ZTRACEN V KOSOVU (2. část)

29. března 2021

Jestli jsem se Kosova bál? To si můžete být jisti, že bál. A jestli jsem změnil názor po jeho návštěvě? Tak to si můžete být ještě jistější. Kosovo mě totiž naprosto dostalo! Umocněno to možná bylo celou situací, ve které se poslední rok zmítáme, ale také, a to je pravděpodobnější, tím, že tato malá země je prostě naprosto úžasná a svůj vliv na to mají její vlídní obyvatelé. Dnes spolu zabloudíme nejenom do jednoho z nekrásnějších míst na Balkáně, ale také, a to především, do horských vesnic, kde je teď, na přelomu zimy a jara, turista skutečnou raritou. 

Opouštím město Pejë a podél hranice s Černou Horou, a následně i s Albánií, chci pokračovat kamsi na jih Kosova. Kam dojedu absolutně nemám tušení, ale po cestě je několik měst, ve kterých bych mohl přespat. Společnost mi dělá nádherné, a na vrcholcích ještě zasněžené, pohoří Prokletije. V nížinách je krásné jaro, vše se zelená, květiny kvetou, ale stačí, aby přišel malý mráček a v krajině opět zavládne zima. Další z mnoha zajímavostí, kterých si všímám při chůzi podél silnice, je přeškrtání srbských názvů vesnic nebo ulic.  

Opouštím město Pejë a podél hranice s Černou Horou, a následně i s Albánií, chci pokračovat kamsi na jih Kosova. Kam dojedu absolutně nemám tušení, ale po cestě je několik měst, ve kterých bych mohl přespat. Společnost mi dělá nádherné, a na vrcholcích ještě zasněžené, pohoří Prokletije. V nížinách je krásné jaro, vše se zelená, květiny kvetou, ale stačí, aby přišel malý mráček a v krajině opět zavládne zima. Další z mnoha zajímavostí, kterých si všímám při chůzi podél silnice, je přeškrtání srbských názvů vesnic nebo ulic.  

Tato příhoda je pravý opak situace, kterou jsem popisoval v posledním příspěvku, kde se mi od kosovských Albánců dostalo jedné důležité rady. Nikomu nevěřit! Jenže mě prostě rozhovory s obyčejnými lidmi baví. Navíc se po snídani potřebuji někam přemístit. Stopování je založeno především na důvěře, a proto s dobrými úmysly usedám do obyčejného červeného Volkswagenu, ve kterém sedí zamračený postarší pán.

Umí anglicky, ale komunikovat se mu moc nechce. Diví se, proč se zdejší krajinou pohybuji sám a nabádá mně, že mám být opatrný. Prý je v Kosovu hodně mafiánů. Sám prý žije ve Švýcarsku a zde je na návštěvě. Pokud bych si uměl nějakého mafiána představit, tak je to chlapík, vedle kterého právě sedím. Černé oblečení, černé brýle, jen to auto mi k němu nesedí. Po pár kilometrech nás zastavují policisté. „Máš pas doufám?“ ptá se mě nervózně. Ukazuji mu jej a v klidu čekám, co se bude dít. Nervozita stoupá především na straně mého řidiče. Ještě rychle nasazujeme roušky a pak již jen pozoruji, jak můj řidič vystupuje z auta a o něčem se baví s policisty.

Vrací se do auta a z kastlíku u spolujezdce vytahuje doklady, do kterých vkládá sto euro. To asi nebude standartní kontrola, říkám si. Mezi tím si mě v autě policisté všimnou. Několik dní chodím na slunci, což znamená, že moje kůže opět výrazně zhnědla. Poprvé se tak dozvídám, že vypadám jako migrant z Blízkého východu a policista mě žádá o předložení dokladů. Z auta raději vystupuji. S mými doklady není absolutně žádný problém, ale problém je s doklady mého řidiče. Respektive se sto eury, které do nich vložil. Chvíli dochází k hádce a malé roztržce mezi policisty a řidičem. Jak jsem rovněž zmínil v minulém příspěvku, tak kosovští policisté jsou prý dobře placeni a úplatky tak odmítají.

Nyní jsem se o tom mohl přesvědčit na vlastní kůži. Policisté umí dobře anglicky a omlouvají se mi, že mého řidiče musí odvést. Prý nemá doklady v pořádku. „Ten muž není dobrý,“ odpovídá mi policista na otázku, zdali se něco stalo. Úplatek chlapíkovi vrací a všichni společně odjíždí. Zůstal jsem tam trčet sám uprostřed naprosté pustiny v krásném jarním dni. Na jedné straně zelená pole, na druhé zasněžené hory. Nikde nikdo, jen kdesi v dáli na jednom z políček někdo něco oře starým traktorem.

