ZTRACEN V KOSOVU (1. část)

21. března 2021

Kosovo, malá země na jihu Evropy, která po staletí vzbuzuje vášně kdekoliv se o ní mluví. Je to stát, který jsem navštívil poprvé v roce 2013, a nutno dodat, že tehdy to nebyla vůbec příjemná návštěva. Je to ale také země, kam jsem se rozhodl vydat v této době, která vůbec nepřeje nezávislým cestovatelům jako jsem já. Cestovatelům, kteří ráno nevědí, kde budou spát večer, ani kam se dostanou a co uvidí. Nutno dodat, že návštěva Kosova v době „covidové“ se stala jedním z těch dobrodružství, po kterých prahnu a která mi tak moc chybí. Téměř po roce jsem se totiž opět postavil s batohem k silnici a začal v neznámém státě mávat na auta snažíc se poznat to nejlepší, co tento malý kus země nabízí.

Pojďte se se mnou toulat zapomenutou zemí na Balkáně, jejíž mezinárodní status je stále nejistý a jejíž nezávislost je přinejmenším velmi křehká.

Když jsem Kosovo navštívil naposledy, bylo to vlastně tak trochu náhodou. S přáteli jsme podnikly velkou okružní jízdu po Srbsku, Bosně a Hercegovině, Chorvatsku a Černé Hoře. Přišlo nám to jako dobrý nápad navštívil i severní část nově vzniklého státu Kosovo, který vyhlásil svou nezávislost na Srbsku v roce 2008. Jenže jsme onehdy absolutně nevěděli, do čeho jdeme. Již při přejezdu hranic nás řecký voják z mise KFOR upozornil na to, že budeme projíždět nebezpečnou krajinou a že v Kosovu neplatí evropské povinné ručení ani pojištění. Když jsme potom projížděli vesnice, které byly rozděleny mezi Srby a kosovské Albánce, všude byla vojenská kontrolní stanoviště a ve městě Mitrovice jsme viděli obyčejné obyvatele chodit se samopaly. Raději jsme ze země rychle odjeli. Pocit bezpečí byl to poslední, co jsem si z Kosova odvezl. Převládal spíše strach a nervozita. Jenže to byl rok 2013, o osm let později jsem se dostal do úplně jiné země. Do země, která mě překvapovala na každém kroku a vliv na to měli především její vlídní obyvatelé.

Na konci února 2021 jsem dva dny točil reportáž pro TV Nova. Bylo to úžasné, měl jsem po ruce celý štáb profesionálů a věnovali jsme se mému cestování po Hedvábné stezce. Tak mě to navnadilo, že jsem se rozhodl, že musím hned někam jet. Sehnat v této době letenky kamkoliv je velmi těžké, ale více než kdy jindy je lehké koupit letenku pár dní před odletem a letět. Pří koupi letenek s větším časovým předstihem hrozí, že vám budou zrušeny, ale pokud jí koupíte jen pár desítek hodin před odletem, máte skoro sto procentní jistotu, že odletíte. A to byl i můj případ. Koupil jsem letenku, skočil na PCR test, a jakmile jsem se druhý natáčecí den rozloučil s televizním štábem, sedl jsem na vlak do Vídně a odjel směr tamější letiště, které se v posledních měsících stalo jakousi domovskou základnou všech Čechů mířících do zahraničí. Možná si říkáte, kde jsem vzal tu jistotu, že můj COVID test bude negativní? Neměl jsem jí, ale rozhodl jsem se na to nemyslet. Svůj vliv na mé urychlené rozhodování měly i zvěsti o totálním uzavření Česka, čehož jsem prostě již nechtěl být součástí.

