Horní Badachšán - ráj na Zemi (část 1.)

Spousta z vás nad tím určitě bude kroutit hlavou, a ani já osobně jsem nečekal, že to někdy řeknu, že se mi bude někde líbit více jak v Íránu, ale je to tak. Našel jsem ho. Našel jsem existující ráj na zemi. Jmenuje se Horní Badachšán a leží na konci světa v pohoří Pamír. Projít si Pamír pěšky teď po čtrnácti dnech, kdy se zde toulám, vidím jako to nejlepší rozhodnutí, které jsme na své cestě zatím učinil.

V minulém článku jste se mohli dočíst, co je vlastně Horní Badachšán zač a jak mi lidé při cestě z Dušanbe pomáhali. To jsem ale ještě netušil, že jen co se vydám do zdejší nádherné přírody, že se začne odehrávat tolik příběhů, že by každý den vydal na samostatnou knihu. Pro mě není ráj pláže, palmy a moře. Pro mě je to nádherná příroda a úžasní lidé. A to vše jsem nalezl v zapadlých horských vesnicích na hranici Afghánistánu a Tádžikistánu.

Stopem na Pamír? Jsi blázen?

… asi blázen jsem, ale baví mě to, a hlavně mě baví to, že nikdy nevím, kam dojedu, kde budu spát, koho potkám.

Když jsem byl v hlavním městě Tádžikistánu, Dušanbe, slýchal jsem větu o tom, že jsem blázen na každém kroku. Na Pamír totiž nikdo nestopuje. Místní jedou sdílenými taxi, které představují obrovské Land Rovery a jiná off road auta, a turisté, které jsem potkal, jedou většinou na motorkách, kolech, nebo také z pohodlnosti využijí sdílená taxi.

Jenže já se rozhodl pro stop.

Neplánované výlety jsou ty nejlepší

… aneb jak jsem se do Fánských hor v Tádžikistánu vydal.

V minulém příspěvku jsem se vám snažil přiblížit, jak vypadaly moje první hodiny v Tádžikistánu, kam jsem přijel v podstatě jako bezdomovec bez peněz. Když jsem se rozkoukal, a hlavně vyměnil peníze, mohl jsem začít objevovat tuto nádhernou zemi s úžasnými lidmi. V podstatě na každém kroku na mě čeká nějaký nový příběh, nějaké nové dobrodružství, a člověk by si řekl, že ho skoro po deseti měsících stopování světem nemůže nic překvapit. A ono ejhle. Může!

Je Tádžikistán země s nejmilejšími lidmi?

… aneb jak jsem jako chudý pocestný do Tádžikistánu přijel.

Dost možná to tak bude, protože příběhy a situace, které jsem zažil v posledních dnech, by nebyly možné bez nekonečných úsměvů místních lidí, a ochoty pomáhat cizímu člověku za každé situace.

Martine, ty jsi se zase toulal!

Je fakt, že v Kyrgyzstánu vám stačí sejít z hlavní cesty a toulání jde tak nějak samo. Nadpisek ale odkazuje spíše na film Vesničko má středisková, kde se pan doktor velmi rád kochal. A tak se i já velmi rád kochám a toulám. No a pokud se začnu tak nějak bez cíle toulat, vždy to s sebou nese nějaké příběhy, které bych sám ani nevymyslel.

Týden snů v Kyrgyzstánu

Tedy asi jak pro koho. Několik dní jsem se nemyl, několik dní mám stejné tričko a trenky, a obličej se mi loupe, jak když uvaříte bramboru ve slupce, protože jsem si ho v horách nevídaně spálil. Předem upozorňuji, že tento článek je asi nejdelší, co jsem kdy napsal. Mám za sebou tolik splněných snů, že bych se klidně mohl zítra vrátit domů a z těchto zážitků čerpat celý život. To ale není můj cíl, chci víc a víc a také se o to vše chci s vámi podělit. Poslední dny cítím neuvěřitelnou radost a štěstí z toho, že jsem si splnil hned několik snů, o kterých se mi snad ani nezdálo nebo mi vždy přišly naprosto nemožné ke splnění. A přiznám se, že i když asi nejsem v současnosti zrovna nejvoňavější člověk pod sluncem, a to se snažím používat alespoň tzv. "cikánskou sprchu" = hodit na sebe vždy co nejvíc voňavky, je mi to úplně fuk. Na cestu jsem se vydal ne proto abych spal v luxusních hotelech a jedl předražené jídlo, ale proto, abych zažil něco nového.