Nevadí, posouvám se dál, snad někdo zastaví. Moc aut zde ale nejezdí, je neděle kolem poledne a všichni zřejmě zasedli ke společnému obědu. V těchto krajích je stále několik vesnic, kde přetrvaly typické albánské domy, kterým se říká Kullat. Snažím se tedy procházet malé vesnice, abych takové domy objevil. To se mi také daří ve vesnici s názvem Isniq. Nejdříve ovšem neuniknu pozornosti místních, kteří se mě nedůvěřivě ptají, zdali nejsem migrantem. Když je ujistím, že jsem z Česka, usmějí se a nasměrují mě k historickým domům.

Mám za sebou několik kilometrů chůze, proto si chci koupit něco sladkého a odpočinout si na jarním sluníčku. Jako u nás naleznete v malých vesnicích na návsi kostel nebo kapličku, tak tady je v centru vesnice mešita. Život si zde plyne opět tak nějak sám. V malé kavárně sedí chlapíci a popíjejí kávu, sem tam přijede na náves auto, někdo z něj vyskočí, nechá motor zapnutý, koupí v pekárně pečivo, a zase odjede. Svěží jarní vzduch zvíří traktor s vlečkou plnou hnoje. Prostě obyčejná neděle v obyčejné kosovské vesnici, a to mě neuvěřitelně baví.

V malém krámku mi jedenáctiletý chlapec prodává pár věcí a perfektní angličtinou řekne cenu. Raději se ho zeptám znovu, anglicky. Opět mi odpovídá, dokonce rozumí i dalším otázkám. To je pro mě velké překvapení. Starší v Kosovu skutečně anglicky neumí, ale mladá generace se s vámi již bez problémů domluví. Chlapec totiž chodí na speciální kurz, kde mají zahraniční učitele. Ptám se ho tedy, zdali by mi neukázal, kde jsou Kullaty. Klučina neváhá, přes ulici něco volá na svého otce a krámek nechává opuštěný. Odcházíme prozkoumat nedaleké historické domy. Při rozhovoru zjišťuji, že můj malý průvodce v týdnu chodí do školy a o víkendu pomáhá rodičům v jejich krámku. Když se ho ptám, kolik si tak vydělá, kroutí hlavou a nechápe na co se ho ptám. Je to rodinný podnik, nic nedostává a je pro něj samozřejmostí, že každý víkend pracuje. Kolik dětí v Česku by něco takového v jedenácti letech zvládli? Co vlastně dělají naše děti o víkendech? Koukají na videa na internetu? Nerad bych někomu křivdil, ale troufám si říct, že určitě nepracují v rodinném krámku od rána do večera.       

Klučina je výřečný a během pár minut mě zavalí informacemi o svém životě, o rodině, o škole, prostě o celém světě jedenáctiletého kluka. Dovede mě až k jednomu z historických domů. Otevírá si dveře do dvora a neohroženě vstupuje do nitra domu. Myslel jsem, že tu bydlí, ale tady jsou spíš všichni jedna velká rodina, a tak se jen šel zeptat lidí uvnitř, zdali se může cizinec podívat po jejich domě. Nikdo nic nenamítá, ba naopak, rodina se usmívá a muž, hlava rodiny, mě vítá potřesením ruky. Můj malý průvodce vše překládá a s naprostou samozřejmostí mě vede do horních pater. Vše je tak samozřejmé, tak jednoduché, až se opět zamyslím nad tím, jak by se asi tvářila nějaká rodina v Česku, kdyby k nim přišel cizí chlapec s turistou a chtěl mu ukázat jejich dům. Zde nikdo nic nenamítá. Majitel domu se mě dokonce ptá, zdali nechci zůstat na oběd.

Zdejší Kullat byl vystavěn v osmnáctém století a stejná rodina v něm žije po několik generací do dnes. Domy byly velmi dobře chráněné a co mě zaujalo, že stejně jako v jiných muslimských zemích, tak i zde byly, a stále jsou, oddělené místnosti pro muže a pro ženy. V tomto domě sloužilo horní patro pro muže, prostřední pro ženy a v přízemí se skladovaly zásoby a přechovávala hospodářská zvířata. Muži i ženy měli do svých pater rozdílné vchody, takže se skoro nepotkávali. V jednom takovém domě žily desítky lidí. Jak zde docházelo k plození dětí mi není absolutně jasné. Muži totiž nesměli do ženských místností a ženy do mužských.

Vcházím do rozlehlého pokoje. Na zemi jsou nádherné červené koberce, podél zdi pak matrace na sezení. „Žilo zde až padesát lidí,“ překládá mi chlapec slova majitele domu. Na zdi jsou obrázky jeho mužských předků, kteří povětšinou zahynuli v některé z válek dvacátého století. Škoda, že náš hostitel neumí anglicky, na to plození dětí bych se ho rád zeptal, ale mého jedenáctiletého překladatele tím nechci zatěžovat.