Po roce, co jsem doma, mi chybí mé oblíbené cestování bez plánu, chci být špinavý, plahočit se horami, skákat z auta do auta, a cítím nekonečnou vnitřní potřebu nazout toulavé boty a někam se vydat za každou cenu. Nejlevnější letenky za třináct Euro byly právě do Kosova. Proč nevyrazit, řekl jsem si. Spojím to s Albánií, což je poslední stát v Evropě, který jsem ještě nenavštívil. Noc trávím na vídeňském letišti a až tady mi dochází, že vlastně absolutně netuším, kam jedu, kde budu spát nebo co na mě čeká. To je ale již tak nějak synonymum pro mé cestování. Možná bych měl zmínit, že se od určitého momentu létání skutečně bojím a každý let je pro mě neuvěřitelně psychicky náročný. Bohužel pozemní hranice jsou povětšinou uzavřené nebo jejich přejezd přináší řadu restrikcí, proto volím letadlo jako nutné zlo, pokud se chci někam podívat.   

V kosovském hlavním městě Prištině přistávám brzy ráno. Bankomat na letišti odmítá mou kartu a mě nezbývá nic jiného než se pěšky vydat na šestnácti kilometrovou cestu do centra města. Jako vždy jsem si totiž nezajistil místní měnu, kterou je Euro. V hlavě mám stále vzpomínky na mou návštěvu Kosova před osmi lety, kdy jsem se zde vážně necítil bezpečně, a proto se ani neodvažuji stopovat. Vše za mě vyřeší chlapík v černém luxusním Audi Q7, který když mě vidí jít podél silnice, zastaví u mě, stáhne černá okénka a ptá se, zdali nepotřebuji pomoci. Nutno podotknout, že jeho jazyk je směsicí němčiny, angličtiny i srbštiny. Zprvu odmítám, ale nakonec přeci jen k cizímu pánovi do auta skočím. Jít podél rušné dálnice se mi opravdu nechce. Chlapík se diví, kde se cizinec v této době v Kosovu bere a vlídnými slovy mě vítá v jeho malé zemi. „Dávej si pozor, nikomu moc nevěř,“ upozorňuje mě, když na kraji hlavního kosovského města vystupuji z jeho nablýskaného vozu. V hlavě mám příběhy a dokumenty, které jsem četl a viděl a které se tradují o Kosovu. Prý ve zdejších končinách docházelo k obchodu s lidskými orgány a lidé mizeli beze stopy. No, moje „dovolená“ asi opět nebude procházka růžovou zahradou.   

Předchozí auto ještě ani neodjelo, a už na mě z dálky bliká další, snad ještě luxusnější vůz. Tentokrát je to robustní BMW. Uvnitř sedí usměvavý mladík oblečený, jako když jde na to nejluxusnější rande v životě. Je mi jasné, že oblečení, co má na sobě, rozhodně není pravé, ale i tyto kopie světových značek jako Gucci nebo Dolce & Gabbana vypadají luxusně a věrohodně. Nebo že by snad pravé byly?  Nevím, kdo je ve větším údivu. Zdali já, že mi někdo takový zastaví, nebo Ilir, mladík, který mi lámanou angličtinou vysvětluje, že jede do města na zkoušku. Je totiž tanečníkem v kosovském národním baletu a míří na dopolední nácvik. Tak trochu se podivuji, že v době pandemie má jeho soubor zkoušky. Právě stojíme v zácpě a Ilir se na mě nevěřícně podívá. „Co tím myslíš, že máme zkoušky?“ ptá se mě. „Včera večer jsme měli představení a dnes večer hrajeme znovu,“ odpovídá k mému úžasu. Rychle mu tedy vysvětluji situaci v Česku, kdy je bezmála rok veškerý kulturní život omezen. To už ale parkujeme ve středu hlavního města Prištiny, a já se rozhlédnu kolem sebe.

