zřejmě své potomky pojmenovávají po významných osobnostech. V autě tedy jedu s Edisonem, Leonardem a Messim. Do jaké míry jsou to přezdívky a do jaké pravá jména se asi nikdy nedozvím. Horalé mě vyhazují před odbočkou do své malé vesničky a znovu mi ukazují, že do Thethu se nedostanu. Jenže já jsem neoblomný a vydávám se pěšky směrem k horskému průsmyku Qafa e Thorës, který je jedinou přístupovou cestou do Thethu. Je to možná trochu nerozvážnost. Kolem totiž není nic než divoké a zasněžené hory. Na mapě sice vidím malou vesničku těsně pod průsmykem, ale zdali tam někdo bude a půjde tam přespat, to absolutně netuším.

Zatím na to ale nemyslím a užívám si překrásnou přítomnost. Je to sen nebo realita? Tak krásné hory jsem dlouho neviděl. Vše umocňuje naprosto dokonalý slunečný den. Čas od času naprosté ticho prořízne zvuk větru nebo na stromě sedící vrány. Jinak zde nic není. Žádná auta, žádní lidé. V dálce slyším zvonit zvonečky malého stáda ovcí, kolem kterých pobíhá hlídací pes. Cesta je sice asfaltová, ale vede kamsi do dálky. Snad vesnička, která je vzdálená patnáct kilometrů, nabídne něco k jídlu a přespání.

Po čtyřech hodinách příjemné chůze, kdy se donekonečna kochám zimní krajinou, se konečně objeví první domky. Z jednoho právě vybíhá prase a za ním nešťastný domorodec, který se jej snaží zahnat zátky do chléva. Když mě vidí procházet, okamžitě se přestane o prase zajímat a běží mě pozdravit. V zimě zde prý je turista raritou a znovu mi potvrzuje, že cesta do vesnice Theth je zavřená, protože v průsmyku je stále několik metrů sněhu. Asi se budu muset smířit s tím, že se do Thethu nedostanu. Nevadí, okolní krajina mi zklamání plně vynahrazuje.

Před malým krámkem vidím stát pána, kterak si ležérně pokuřuje. Lámanou angličtinou na mě volá, odkud jsem. Když mu řeknu, že z Česka, usměje se a ihned mě zve na pivo nebo vodku. To je prý nejčastější záliba českých turistů, kteří sem v létě hojně jezdí. Popíjení. Ujistím ho, že asi jako jediný Čech na světě pivo nepiji a vodka nebo jakákoliv pálenka by mě naprosto odrovnala, protože jsem celý den nic nejedl. Mávne rukou, přitopí v kamnech a usadí mě ke stolu. Něco houkne ven z domu a za chvilku přiběhne jeho dcera, která umí dobře anglicky. „Prý máš hlad,“ ptá se mě. Kývu hlavou. Je podvečer a naposledy jsem měl skromnou snídani. Netrvá dlouho a servíruje se hostina, čítající maso, zeleninu, osmažené brambory a polévku z fazolí. I když do improvizované restaurace přijdou další hosté, nevěnuji tomu pozornost a spokojeně sním vše, co mi milá slečna naservíruje. Panák pálenky na závěr s osazenstvem vedlejšího stolu nesmí chybět.          

Chci se ještě pokusit vydat dál. Přeci jen smířit se s tím, že se někam nedostanu, není můj styl. Jenže při vyslovení jména vesnice Theth se všichni zarazí a skoro až sborově ukazují, že je průsmyk pod sněhem. „Minulý týden hodně sněžilo a nedá se to projet“ upozorňuje mě slečna. Jenže co teď. Malá horská vesnice Bogë je naprosto prázdná. Nevadí! „Můžeš přespat u nás v zahradním domku, máme tam dvě postele,“ ukazuje mi slečna a vede mě za dům, kde skutečně stojí malý domeček. Netopí se tam, neteče voda. V noci teploty padají k mínus deseti stupňům. To bude veselé, říkám si, ale jiné místo na spaní bych asi nesehnal, proto za malou úplatu příbytek přijímám. Do setmění, a chvíli po něm, sedím v malém krámku u kamen a užívám si pohodu s místními. Ti debatují o životě a já se jen tak otáčím, abych si rovnoměrně nahřál každou část těla. Nakonec noc není tak hrozná. Mám svůj spacák a na něm hozené tři deky. Trochu mi mrzne nos, ale zbytek těla je v teple. Horší to už je ráno. Do zimy se mi nechce, naštěstí mě budí svit slunce a přede mnou je krásný slunečný den.