Rodina mě znovu zve na oběd, ale já znovu odmítám, nicméně prohlídka historického domu opravdu stála za to, především díky tomu, jak bylo vše spontánní a neplánované. Prostě mě malý chlapeček zavedl k někomu domů a těm lidem to ani nepřišlo divné. Se všemi se loučím a po prozkoumání vesnice pokračuji dále směrem na klášter Visoki Dečani. Stavba srbského pravoslavného kláštera byla dokončena roku 1335 a stejně jako Gračanica, kterou jsem navštívil před pár dny, nabízí zachovalé středověké malby. Po cestě ke klášteru jdu sám a společnost mi dělají pouze vojáci KFOR, kteří čas od času projedou kolem. Na mé stopování se jen usmívají, ale nezastaví. Tentokrát jsou z Rakouska a kdyby zastavili, mohli by mi alespoň sdělit, že je klášter zavřený. Co se dá dělat. Alespoň jsem se prošel mezi zelnými políčky se zasněženými horami v pozadí a vím, že od teď již budu navštěvovat jen muslimské památky.

Čeká mě další překvapení, nad kterým bych se v normální době ani nepozastavil. Je ovšem doba „covidová“ a celá západní Evropa je uzavřená. Já ovšem právě přijíždím do historického města Gjakovë. Řidič mi zastavuje přímo u hlavní třídy, která značí vstup do historického centra města, a především na zdejší historický bazar, který patří k těm nejkrásnějším na Balkáně. „To nemůže být pravda,“ říkám si, když procházím rušnou ulicí plné barů a restaurací. Jedno jediné místo není volné. Všude jsou doslova stovky, možná tisíce lidí. Popíjí, pokuřují vodní dýmky, tančí na albánskou hudbu. Prodírám se lidmi, tak jak jsem to kdysi dávno (před pár měsíci) dělal v jihovýchodní Asii. Rok uplynul od úplného uzavření světa, ale tady to zřejmě obyvatelům nikdo neřekl. Je neděle odpoledne, čas odpočinku a obyvatelé Kosova se chtějí bavit. Marně hledám roušku, zřejmě mi někde vypadla. To ale nevadí. Zde bych byl za podivína. Nikdo totiž roušky nemá. Když si fotím plnou ulici lidí, místní se jen potutelně usmívají. Zřejmě vidí můj údiv nad celou situací.

Popocházím dál, do nitra zdejšího historického bazaru, kde je i starodávná mešita Hadumi jejíž stavba byla dokončena v roce 1593. Zde nacházím trochu klidu a uvnitř nádherné malované mešity si mohu sednout a chvilku vzpamatovat. Možná budu znít jako blázen, ale skutečně mi přijde neuvěřitelné, že zde pandemii nikdo neřeší, kdežto u nás žijeme již několik týdnů, možná měsíců v totálním lockdownu. Už to vlastně ani nepočítám. Můj klid vyruší až skupinka postarších mužů, kteří přišli do mešity na odpolední modlitbu. Nejdříve si mě nedůvěřivě prohlíží, je mi jasné, že si o mě opět myslí, že jsem migrant. Proto prolomím ledy svým představením a zmínkou, že pocházím z Česka. Tím vlastně vždy všechny uklidním.

Je to vlastně zvláštní, jak se zdejší lidé, ač muslimové, brání, straní, a bojí imigrantů ze Sýrie, Pákistánu, Afghánistánu a dalších, také muslimů. Chvíli debatujeme o životě až mi chlapík, který měří přesný čas, aby z reproduktorů pustil zpěvy muezzina, rozsvítí celou mešitu. Zdejší nástěnné malby tak ještě více vyniknou a já si připadám jako v nějaké orientální pohádce. U vstupu do mešity je pár obrázků z doby po válce v roce 1999, kdy tato nádherná stavba byla totálně poničená. Je to nepředstavitelné, že se při válkách ničí i takové svatostánky, a ještě neuvěřitelnější je, že je lidé dokážou opravit do původní podoby.      

Nedá mi to a musím se vrátit na rušnou třídu. Skutečně se mi to nezdálo. Lidé tu stále jsou a z postranních ulic přichází další. Ač je teprve začátek března, zde je již jaro v plném proudu a já se mezi lidmi procházím v krátkém tričku. Jarní atmosféra je skutečně všude. Každý se baví. Já chci ale pokračovat ještě dále až do historického města Prizren, v jehož okolí chci trávit několik příštích dní. Z Kosova se mi zkrátka nechce pryč. Na kraji Gjakovë mi zastavuje postarší chlapík. Je to sice kosovský Albánec, ale umí tak trochu slovansky. Musím tyto malé rozdíly zmiňovat, protože zde se pohybuji na velmi tenkém ledu. Nazvat kosovského Albánce Srbem by znamenalo obrovskou urážku. Nenávist je v těchto dvou národech hluboce zakořeněná, troufám si říct, že na věky.  