Jsem v údivu. Tady prostě pandemie není! Ulice jsou plné lidí, to samé platí o kavárnách a restauracích. Je ráno, slunečný jarní den, a já jen nevěřícně kroutím hlavou. „Děje se něco?“ ptá se mě Ilir. „Ano, děje. Jaký že je rok?“ odpovídám nevěřícně. Tak nějak vypadal svět ještě před třinácti měsíci. Malý rozdíl ale přeci jen vidím. Asi tak jeden ze sta lidí má na bradě roušku. Ano, na bradě, aby se neřeklo. Ilir mě zve na kávu s jeho přáteli. Říká se, že největšími milovníky kávy jsou zřejmě Italové, ale troufám si tvrdit, že Albánci, a to i ti kosovští, jim zdárně sekundují a možná je i v pití tohoto nápoje převyšují. Procházíme hlavní třídou, samým centrem Prištiny, a ač je brzy ráno, není jediné kavárny, která by nebyla plná. Co je zvláštní, tak v nich sedí převážně muži, žena je opravdu výjimkou. A co je ještě zvláštnější? Kavárny jsou plné celý den. Usedám na lavičku na hlavní třídě a jen tak pozoruji život kolem sebe. Banální věc, která mi nyní ale přijde jako z jiného světa. Město žije, kolem mě pobíhají malé děti, prochází businessmani a nedaleko se líně povaluje smečka psů. Připadám si, jako když sleduji film a pomalu se stávám jeho součástí. Tady se mi bude líbit, říkám si, a vydávám se najít ubytování.

Nemusím chodit daleko, hostely jsou všude kolem. Sedm euro za noc v pokoji pro šest lidí je ideální cena pro low cost cestovatele. Opatrně se ptám chlapíka na recepci, jaká proti pandemická pravidla platí v Kosovu a na co si mám dát pozor. Odpověď je strohá a jednoduchá. „Tady nejsou žádná pravidla, můžeš si dělat co chceš, jen měj u sebe roušku, police to někdy kontroluje“ odpovídá. Nevěřícně se usměji, poděkuji a vyrazím na prohlídku města.

Nutno zmínit, že Priština není metropolí, z které byste si sedli na zadek a která by Vám nějak speciálně utkvěla v paměti. I tak se mi tu velmi líbí. Po téměř roce usedám do restaurace a objednávám si jídlo, které mi přinese číšník. Zní to skoro jako historický film, když to porovnám se situací v Česku. Památky jsou otevřené a jak jsem zmínil, skoro každá kavárna nebo restaurace je plná lidí, kteří si povídají, popíjí kávu nebo obědvají. Jsem v muslimské zemi, proto nesmím vynechat návštěvu zdejších starodávných mešit nebo bazaru. Velké tržiště v centru města je plné prodavačů ovoce, zeleniny, tradičních albánských nástrojů, oblečení, prostě všeho, na co si vzpomenete. Na svém vozíku se líně povalují portýři, kteří vám kdykoliv pomohou s nadměrným nákladem. Již po několikáté se přistihnu, jak se usmívám štěstím a pomalu si zvykám na volnost z pohybu a na to, že znovu mohu poznávat svět.

Nechci se ale v Kosovu moc zdržovat. Destinací, do které jsem mířil původně, je Albánie. Letenky jsem kupoval již v lednu, ale byly mi na dvakrát zrušeny. Mohl jsem alespoň odjet do Kosova a do Albánie hodlám během pár dní dostopovat. Odpoledne se tedy ještě vydávám na kraj Prištiny do malé vesnice, kde je starodávný klášter Gračanica. Stejnojmenná vesnice se tak trochu vymyká od těch okolních. Žije zde totiž převážně srbské obyvatelstvo. Po celém Kosovu můžete vídat vlajky buď nezávislého Kosova nebo Albánie. Zde v Gračanici ovšem převládají vlajky srbské. Situaci monitoruje vojenská jednotka KFOR, která kolem mě několikrát projede, když procházím vesnicí a hledám klášter, který zde byl vystavěn ve třináctém století.