Zkouším dojít až k samotnému průsmyku, ale jak mě místní upozorňovali, kousek za vesnicí, kde se cesta začíná zvedat do vyšších nadmořských poloh, je již silná vrstva sněhu a žádné auto by tudy neprojelo. Projít to sám se také neodvážím. Terén neznám, nemám žádné zásoby, byla by to nerozvážnost. Vracím se proto k mým hostitelům a dávám si vydatnou snídani. Ta je vlastně podobná večeři, takže silně vypražené vepřové maso, chléb, polévka z fazolí a smažené brambory. K tomu panák vodky na zahřátí, protože kávu nepiji. Taková strava mě baví. Jsem najedený na půl dne a druhý panák vodky nebo pálenky mě příjemně nakopne na cestu.

Vracím se zpět k místu, kde mě včera chlapíci vykopli. Nakonec ujdu dvacet kilometrů, než jede ten den první auto. Je v něm chlapík, který se narodil v jedné z místních vesnic, ale žije v Belgii. Domů se musel vrátit, protože jeho otec onemocněl a on ho veze do nemocnice. Toto je otázka, která mě vždy zajímá. Jak to vlastně horalové ve všech koutech světa dělají, když se stane nějaký problém nebo když onemocní? Život v takových nedostupných krajinách přináší mnohá úskalí, na druhou stranu jsem ještě nepotkal člověka, a platí to kdekoliv na světě, kdo by nádhernou horskou přírodu s čerstvým vzduchem a vodou, měnil za rušné velkoměsto.

Různými krátkými stopy se dostávám až do hlavního města Albánie Tirany. Přiznám se, že mě toto město absolutně ničím nezaujalo, proto zde nechci trávit moc času a raději se přesouvám na jih Albánie, kde na mě čeká několik historických měst. Přiznám se také, že jak jsem se místních obyvatel bál, především z vlastní neblahé zkušenosti, tak strach najednou úplně vymizel a já si užíval doslova každý krok, doslova každé setkání. Při stopování na sebe nenechají taková setkání dlouho čekat. Nedaleko Tirany ještě navštěvuji malý hrad Petrelë, který v minulosti hlídal obchodní stezku přes Balkán. Zajímavé je, že i ve dvacátém prvním století musí zásoby na hrad, kde je nyní restaurace, vyvést na oslíku. Žádná lanovka, žádné auto. Prostě oslík, na kterých se zde zboží přepravuje stovky let.           

Stojíc u silnice stopuji projíždějící auta a nikdy nevím, koho potkám. Může to být někdo, kdo neumí ani slovo jiným jazykem a jen chce pomoci tulákovi nebo někdo, kdo si chce naopak popovídat, a také pomoci tulákovi. Mám štěstí. Potkávám chlapíka, který umí bezvadně anglicky a zastavuje mi v černém luxusním Mercedesu. To je ostatně věc, které si všimnete hned. Po celé Albánii jezdí luxusní auta, především německých značek. Můj řidič se jmenuje Ilir a již na první pohled se nejedná o chudého Albánce. Nejenom luxusní auto, ale i značkové oblečení dává tušit, že je podnikatelem. Nebo mafiánem. Tady vlastně všichni vypadají stejně. Ve svých špinavých kalhotách, a ještě špinavějších botách, se bojím na jeho auto vůbec podívat, natož do něj sednout.

Ilir je podnikatel v Tiraně a do přístavního města Vlorë jede za rodiči. Co je na něm ale zajímavé, tak že v minulosti byl reprezentantem Albánie v cyklistice a také ve volejbale. Bohužel sport není v Albánii tak štědře podporován, jako je tomu ve státech EU, proto musel obou disciplín nechat a věnovat se práci. Soudě podle vozu, ve kterém jedem, a oblečení, co má na sobě, to asi nebylo špatné rozhodnutí. Takováto setkání s člověkem, co umí dobře anglicky, mi vždy pomůžou zjistit o dané zemí více. Mám desítky otázek a Ilir na všechny trpělivě odpovídá. „Vy v západní Evropě se pořád za něčím honíte. Albánci rádi posedí u kávy, popovídají a pak se možná vrhnou na práci.“ Vysvětluje mi mentalitu malého národa. Musím mu dát za pravdu. Snad nikde na světě jsem neviděl tak plné kavárny v jakoukoliv denní dobu, jako právě v Albánii a sousedním Kosovu, kde mají většinu také Albánci.     