Albánština je úplně jiný jazyk než srbština nebo makedonština, kterými se mluví v okolních zemích. Rovněž tak náboženství je jiné, zkrátka je potřeba v tom všem mít jasno, aby člověk věděl, o čem se s lidmi bavit a co třeba z konverzace vynechat. Přesto mi to nedá a válka z konce devadesátých let mě zajímá. Můj řidič v době socialistické Jugoslávie pracoval v chorvatském přístavu Rijeka, proto říkám, že umí trochu slovansky. Nejde identifikovat, jestli to je srbština, nebo chorvatština, ale podobá se to mojí mateřštině. „Vidíš támdle tu vesnici?“ ukazuje mi z auta na pár domů pod kopcem. „Tam Srbové zmasakrovali za války sto lidí,“ sdělí mi, kroutíc nevěřícně hlavou. Taková situace se vlastně opakuje několikrát po dobu naší společné jízdy. „Sto, sto padesát, šedesát,“ to nejsou čísla rychlosti, kterou jedeme, ale počty obětí masového vyvražďování ve zdejších vesnicích. Po většinou byli obětmi muži a chlapci. Co se dělo se ženami nechci domyslet a nikdy takové věci nepochopím.

Za tmy dojíždím do historického města Prizren. Jak jsem již zmínil, když jsem jel do Kosova, neměl jsem ani nejmenší představu o tom, co mě tu čeká. Rozhodně to nebylo třpytivé historické město s majestátní pevností na kopci. Prizren je skutečně nádherný, ale prozkoumám ho až další den. Nyní si chci najít ubytování. To se ukazuje být problémem. Díky pandemii jsou všechny hostely ve městě zavřené a hotely jsou v cenové relaci kolem padesáti Euro, což je mnohem víc, než bych chtěl a byl ochotný platit. Bohužel zavřené jsou i mešity, kde bych se mohl zeptat na přespání.

Jestli mě ale cestování světem něco naučilo, tak že se situace vždy nějak vyřeší. Nepropadám panice a jdu si do malé cukrárny koupit pár čerstvých balkánských sladkostí. Ač albánsky neumím, posunky ukazuji prodavači, jestli neví o nějaké místě na spaní. Ten mě ihned vede ven z cukrárny a naznačuje, ať chvilku počkám. Přes ulici volá na chlapíka z jiného krámku něco ve stylu: „Hej kámo, nevíš o nějakým levným spaní?“. To slyší jiný chlapík, který mi pohotově ukazuje, ať si sednu k němu do auta. Během pár vteřin je vyřešeno. Tedy až na to, že sedím s úplně cizím chlapíkem v autě a veze mě nevím kam potemnělými ulicemi historického města. Někomu neustále volá a během pár minut zastavujeme u plné restaurace.

Z ní vychází další mladý muž. Již čtvrtý člověk, který byl zainteresován do hledání ubytování jednomu českému turistovi. Tentokrát již je ale vyřešeno. Chlapík vlastní malý penzion a za deset euro na noc mi pronajímá nádherný apartmán v centru města. Štěstí se zase jednou přiklonilo na mou stranu. Nebo je to prostě jen tím, že se snažím vždy zachovat chladnou hlavu a věřím tomu, že to celé nějak dopadne? Jak se následně dozvídám, můj hostitel je zubař. Po škole nemohl ve svém oboru najít uplatnění, proto si otevřel malý penzion, díky kterému si vydělal i na svou vlastní zubařskou ordinaci. Dává mi klíče od celého domu, ve kterém jsem úplně sám, a odchází pokračovat ve svém hodování do nedaleké restaurace. Zůstat prý můžu, jak dlouho chci a až budu nějaký den odcházet, mám mu jen poslat zprávu a dům zabouchnout.  

Snad nikdy mě nepřestane udivovat ta důvěra domorodců, u kterých velmi často bydlím v malých penzionech, kdy prostě cizího člověka jen tak nechají ve svém domě samotného. Stává se mi to doslova po celém světě. To opravdu působím tak důvěryhodně? Další den prozkoumávám historické město Prizren. Jaro je zde v plném proudu a sluníčko, v kombinaci s historickými památkami všude kolem, umocňuje můj cestovatelský zážitek na maximum. Objevuji nejenom tradiční osmanské domy s balkonky přesahujícími do úzkých uliček, ale i krásné mešity a srbské katedrály. Otevřeny jsou ovšem zase pouze mešity. Jdu rovněž poděkovat cukráři, který mi předešlou noc pomohl najít ubytování a opět od něj odcházím s krabičkou plnou cukroví. Na oběd si dávám malé plískavice s brambory, zeleninou a chlebem a když majitel vidí, že jsem cizinec, pár kousků masa ještě přihodí. V Prizrenu si zkrátka užívám úžasný den a ani si nevzpomenu na to, že doma je zima a vše zavřené.