Mám za sebou svoje "poprvé"

Bohužel se nejedná o vášnivou noc s jednou z místních mladých domorodkyň, ale i tak to stálo za to. Poprvé za devět měsíců jsem totiž spal v mešitě. Když jsem se vydal na svou cestu, která trvá bezmála již devět měsíců, jedním z hlavních důvodů bylo, že jsem chtěl vyzkoušet co nejvíce nových věcí. Už mě totiž nebavilo cestování, kdy někam letím na deset dní, snažím se toho vidět co nejvíce, ale zážitků je poskrovnu. Chtěl jsem zažít dobrodružství a něco nového. A spaní v mešitě je rozhodně něco nového a jedinečného.

Co už mě nepřekvapí na cestách?

Za osm měsíců cestování z Evropy až na hranice Číny jsem už viděl a zažil skutečně hodně a některé věci, nad kterými bych ještě před pár měsíci kroutil hlavou, mě už jen tak nepřekvapí. Sestavil jsem tedy takový malý seznam věcí, nad kterými se třeba kolikrát už ani nepozastavím, ale jsou to právě takovéto malé rozdíly, díky kterým mě baví cestovat světem a poznávat jiné země, zvyky a hlavně lidi.

První stopování v Kyrgyzstánu

Je to osm měsíců, co se poflakuji světem a každý den si říkám, že to přeci není možné, aby vše šlo tak lehce, abych stále potkával tak úžasné lidi a aby na světě bylo tak krásně. Skoro by se zdálo, že čím dále je člověk od Evropy, tím úžasnější lidi potkává. Na konci dubna jsem přejel hranici z Uzbekistánu do Kyrgyzstánu, což je moje 76. navštívená země. Problém je, že jsem tady o pár měsíců dříve, než by bylo příhodno. Pamír je ještě pod sněhem, a i další pohoří a části země na tom nejsou o moc lépe. Na jednu stranu je to super, že tu nejsou skoro žádní turisté, na tu druhou prostě během pár minut přijde sněhová vánice a v horách se člověk nemá kam schovat. Ale tak nějak se tím nestresuji.

V Uzbekistánu se nedá stopovat!

A to myslím skutečně vážně. Jestli tu někdy budete, tak se o to ani nepokoušejte. A už vůbec se nepokoušejte mít nějaký plán. Může se totiž stát, že nikam nedojedete. Stejně tak jako já. Chtěl jsem se podívat na hranice Uzbekistánu a Afghánistánu, a místo čtyři sta kilometrů jsem ujel necelých sto. Zastavila mě totiž lidská dobrota a vstřícnost o kterých se mi nezdálo ani v těch nejlepších snech. 

Takový to, když jsi slavný po celém světě!

To samozřejmě přeháním a dělám si z toho srandu, ale tohle je story, co prostě nevymyslíš. V pondělí 1.4. jsem přeskočil hranice do Uzbekistánu a dojel do starodávného města Buchara. Chlápek, co mě vezl, mi pomohl najít nejlevnější hostel ve městě, a já se tam na pár dní usadil, abych se dal dohromady z té nemoci, co jsem si přivezl z Baku. Jenže, jsou příběhy, co prostě nenaplánuješ ani kdyby ses snažil sebevíc.