„Kde ale všichni berou ta drahá auta?“ ptám se zvídavě. Jak se posléze dozvídám, spousta lidí má nějaký nelegální business. Ať je to prodej marihuany nebo nelegální obchodování s čímkoliv, dělá to každý. Jaká je skutečně pravda se asi nikdy nedozvím, ale faktem je, že z průměrného platu deset tisíc korun měsíčně se nedají koupit vozy za miliony. Co mě hrozně baví, tak že v Albánii nepotkávám žádné turisty. Kamkoliv přijdu jsem sám nebo s pár místními. Snad za to může pandemie, snad roční doba, ale je to neuvěřitelně osvobozující pocit a ani mi nevadí, že jdu dlouhé kilometry sám podél silnic, než někdo zastaví a sveze mě kousek dál.

Neuvěřitelný rozdíl je také přístup k celé pandemické situaci. Všechny obchody, restaurace, bary, trhy, vše je otevřené. Jediné omezení, které pocítím i na vlastní kůži, je zákaz vycházení od 20:00 hodin. Většinou jsem tak unavený, že v tuto hodinu již ležím v posteli a usínám, ale když přijedu do města Berat, možná nejkrásnějšího města v Albánii, chci si jít noční město nafotit. V 19:45, kdy vycházím z hotelu, jsou ulice plné, všechno je otevřené. Zapomenu si na ubytování stativ, proto se vracím, a když na pokus číslo dvě vyjdu do ulic, jsem v nich úplně sám. Je 20:05 a všichni lidé někam zmizeli. Zavřeli se do restaurací? Šli domů? Prostě nevím. Jako by někdo všechny nechal zmizet! Nočním Bertem tak chodím úplně sám. Město je nádherné, tajemné a jen občas kolem mě projede policejní hlídka. Zřejmě vidí, že jsem turista a vůbec si mě nevšímají.    

Berat je celkově zajímavé město. Osmanská historie zde na vás dýchá z každého domu. Městu se přezdívá „město tisíce oken“, protože právě velká okna zdobí zdejší bílé terasovitě na sebe vrstvené domky s červenými střechami. Z hradu nad městem je vidět daleko do krajiny, a když si jen tak lelkuji na lavičce, jde kolem skupinka albánských dívek. Pořád si něco štěbetají a něčemu se smějí, až se jedna osmělí a sedne si vedle mě. Zakouká se do mých očí, až mě to trochu znervózní, a potom skvělou angličtinou řekne, že se jí líbí moje oči a jestli bych jí nedal svoje číslo. Tomu se prostě nedá odolat. Ten balkánský temperament a krása mě strašně baví. Více jak třicet let žiji v česku, ale nikdy si za mnou slečna pro číslo nepřišla. Ve světě to je jiná. Tam jsem král (prosím berte to s nadsázkou. Nicméně je to úsměvné a potěšilo mě to).

Z Beratu se přemísťuji do dalšího historického města nedaleko řeckých hranic. Je jím Gjirokastër. Zde bydlím v malém bytečku u dvou důchodců, a tak se mi tu líbí, že zůstávám tři noci místo původně plánované jedné. Historický skvost Albánie je úplně vylidněný. Potkávám jen pár místních, turisty žádné. Možná právě proto, že jsem zde jediný zahraniční návštěvník, se u každé kavárny, v každém krámku, se mnou někdo pouští do řeči. Někdo německy, někdo anglicky, ale každý s úsměvem na tváři a zvídavostí v očích. To mě neuvěřitelně baví a ta pohoda a úsměv jsou neuvěřitelně nakažlivé. Sám na sobě pozoruji, jak mě baví si jen tak dát místní tradiční pokrm byrek a s úsměvem pozorovat, co se kolem mě děje. Sám nikdy dlouho nezůstanu a netrvá dlouho a někdo si ke mně sedne.