Večer se mi opět stává zajímavá situace. Při prohlídce jedné z mešit, která je v areálu islámské školy, potkávám tři chlapíky. Umí anglicky, umí mixem slovanských jazyků, zkrátka se s nimi snadno domluvím. Pochází z Makedonie a sem přijeli přednášet o islámu. Usedám s nimi tedy k rozhovoru a popisuji své cesty. „Jsi velmi chytrý a máš přehled o světě, měl bys přijmout islám,“ nabádají mě. „Inšálláh,“ odpovídám. V překladu to znamená „Když bůh dá,“ ale všem pokorně vysvětluji, že mě islám sice zajímá, ale pouze jeho historický vývoj a jeho jednotlivé větvě, a to, jak je v každé zemi jinak prezentován. Vychován jsem v křesťanské zemi a zatím nemám v plánu se svého vyznání vzdát, ač si samozřejmě rád kdykoliv sednu do mešity a poděkuji Alláhovi za jeho náklonnost na mých cestách. Tak nicméně děkuji i pánu Ježíši v křesťanských kostelech a velkému Buddhovi ve zlatavých chrámech jihovýchodní Asie. Myslím, že je důležité mít pokoru před jakýmkoliv náboženstvím. Tři postarší chlapíci se usmějí, podají mi ruku, a všichni si pak přiložíme ruku na srdce jako důkaz skutečné srdečnosti.

Celý tento příběh mi jen připomene, že se na svých cestách setkávám skutečně s nejrozmanitějšími druhy lidí. Každý je jiný, každý má jiný příběh a mě baví se s nimi o jejich příbězích a životech bavit. A co mě baví především, že mě nikdy nikdo do ničeho nenutí. Jen nabídne alternativu k mému, troufám si říct, skvělému životu.     

DOMA MEZI GORANY

Hranice s Albánií je nedaleko a já už se těším, až tuto zemi prozkoumám, nicméně mě ještě čeká jedna malá odbočka. Z Kosova se mi totiž tak nějak nechce a jako bych vnitřně tušil, že mám před sebou ještě jedno úžasné dobrodružství. Chci totiž prozkoumat nejjižnější část Kosova. Jedná se o malý výběžek zaklíněný mezi Albánii a Makedonii, kterému se říká Gora. Zde žije etniku zvané Gorani. Ti se vyznačují tím, že jsou to sice Slované, ale na rozdíl od všech okolních slovanských národů to nejsou křesťané, ale muslimové. Navíc jak název jejich území napovídá, měly by zde na mě čekat krásné hory. To si prostě nesmím nechat ujít!

Celková populace Goranů na Balkáně se odhaduje kolem šedesáti tisíc. Nejvíce příslušníků malého národa žije právě tady v Kosovu a dále pak na severu Makedonie. Nenechávám proto nic náhodě a malým minibusem vyrážím do pohraniční oblasti do města Dragaš. To ovšem není mým cílem, jen přestupní stanicí. Z Dragaše, který je jakousi pomyslnou bránou do oblasti Goranů, chci stopovat až do horské vesnice Restelica. Bohužel, tady jsem skutečně na kraji světa a za čtyři hodiny nepotkám ani jednou auto. Zastaví mi až mladík, který něco převáží ve staré dodávce se svým dědou. Jedou do Albánie, což je mi divné, protože hraniční přechod tady není. „Ten nepotřebujeme, my můžeme hranici přejet kdykoliv“, odpovídá mi děd divnou směsicí slovanských jazyků. Rozumím mu víc jak Srbům, ale méně než třeba Polákovi. Jazyk Goranů je zkrátka dalším ze slovanských jazyků, kterému, když dobře nasloucháte, jednoduše porozumíte, ač jsou slova úplně jiná.

Jdu překrásnou krajinou. V dáli vidím zasněžené hory, které jsou již na albánské straně. V malé vesnici, kterou právě procházím, se z minaretu line zpěv muezzina a před domy sedí staříci, kteří mě zdraví pokynutím rukou jako nějakého váženého hosta. Za vesnicí usedám na vyhlídce. Jsou zde stoly a lavice a já obědvám kousek chleba a sýra, které jsem si na cestu koupil. Čas má zase úplně jinou rychlost. Nemusím se nikam honit, jen tak si užívám okolní výhledy, jarní počasí a naprostou samotu, kterou naruší až postarší pán o holi, který mě zdraví muslimským pozdravem „Salam Alejkum“.      

Před tím, než zabředneme do rozhovoru, se několikrát přesvědčí, že nejsem imigrantem ze Sýrie, o čemž ho přesvědčí až můj Český pas. Nyní se můžeme začít bavit. Chlapík se byl projít po okolí. Chodí tak každý den, i za války, ač mu prý zdraví již tolik neslouží. „Je mi devadesát let,“ chlubí se a já mu musím vzdát hold, že i v tomto požehnaném věku má stále sílu na to se po zdejších kopcích procházet. Vysvětluji mu, že se snažím stopovat až do horské vesnice Restelica, jenže zde nic nejezdí a jedinými vozy, které kolem mě za poslední hodinu projely, byly vozy KFOR. Nevadí, mixem slovanských jazyků komunikujeme o životě Goranů, o válce a o dalších méně, či více zajímavých tématech.