Klášter je zavřený. Jak vidno, COVID si nevybírá pouze mezi státy, kdy ty západní jsou skoro celé uzavřené a na Balkáně je naopak vše otevřeno, ale dělá zřejmě i rozdíly mezi náboženstvími. Všechny křesťanské památky v Kosovu jsou totiž uzavřené, kdežto muslimské mešity jsou otevřené. Směsicí slovanských jazyků se zapovídám s mnichem, který právě prochází. Pro mou situaci má pochopení a svolí k tomu, že si mohu krásný klášter projít sám a nafotit. Jako odměnu za jeho vstřícnost poté přispívám drobnou částkou do místní kasičky. Nějak rychle se setmělo a já nevím, jak se dostat asi dvacet kilometrů zpátky do centra. Oproti všem zaběhnutým pravidlům zkouším stopovat již uprostřed vesnice. Vojáci KFOR, kteří opět projíždí kolem, nezastaví, ale chlapík v polorozpadlém Volkswagenu již ano. Jeho auto je také v Kosovu spíše raritou. Snad nikde jinde na světě, možná kromě Německa, jsem neviděl tolik drahých aut značek Mercedes, Audi nebo Volkswagen. Jak si to mohou místní lidé dovolit absolutně nechápu. I když chlapík jede někam úplně jinam a neumí ani slovo Anglicky, odváží mě až před hostel. Lámanou němčinou mi vysvětluje, že mě přeci nenechá jít pěšky a vítá mě v jeho zemi, Kosovu.

Mám za sebou první den. První den v jiném světě a po roce opět zažívám nefalšované dobrodružství. Co mi chybělo nejvíce? Nejsou to otevřené restaurace nebo zajímavé památky, ale kontakt s obyčejnými lidmi, které na svých cestách potkávám. První den jsem potkal vskutku přívětivé obyvatele malého státu jménem Kosovo a již jsem se nemohl dočkat dalšího dne. Chci si cestování užít plnými doušky. Koupil jsem si sice jen jednosměrnou letenku a v tuto chvíli ještě netuším, kdy pojedu zpátky do Česka, ale opojen volností, které se mi v Kosovu dostává, nechci promeškat žádné dobrodružství, která na mě čekají následující dny.

POPRVÉ DO HOR

Druhý den své cesty po Kosovu nechci nic ponechat náhodě a jelikož opravdu neplánuji zde zůstávat delší dobu, chci využít místní autobusovou dopravu. Je na čase prozradit, že oproti původním plánům, kdy jsem myslel, že v Kosovu zůstanu dva, maximálně tři dny, jsem zde zůstal týden. Země je to sice malá, ale krásná a nabízí skutečně hodně pro milovníky hor a historie, mezi které se řadím i já. Mimochodem, můj odjezd do Kosova byl opravdu rychlý a opět jsem si nedělal starost s tím, že bych si měl brát s sebou nějaké speciální oblečení a vybavení. Prostě jsem odjel v tom, v čem chodím normálně, a to je přesně to, co mě na cestování baví. Jeden den natáčíte reportáž pro největší českou televizi, druhý den chodíte po Kosovu.

Chci si vyzkoušet kosovskou autobusovou dopravu a přiznám se, že opět nevycházím z údivu. Tentokrát ne z toho, že je autobus plný a nikdo opět nemá roušku a já jsem zde se zakrytými ústy jediný, ale z toho, jak skvělý systém autobusové dopravy v Kosovu je. Z hlavního nádraží v Prištině se jednoduše dostanete do celé země autobusy povětšinou zakoupenými v Německu nebo ve Francii. Vydávám se do města Pejë nedaleko hranic s Černou Horou. Výhodou Kosova je, že je to velmi malý stát a vy ho tak přejdete celý za pár hodin. Pohodovou jízdou po kosovské dálnici tak dojedu až pod zasněžené pohoří Prokletije do historického města Pejë. Již z dálky vidím majestátní hory a rozhoduji se tedy, že se po krátké prohlídce města vydám prozkoumat i zdejší horskou soutěsku Rugova a okolní kopce.