Necelé dva týdny v Albánii utekly jako voda a mě čeká poslední cesta. Cesta od hranic s Řeckem do hlavního města Tirany. Chci stopovat, tuším nějaké dobrodružství. Prostě to tak mám. Tam někde v podvědomí mi něco říká, že se mám postavit k silnici a začít mávat na auta. Jenže nikdo nestaví. Všichni řidiči jen rozmachují rukama. Najednou se ke mně s majákem přiřítí policejní auto! „Co tu děláš?“ křičí na mě policista. „Máš pas?“ dodává. Mohlo mi to dojít, ale prostě jsem si tak zvykl na stopování světem mimo hlavní trasy, že mi to, co se děje, dojde až ve chvíli, kdy si k policistovi do auta sednu. Jsem totiž nedaleko hranic s Řeckem na jedné z hlavních migračních tras do Evropy. Se svým zevnějškem perského prince zde moc důvěry nevyvolávám, ba naopak. Jsem opálený, zarostlý v riflích a mikině s malým batohem. Zkrátka jako pravý migrant. Vlastně se ani nedivím, že u mě policista tak dramatickým způsobem zastavil. Na první pohled byste ale ani neřekli, že se jedná o policistu, nemít auto s majáky a nápisem Policie. Obyčejný chlapík v riflích, tričku a bundě s brýlemi Gucci se rozzáří úsměvem, když mu ukážu pas obyvatele Evropské unie.

„Vypadáš jako imigrant, je jich tu hodně,“ omlouvá se mi, že u mě zastavil za tak dramatických okolností. Jeho práce je vlastně jednoduchá. Jezdí po místní krajině a chytá migranty, které poté převáží zpátky na hranici do Řecka. „Nemáme je rádi. Dělají tu nepořádek a lidé se jich bojí,“ vysvětluje mi důvod, proč mi pravděpodobně nikdo nechtěl zastavit. „Odvezu tě asi jen třicet kilometrů,“ omlouvá se mi. Jede totiž do města Tepelenë několik migrantů z Afghánistánu naložit, aby je odvezl zpátky do Řecka. Ti se budou za čas určitě pokoušet do EU dostat znovu, a znovu je chytí a zdejší koloběh se bude neustále opakovat. „Měl by sis vzít autobus, na stopu ti nikdo nezastaví,“ loučí se se mnou policista. Za chvilku vidím jeho auto naložené čtyřmi snědými chlapíky, kterak s nimi odjíždí směr řecká hranice.   

Krajina je tu krásná. Čisté řeky, v dáli ještě zasněžené vrcholky hor, nížiny ale zelené plné jarního kvítí. Jenže lidé se na mě koukají trochu nedůvěřivě. U cesty vidím Romy, kterak kopou kabely. Ne není to předsudek. Skutečně tam čtyři tmavší chlapíci do něčeho kopou a po chvilce vytahují cosi jako měděné kabely ze země. Myslí si, že jsem migrant a posunky ukazují, že se mám vrátit do Řecka.

Snažím se stopovat, ale zastaví u mě jen řidič taxíku, který mi nabízí, že mě za pět set euro odveze na hranici s Černou horou. Říkám mu, že nejsem migrant, na což chce okamžitě vidět můj pas. Když konečně uvěří, že jsem z Česka, bez mrknutí odjíždí. Je to vlastně zvláštní pocit. Poprvé v životě jsem na nějaké takové trase, kudy proudí migranti. Když jsem cestoval po Hedvábné stezce, jel jsem z Evropy do Číny, tedy vlastně v proti směru všech migrantských tras. Občas nějaké auto přibrzdí, ale když vidí, že jsem špinavý, neoholený a tmavý, tak raději šlápne na plyn a zmizí v dáli. V lepším případě zastaví a ptají se, jestli jsem z Afghánistánu nebo Sýrie a kolik jim dám, když mě odvezou na hranici. Jestli by mě tam skutečně dovezli můžu pouze hádat. Pravděpodobně by sebrali peníze a jako imigranta někde vykopli. Migranti ze Sýrie, Afghánistánu nebo Iráku zde zkrátka vítáni nejsou a dle jednání místních lidí usuzuji, že již mají dost toho, že se jim po zemi prohání cizí státní příslušníci bez možnosti kontroly.

Pomalu se vzdávám myšlenky na to, že dnes do Tirany dojedu stopem, když v tom na mě již z dálky bliká černé Audi a podobně jako před pár hodinami policista, dramaticky brzdí. Uvnitř vidím blonďatou slečnu, která mi posunky ukazuje, ať si nastoupím. Nechce se mi tomu věřit. Několik hodin mi tu každý dává najevo, že stopem cestovat nemůžu a že vypadám jako imigrant a najednou u mě zastaví blonďatá slečna v nablýskaném Audi? Nespletla se? Nahlížím dovnitř a ptám se, jestli jede do Tirany. „Jasně, sedej, svezu tě,“ odpovídá naprosto přímočaře. Od té chvíle se začne odehrávat jedno z nejlepších stopování v mém životě. A že jsem již stopem něco ujel.   