Nakonec se na mě štěstí usměje a můj dočasný společník již dostatečně s předstihem mává holí na z dálky přijíždějící vůz. Je to jeho známý. Oni se tady vlastně všichni Gorané znají. Když přijíždím do vesnice Restelica, jsem zklamán. Nevzhledné domy, žádné výhledy, kvůli tomu se sem půl dne plahočím? Zkusím štěstí a vydám se nad vesnici, snad se mi naskytnou nějaké výhledy.               

Přicházím k mešitě, kde právě končí odpolední modlitba. V hlavě si pohrávám s myšlenkou, že si zde na chvíli sednu a pak se pokusím dostat zpátky do Prizrenu, protože Restelica mě vážně nezaujala. A pak to přijde! Naprostý zlom nejenom dnešního dne, ale celé mojí cesty po Kosovu. Z mešity vychází Imám a již z dálky na mě něco pokřikuje. „Nejsi imigrant?“ ptá se mě. „Ne, jsem z Česka,“ odpovídám v klidu, ač mě neustálé přirovnávání k nelegálním uprchlíkům již trochu otravuje. „Takže mluvíš po našem,“ rozzáří se úsměv na tváři imáma.

Sedmdesátiletý, velmi slušně oblečený chlapík s šedivými vlasy, mě ihned chytá za ruku a vítá v jeho vesnici. „Posaď se, popovídáme si,“ nabádá mě a vlastně ani nedává jinou možnost. Znovu mu nerozumím ani slovo, přesto se velmi snadno, jako Slované, dorozumíme. Dozvídám se tak například, že ještě před pár lety vlastnil několik stovek ovcí, které po místních kopcích pásl a vydělal si tak velmi slušné peníze. Mohl si tedy dovolit mít čtyři ženy. Jedna nyní žije v Itálii, druhá v Německu, třetí v Makedonii a čtvrtá, která s ním žila v Restelici, již bohužel umřela. „Pravidelně za nimi jezdím, když je normální situace, sděluje mi. Je to vlastně velmi zajímavé setkání, a to nejenom generační, ale hlavně z toho pohledu, že jsme oba Slované, přesto ve mně stále přetrvává ta myšlenka, že Slované jsou křesťané, tady to ale neplatí. Bavím se s muslimem, který je oddaný Alláhovi, má několik žen, a právě vyšel z mešity.

Povídáme si desítky minut a dostávám i rady na to, kam se jít podívat. „Večer se uvidíme,“ loučí se se mnou. „A kde bydlíte?“ tážu se. „To neřeš, tady se všichni znají,“ odpovídá. Vydávám se tedy dál do hor nad vesnici a jak se mi Restelica na první pohled nelíbila, tak každým krokem si toto bohem zapomenuté místo vklíněné mezi Albánii a Makedonii, zamilovávám. Tu se na minutku zapovídám s malým chlapcem, který umí pár slov anglicky a chce si je procvičit s cizincem a jako bonus mě nasměřuje na správnou cestičku. Jinde si zase popovídám s prodejcem, u kterého kupuji vodu a pár čokoládiček. Vlastně si se mnou chce povídat každý, koho při chůzi malými uličkami do kopce potkám. Já jsem zadýchaný jak po maratonu, domorodci, kteří zdejší kopce zdolávají každý den, jsou naprosto v pohodě.

Konečně se dostávám nad vesnici. Kolem mě prochází pár krav, na jedné straně horská vesnice zasazená do údolí, na druhé vysoké a zasněžené hory a nade mnou perfektně čisté a modré nebe. Úžasně se tu míchají jarní barvy s těmi zemními okolních zasněžených hor. Pokračuji až několik kilometrů za vesnici, kde končí nejenom zástavba, ale i cesta. Ta se mění jen na jakousi horskou pěšinku pro zvířata. Usedám na skálu a užívám si nekonečných výhledů do krajiny. Dalších několik hodin se „plazím“ po malých stezkách, které kopírují vrstevnice. Jestli je vyšlapali lidé nebo zvířata nejsem schopen rozlišit, sotva se mi na ně ale vejde noha. Nakonec nad vesnicí pozoruji i nádherný západ slunce, kdy celou krajinu pokryje sytě oranžová barva, která se odráží od zasněžených hor. Jakmile slunce zmizí za protější horu, radikálně se ochladí. Jsem ve výšce tisíc pět set metrů a kolem mě jsou dvoutisícoví velikáni.

Teplota postupně padá až na nočních mínus sedm, což je neuvěřitelný rozdíl oproti tomu, když jsem ještě před pár hodinami chodil v krátkém tričku a opaloval se na jarním vysokohorském sluníčku. Raději se před setměním vrátím do vesnice a pokusím se najít ubytování. Opět neuniknu žádnému z kolem jdoucích, kteří mě alespoň zastaví s otázkou, na můj původ. Neuvěřitelně mě to baví. Ta lidskost. To, že si s někým jen potřesete rukou a řeknete dobrý den. Trvá to pár sekund, ale jak mě, tak mému protivníkovi to vykouzlí úsměv na tváři. S malými kluky si párkrát kopnu do míče, který občas projede kravskými lejny, kterých se tu všude na cestách válí hromady.