První stopování v Uzbekistánu

Všechno je někdy poprvé. A přesto že už více jak sedm měsíců stopuji světem, tak je vždy ve mě takový zvláštní pocit, když se v nějaké zemi poprvé postavím k silnici. Jací budou lidé? Je to bezpečné? Budou vůbec rozumět tomu, co dělám? Tyto a další otázky si kladu skoro pokaždé. Nejezdím výhradně stopem. Někdy skočím na autobus, někdy využiji noční vlak nebo sdílené taxi. Podle lenosti, podle aktuálního pocitu nebo denní doby. Faktem je, že stopování mi dává velkou možnost poznat místní lidi a většinou to s sebou přináší tolik příběhů, které i kdybych chtěl, tak prostě nevymyslím a nenaplánuji. 

Turkmenistán - země plná úžasných lidí

Minule jsem se vám snažil popsat, co je vlastně Turkmenistán za zemi. Jeden pán mi napsal, že na tom nic není vyměnit peníze na černém trhu atd. Asi má pravdu, ale v zemi, kde si nemůžete být jisti tím, kdo je tajný policista a kdo ne, v zemi, kde vám nefunguje internet a nepřihlásí se vám SIM karta do místní sítě, a v zemi, kde má policie a armáda absolutní moc, prostě nechci riskovat. Stačilo mi to v Abcházii. Asi nejsem takový hrdina, což jsem ani nikdy netvrdil. Jsem jen kluk s batohem, co se toulá světem.

Vítej v naší zemi, vítej v Turkmenistánu

Ruku na srdce, kdo z vás kdy slyšel o Turkmenistánu, respektive, co o něm víte? Většina lidí by tuto zemi dovedla zařadit do střední Asie a tím by asi výčet znalostí končil. A přiznám se, že já na tom nebyl o moc lépe. Tím, že jsem musel z Ázerbájdžánu tak rychle utéci, neměl jsem ani čas si něco o této zemi zjistit. Pár znalostí jsem sice měl ze školy nebo když jsem si cestoval tak říkajíc prstem po mapě, to ale bylo vše. Faktem je, že člověk pak aspoň nemá žádná očekávání, nemůže tudíž být zklamán a může být jen mile překvapen. A přesně takový byl pro mě Turkmenistán. Jedno velké překvapení a dobrodružství od první chvíle do té poslední. To dobrodružství, po kterém tak prahnu, a proč jsem utekl z pohodlného života v Praze.

Útěk z Ázerbájdžánu - 2. část

Často mi píšete, a kamarádi se mě ptají, jestli všechno, co vám zde říkám, je skutečně pravda. Věřte tomu, že to pravda všechno je. Nemám důvod si něco vymýšlet nebo přibarvovat. Také se mně ptáte, kde beru všechny ty informace ohledně víza, historie a další legislativy. Studoval jsem obor Mezinárodní vztahy a země, kde se pohybuji, mě vždy velmi zajímaly. Nejvíce jsem svými znalostmi překvapil jednoho pána z české ambasády v Baku, který prostě nemohl uvěřit tomu, že se dají získat víza do Turkmenistánu, aniž bych o ně žádal v Česku.

Internet je mocné médium a když víte kde hledat, informace najdete. Takže co si nepamatuji ze školy, to vždy najdu na internetech. 😂 Co se příběhů týká, tak kolikrát při psaní a ohlédnutím se zpět sám kroutím nevěřícně hlavou, co se mi to vlastně dělo. A velmi často hodně věcí vynechám, protože takové to, že vám někdo pomůže, kousek vás sveze, nebo se na vás usměje, to už prostě beru jako samozřejmost. Jenže ona to samozřejmost není, o čemž jsem se přesvědčil i při neúspěšné žádosti o prodloužení víza v Ázerbájdžánu, kdy jsem narazil na neuvěřitelně nepříjemnou úředníci. Celou tu situaci bych nezvládl bez kamaráda Farida, který nejenom že mě zavezl do nemocnice, když mi bylo nejhůře, ale také semnou absolvoval celodenní lítání a shánění dokumentů na víza. Neřekl si za to ani korunu, ač jsem se mu snažil něco dát, nechtěl o tom ani slyšet.