Zastavila mi slečna jménem Artemisa. Přesně ten typ holky, co by chtěl každý, ale nikdo jí nedostane, protože nestačí jejímu temperamentu, její energii, jejímu sexappealu. „Už jsem jednou jela okolo a když jsem tě viděla, musela jsem se pro tebe vrátit,“ vysvětluje mi lámanou angličtinou. „Máš krásné oči,“ objasní mi hlavní důvod, proč zastavila. Jak to mohla v té rychlosti, ve které kolem mě auta projížděla, vidět, to skutečně nevím. Popsat Artemisu není tak jednoduché. Prsa jí div nevypadnou z ledabylého trička, na rukách a dalších částech těla má smyslná tetování, mezi prsy piercing, na zubu diamant. Popsat nejde ani její život. Je to zkrátka neřízená střela, do které se buď zamilujete nebo jí nesnášíte. Já jsem ten první případ! Artemisa je třicetiletá Albánka, která zde na jihu byla navštívit rodiče. Jinak ale žije v Itálii, kde se provdala za staršího muže. Netají, že je s ním kvůli penězům a že jí štědře platí. „Mám od něj byt v Tiraně a tohle auto,“ vysvětluje mi.

„Ty se nebojíš, že jsem migrant?“ ptám se a druhou větou jí zároveň utěšuji, že jsem z Česka. Artemisa se tomu jen zasměje a znovu mě znervózní, když pochválí mé modré oči. Anglicky moc neumí, ale to jí vůbec nevadí. Do konverzace občas zaplete nějaká italská slovíčka a vzniká tak velmi vtipný mix italštiny a angličtiny, kterým se tak nějak domluvíme. „Máš rád hudbu?“ ptá se mě, když v rádiu začne hrát písnička od kosovské zpěvačky Dhurata Dora, od které mám také ve svém telefonu pár songů. Letmo se zmíním o tom, že jsem dlouhá léta pracoval po celé Evropě jako DJ, na což Artemisa reaguje zesílením hudby a tancem za volantem. Vlastně si vůbec nevšímá řízení a kdyby to šlo, snad vyskočí na střechu auta a tancuje. Takto to vlastně probíhá čtyři hodiny, které spolu trávíme. Hlasitá hudba, zpěv, tanec, občasná pusa na tvář, kterou od Artemisy dostanu v nestřežený okamžik.

Moc nepomáhá, když se zmíním o tom, že mám přítelkyni. „No a co, já mám v Itálii manžela, život je krátký, měl by se užívat,“ vysvětluje mi se smíchem. „Já mám svého muže ráda, je na mě hodný, ale nespím s ním. Když chci sex, prostě někomu zavolám a mám sex,“ vysvětluje mi se zápalem Artemisa a tuto její větu pochopím, až když přijedeme do Tirany. Trávíme spolu několik hodin. Zpíváme a tančíme a já jsem si na své cestě po Albánii skutečně nemohl přát lepší společnost. Když dojedeme do centra Tirany, Artemisa se se mnou loučí jako s nejlepším přítelem a najednou mě chytne za ruku a říká „Nechceš jít spát ke mně? Mám velkou postel, osprchuješ se, uvařím ti večeři, můžeš u mě být, jak dlouho chceš.“   

No řekněte, kdo by odolal? Když chce Artemisa sex, má prostě sex! Nikde není zaručeno, že by k něčemu takovému došlo a skutečně si nechci fandit, ale ty signály po dobu naší jízdy byly opravdu viditelné. Viditelné je i zklamání, které na tváři krásné Albánky vidím, když s díky, a lehkou nervozitou v hlase, odmítnu. „Kdyby sis to někdy rozmyslel, napiš, moc se mi líbíš,“ dodává Artemisa a jak rychle vstoupila do mého života, tak rychle z něj zase zmizela.

Zmizely vlastně i obavy z celé Albánie. Tuto zemi, a hlavně její temperamentní a příjemné obyvatele, jsem si naprosto zamiloval. Ať jsou to horalové nebo sexy blondýna, všichni nějak poznamenali mou cestu po této balkánské zemi, které jsem se dlouhé roky bál. Nyní již vím, že se chci do Albánie co nejdříve vrátit a poznat víc z této krásné země. Takto to zkrátka vypadá, pokud se bez plánu vydáte do světa v době covidové a necháte se unášet vším, co vám osud nachystá! Miluji to a nikdy nepřestanu!

Faleminderit shqiperi! Děkuji Albánie.