Pejë je sice starodávné město, ale moc památek nenabízí. Pro mě je nejzajímavějším místem opět zdejší trh. Desítky drobných prodejců nabízí to nejlepší z živočišných, ale i rostlinných produktů. Vše je domácí, to poznáte na první pohled. Uzené, ale i sirové maso, nejrůznější druhy sýrů, které jsou naložené v dřevěných sudech a kádích, zelenina a ovoce vonící na několik metrů daleko. Je to naprostý ráj pro někoho, kdo si užívá orientální bazary. Jsem sice stále v Evropě, ale vliv Osmanské říše, která zde po stovky let uplatňovala svou moc, nevyprchal ani po více jak stech letech od jejího rozpadu. Je zrovna poledne a z mešity, která se nachází v blízkosti bazaru, se line zpěv muezzina. Pokud bych sem byl teleportován, opravdu bych neřekl, že jsem stále v Evropě, ale dal bych ruku do ohně za to, že jsem někde v Turecku. Navštěvuji i malý krámek, před kterým sedí roztomilá babička. Ta celý život šije tradiční albánské oblečky pro dospělé, ale i děti, a ochotně mi ukazuje, co její šikovné ruce vyrobily, ač zřejmě tuší, že si nic nekoupím.   

Navštívit chci i jeden z nejznámějších ortodoxních klášterů v Kosovu, který je na okraji města a který je po staletí spojen s historií Srbska. Je to jedno z míst, kvůli kterému Srbsko vedlo válku na konci devadesátých let a kvůli kterému stále neuznává nezávislost Kosova. Není se čemu divit, klášter sloužil v minulosti jako formální sídlo srbské pravoslavné církve! Bohužel, jak jsem zmínil dříve, COVID si zřejmě vybírá mezi náboženstvími, a proto je i tato památka uzavřená, na rozdíl od mešit v nedalekém městě. Zkouším přemluvit jak italského vojáka jednotek KFOR, tak procházející řádovou sestru. Oba jsou neoblomní. Zdejší biskup rozhodl o uzavření všech pravoslavných klášterů v Kosovu a samotný český cestovatel má jen malou šanci s tím něco udělat.

Nevadí, okolní hory mi nabízí dostatek prostoru k prozkoumání. Zastavuje u mě postarší pár. Dědeček uvnitř sedící mě ihned lámanou němčinou zve do nitra vozu. Němčina je vlastně nejpoužívanějším jazykem mezi starší generací kosovských Albánců. Většina z nich utekla před válkou do Německa, Rakouska a Švýcarska a ti co se vrátili si stále jazyk trochu pamatují. To neplatí o mně. Německy jsem nemluvil bezmála dvacet let, proto při konverzaci s domorodci většinou dohromady plácám slovanské jazyky, němčinu a angličtinu. Kosovo bylo dlouhé roky pod nadvládou Srbů a starší generace si ze srbštiny pár slov pamatuje a navíc, jak s oblibou říkám, dobří lidé se mezi sebou domluví všude, a to je i tento případ. Během chvilky tak dostávám do ruky nejenom banán, který si penzisté vezou z trhu, ale i pozvání do jejich horské vesnice.

Syn mého hostitele si v malé horské vesnici, na dohled od hranic s Černou Horou, staví penzion. Všichni se mi omlouvají, že mě nemohou pohostit něčím k jídlu, protože dům ještě není postaven a oni vždy přes den pracují na stavbě a večer se vrací do města. To mi samozřejmě absolutně nevadí. Jsem ale rád, že jsem se do těchto končin vydal. Vnuk mého hostitele totiž mluví perfektně anglicky. Je mu šestnáct let a jako většina mladých, po válce narozených, kosovských Albánců, se snaží co nejlépe naučit světový jazyk, aby v dospělosti mohl pracovat v zahraničí. Mladí kosovští Albánci vlastně po ničem jiném ani netouží. Jaké je mé překvapení, že se svou skvělou angličtinu naučil především při pozorování amerických seriálů a filmů. Díky tomu jsem získal průvodce po okolních horách, s kterým trávím hodiny povídáním o životě v této malé zemi.