Útěk z Ázerbájdžánu - 1. část

Někdy si sám říkám, jestli moje cestování stojí za všechen ten stres. Jestli mám zapotřebí se trmácet světem a zažívat situace, kdy se mi během pár sekund naprosto změní plán a život. Nebylo by lehčí si jen tak létat po světě s cestovní kanceláří a mít vše krásně připravené? Vědět, co mě čeká, kdy a kde? Odpovědět asi nedokážu, ale je fakt, že to, co se mi stalo v posledních několika dnech, to si prostě nenaplánuješ, to si musíš zažít a projít si tím, a až se po těch pár dnech zastavíš, tak si aspoň řekneš: "BYLA TO SAKRA JÍZDA".

Dostal jsem víza do Turkmenistánu!

Pokud se o cestování do střední Asie zajímáte, tak jste jistě zaznamenali, že v poslední době středoasijské republiky Uzbekistán nebo Kazachstán zrušily víza pro Čechy a desítky dalších zemí. Neplatí to ovšem o Turkmenistánu, který je stále jednou z nejhůře dostupných zemí světa. Údajně je do Turkmenistánu jeden z nejsložitějších systémů víz na světě, o čemž se mě snažili přesvědčit i lidé z České ambasády v Baku, kteří nevěřili tomu, že víza dostanu.

A ono se zdařilo a já se tak skoro po měsíci v Ázerbájdžánu opět vydám na cestu do dalšího státu. Do státu, ze kterého bývalý prezident Saparmurat Niyazov, neboli Turkmenbashi - otec všech Turkmenů, udělal totální diktaturu jednoho muže a jednu z nejbláznivějších zemí světa.

View fullsize

Oslava Novruzu ve městě Merdekan

Toto je jeden z těch příběhů, co i kdybych plánoval měsíce, tak to tak nevymyslím. Poslední dny se celý Ázerbájdžán, a nejenom ten, připravuje na příchod perského nového roku, tzv. Novruz. Asi všichni víme, jaký je u nás shon před Vánoci, a přesně tak nějak to vypadá teď v Ázerbájdžánu. Vypravil jsem se tedy mimo Baku, abych unikl tomu chaosu, do městečka Merdekan. No, a tak jsem si v Merdekanu chtěl sednout do mešity z roku 1482. Taková místa mají již sami o sobě neuvěřitelnou atmosféru, která se ale znásobila, když jsem do mešity vešel.

Půl roku na cestách

Dne 8. března to bylo přesně půl roku, co jsem si zabalil batoh a vydal se na cesty. Není to vždy pohádka, ale nelituji ani jednoho dne, co jsem na cestě. Viděl jsem tak krásná místa, o kterých jsem dříve jen četl, a potkal tolik lidí různých etnik, národností a vyznání. Některé znám jen pár minut a s některými jsem nalezl takové propojení, že vím, že to je přátelství na celý život. V tomto článku bych vám ale chtěl přiblížit trochu více jednotlivé země. Co mě zaujalo, co mě naštvalo nebo co mě zklamalo?

To vše se pokusím v následujícím článku zhodnotit.

Abcházie - republika, která neexistuje (2. část)

Když jsem dojel do hlavního města Suchumi a došel na ubytování, pomalu se začalo stmívat. Snažím se držet pravidla, že se nikde moc netoulám v noci a v Abcházii jsem to už vůbec nechtěl pokoušet. Nedaleko mého penzionu byla stará budova vlakového nádraží, na kterou jsem se vážně těšil, a tak jsem jí ještě šel rychle pofotit. Abcházie je plná nádherné sovětské architektury a vlaková nádraží patřila ke zdejším skvostům. Bohužel po válce přestala osobní doprava na kolejích v podstatě fungovat a vlaková nádraží po celé zemi byla ponechána svému osudu. Pro milovníky URBEXU nádhera, pro někoho, kdo nad věcmi více přemýšlí, smutný obrázek. Vybudovat všechna ta nádraží a vůbec celou infrastrukturu muselo dát hodně práce a teď tyto krásné budovy jen chátrají.