Procházím opět kolem mešity, kde opět končí, tentokrát večerní, modlitba. Odchytávají mě tři chlapíci. „Pojď nám říct odkud jsi,“ nabádají mě. A tak znovu s pokorou vysvětluji vše důležité, dokud mě nezastaví jeden ze stařešinů. „Ty Čechu, vás mám rád,“ odpovídá. „To mě samozřejmě těší, ale proč tomu tak je?“ ptám se trochu podezřívavě. „Protože vy Češi jste uznali nezávislost Kosova, Slováci neuznali,“ třese mi děkovně rukou a přidávají se i další. Z mešity vychází i imám, s kterým jsem se bavil odpoledne. Najednou se podívám kolem sebe a uvědomím si, že jsem vážně neuvěřitelně šťastný a vděčný za život jaký mám.

Sedím zde uprostřed kosovských hor, bavím se se čtyřmi domorodci, „šedými vlky“, na kterých se podepsala nejenom válka, ale i náročný vysokohorský život, a jako již po několikáté na svých cestách se zde cítím jako doma. Jako když sem patřím a žiji tady odjakživa. Přitom jsem zde jen pár hodin. Jenže ta sounáležitost s místními, ta pohoda v naší komunikaci a nepředstavitelně krásná příroda všude kolem, to v mém nitru zkrátka vyčaruje pocit domoviny. Jsem si jist, že to není naposled v mém životě, kdy se sám sebe ptám, kde je vlastně domov můj? Je to tam, kde jsem se narodil a žiji nebo je to tam, kde právě jsem a kde je mi úžasně? Čím dál více si kladu tuto otázku při každém kroku, který po Kosovu udělám a svůj vliv na to určitě má současná situace, která v Česku panuje. Nicméně jsem se takto ptal sám sebe i mnohokrát na svých cestách dávno před příchodem všech možných lockdownů a omezení.       

„Jak je to zde vlastně s COVIDem?“ převádím konverzaci na aktuální téma. Chlapíci se začnou smát a s naprostou samozřejmostí mi odpovídají, že oni jsou Gorani, zdravý národ, který celý život žije na čistém vzduchu. „Tady žádný COVID není, nemáme ani roušky,“ odpovídají společně a ten svěží a čistý vzduch „okoření“ o právě zapálené cigarety. Daleko od všech zákazů a ruchu velkoměst si zde žijí po staletí stejným způsobem a nějaká pandemie je z jejich poklidného života určitě nevytrhne.

A ještě jedna, určitě ne poslední, věc mě zde překvapila. Gorani si se zdejšími hranicemi příliš hlavu nelámou. Restelica je sice v Kosovu, ale stejně tak jako můžete přejí z vesnice do vesnice, oni přechází ze státu do státu. „Na druhé straně v Makedonii to jsou také Gorani a ty albánské vesnice u hranice jsou také Gorani. My pas nepotřebujeme, klidně si tam taky můžeš zajít“, ukazují mi, že se ve zdejších podmínkách skutečně na nějaké státní hranice nehraje. Situace je ale přeci jen jiná, pokud jste místní horal a domorodec, než když jste dvoumetrový turista ze západní Evropy a já raději využiji legálních hraničních přechodů.          

„Kde budeš spát Čechu?“ ptají se mně staříci. Jen pokrčím rameny. I když už je skoro tma a na nebi začínají zářit hvězdy, tak absolutně netuším, kde dnes složím hlavu. „Jdi pořád dolů, u druhé mešity je pekárna, tam se zeptej,“ nabádají mě. Žádné rezervační systémy, žádné předem domluvené ubytování. Jako za starých časů se stačí prostě zeptat a on vám někdo pomůže. To mě neuvěřitelně baví a neměnil bych to ani náhodou. Po cestě k pekárně se ještě několikrát zastavím s domorodci všeho věku, kteří mi třesou rukou jako nějaké celebritě. V zimě sem asi moc turistů nejezdí, co by tu dělali v těch mrazech? O to víc si mě místní váží. „Nevíte, kde by se tu dalo něco sníst?“ tážu se chlapíka, který vyběhl z kavárny, jen aby mě pozdravil a řekl, že Amerika je super. Ujistím ho, že jsem z Česka. To je prý také super.