A co neví můj mladý průvodce, hravě doplní jeho otec, který dlouhá léta pracoval jako dělník nejenom v Německu, ale v Česku. Rodina má několik hospodářských zvířat jako ovce, krávy a koně. Na svůj majetek jsou náležitě pyšní a v budoucnu, po dostavění penzionu, plánují založit eko farmu, na kterou budou jezdit zahraniční turisté. Samozřejmě se nemohu nezeptat na aktuální pandemickou situaci. Odpověď je stejná, jako všude jinde. „Zde COVID neřešíme. Nějací nemocní zde sice jsou, ale nikdo si nenechá zavřít živobytí, vláda se o nás nepostará,“ odpovídají mi domorodci. Navíc, jak říká můj kamarád, který do Kosova jezdí pravidelně, kosovští Albánci si prošli válkou, co je pro ně nějaký COVID. Snad každý slyšel o zvěrstvech, která zde na konci devadesátých let páchali nejenom Srbové, ale i Kosovská osvobozenecká armáda.

Zajímá mě, jak to má můj mladý průvodce se školou. V šestnácti letech chodí na střední školu, obdobu českého gymnázia. Přeci jen mohu vidět nějaký vliv pandemie, protože třídy zdejších školáků prý byly rozděleny na poloviny a ve školní docházce se střídají po týdnu. Vždy jeden týden chodí do školy půlka třídy, druhá je doma, a po týdnu se situace otočí. Ne každý si zde totiž může dovolit počítač a být součástí online výuky. Samozřejmě mě nejvíc zajímá válka, která zde proběhla relativně nedávno. Dvacet let je málo, aby se zahojily všechny šrámy, které na místním obyvatelstvu zanechala. Můj mladý průvodce si logicky konflikt pamatovat nemůže, nebyl ještě na světě, v hlase a obličejích jeho rodičů a prarodičů je ovšem cítit a slyšet nechuť o něčem takovém mluvit.

Raději po tom více nepátrám a konverzaci převádím na něco jiného. Co třeba úplatky? Jak ty zde fungují? Policie je prý dobře placená, proto o úplatky nemá zájem. Průměrný policista má plat kolem pěti set až sedmi set Euro, což je v přepočtu nějakých třináct až osmnáct tisíc korun. Možná si řeknete, že je to málo, ale zde je o něco levněji než v česku. Oběd ve fast foodu si zde dám za dvě Eura, tedy za nějakých šedesát korun. O tom, jak to je v Kosovu s úplatky se přesvědčím hned následující den, ale to bych předbíhal.

Po několika hodinách se loučím s milou rodinou a rozhodnu se na chvilku ztratit v okolních horách Objevuji ale něco, co mě neštve jenom v Kosovu, ale na celém Balkáně. Nepořádek. Všude v horách podél cest a silnic jsou stovky, tisíce a možná i víc, igelitových pytlíků a vůbec odpadků, které se nerozloží ani za stovky let. Výjimkou nejsou ani staré lednice nebo televize. Jakákoliv možnost hodit nepořádek do řeky je využita, a i když nejsem žádný ekologický aktivista, je to pro mě velmi smutný pohled. Vadí mi, že si místní neváží své krásné krajiny a vědomě ji ničí plasty a dalším odpadem. O lhostejnosti obyvatel se přesvědčuji vzápětí, když obdivuji nádherný vodopád, ve kterém teče průzračná voda. Skupinka teenagerů se zde fotí na sociální sítě a když pak sedají do auta, aby odjeli, všichni hodí do řeky plastové kelímky od kávy nebo lahve od nápojů. Smutný pohled!

To je ovšem jen malý škraloup na jinak nádherném putování po neznámem Kosovu. Jsem zde teprve dva dny, ale již teď jsem neuvěřitelně rád, že jsem se na výlet vydal. Znovu zažívám volnost, znovu si povídám s lidmi a znovu zažívám neočekávaná dobrodružství. Ta největší přijdou v dalších dnech, kdy si několikrát položím otázku, jestli se mi to vše jen nezdá. DÍKY BOHU NEZDÁ. Kosovo je opravdu úchvatné!