„Je to kousek, on tě tam odvede,“ ukazuje mi na mladíka, který se zvedá od kamen a bez mrknutí oka mě vede kamsi potemnělou vesnicí. V malé garáži s blikajícím nápisem Fast Food je skutečně něco jako jídelna, kde sedí několik domorodců. Jejich hlasité rozhovory se na chvilku zastaví, když vejdu, ale během pár vteřin mi opět všichni potřesou rukou a s naprostou samozřejmostí se se mnou pouští do konverzace. Já ani vlastně nevím, jakým jazykem mluvíme. Jedno slovo ruské, jedno české, jedno polské a děkuji srbským „Hvala“. Nikomu to nevadí. Každý se podivuje, že umím po jejich a na stole mi během chvilky přistává obří porce masa v chlebu se salátem.

Nyní bych si už ale skutečně měl najít něco na spaní. Zajímavostí je, že ve zdejších malých kavárnách potkávám opět jen muže. Kde jsou ženy? Ještě ve Fast foodu se ptám chlapíků, jestli nevědí, kde bych mohl spát. Posílají mě do pekárny, odkud mě posílají do jiné kavárny, odkud mě chlapík vede do nějakého domu, odkud mě posílají se svazkem klíčů kamsi do neznáma. Mám hledat neurčitý bílý dům a na dveřích prý je napsáno „Hotel“. „To nemůžeš minout,“ nabádá mě chlapík. Strašně mě to baví. Půlka vesnice se může přetrhnout, aby mi sehnala bydlení a druhá půlka, aby mi potřásla rukou a pozdravila. Stalo by se to u nás?

Najít bílý dům, v noci, ve vesnici, kde není pouliční osvětlení a hlavně, ve vesnici, kde je každý druhý dům bílý, je docela legrace, nakonec ale na dveřích jednoho z domů skutečně vidím nápis hotel. Je velký asi jako můj ukazováček a kdybych důkladně nekontroloval dveře u každého bílého domu, co potkám, asi bych spal na ulici. Ono by v tom ani nebyl velký rozdíl. Dům je nový, připravený na hosty, ale ti přijedou možná až za několik měsíců. V zimě sem nikdo nejezdí. Mám střechu nad hlavou, ale v celém domě je neuvěřitelná zima, která v noci skutečně padá až ke zmiňovaným mínus sedmi stupňům Celsia. Co se dá dělat. Balím se do spacáku a přikrývám dekami v jednom z pokojů a usínám. O to krásnější je ráno probuzení, když se podívám z okna pokoje. Pohádkový výhled na vesnici a okolní hory mě doslova nabudí. Čeká na mně další dobrodružný den!

„Čechu, pojď si dát kávu. Čechu pojď si dát snídani. Čechu, pojď si s námi popovídat,“ volají na mě chlapíci všeho věku ze svých domů, kaváren a obchůdků. Za půl dne ve vesnici jsem se stal celebritou, s kterou si každý chce potřást rukou a popovídat. Při opouštění vesnice vlastně nemusím ani stopovat, z kolem projíždějícího auta na mě volá chlápek: „Čechu pojď si sednout.“

Gorani, jako malý národ, mi neuvěřitelně sedli. Možná mám jen o světě příliš naivní iluze, ale možná ho prostě jen poznávám skutečně takový, jaký je, a zde, v zapadlém koutě malého kosovského státu, žije etnikum, které je nám díky naší slovanské sounáležitosti velmi blízko, ale díky jinému vyznání přeci jen daleko. Vím jistě, že se mezi Gorany chci brzy vrátit, a to především na nějakou slavnost. Zdejší ženy totiž nosí nádherné zdobené kroje a na svatbu se vždy sejde několik stovek lidí.

Mě ovšem nyní čeká cesta úplně jiná. Cesta do posledního státu v Evropě, který jsem ještě nenavštívil. Je jím nedaleké Albánie. Cesta z hor se napojuje na hlavní silnici pět kilometrů od hranice. Naivně jsem si myslel, že mi někdo zastaví, ale zde, na jedné z hlavních migračních a pašeráckých tras do Evropy, se každý cizince obává. Několikrát mě tak kontroluje pohraniční hlídka a policie, kterým musím vysvětlovat, že nejsem imigrantem ze Sýrie, že můj pas je pravý a že vím, že jsem v pohraničí a skutečně mířím legálně do Albánie. Policistům a pohraničníkům, kteří umí anglicky, to vysvětlím lehce, ale s místními domorodci je to již horší. Jeden chlapík mi dokonce nabízí, že mě za sto Euro převede přes hranici, další potom nabízí za pět set Euro převoz až k hranicím s Maďarskem. Každý zkrátka žije tak, jak umí a snaží se využít situace. Zdali by mě jako migranta nahlásili nebo skutečně dovezli až na domluvené místo, to nevím.

Naštěstí nic takového řešit nemusím a mohu se legálně toulat světem. Kosovo, tento malý stát na Balkáně s divokou historií, mě skutečně překvapil. Znovu se mi potvrdilo, že cestování bez předsudků je to nejlepší a že zážitky a poznání na mě čekají skutečně na každém rohu, a to i v malé, turisticky nepříliš zajímavé, zemi. O to víc je ale tato země nádherná!