Druhá expedice do Iráckého Kurdistánu

Když jsem na jaře připravoval expedici do Iráckého Kurdistánu, vůbec by mě nenapadlo, že o ni bude takový zájem. Přihlásilo se téměř třicet lidí a nakonec jsem dal dohromady dvacet dva dobrodruhů rozdělených do dvou termínů.

Z toho říjnového jsme se vrátili před pár dny a opět se zde sešla parta dobrodruhů, kteří se nebáli předsudků, varování rodiny ani otazníků kolem bezpečnosti a prostě řekli: „Jdu do toho.“ A já jsem za to nesmírně vděčný.

Nejenže jsme společně poznali zemi, kterou málokdo navštívil, ale hlavně se z nás během pár dnů stala parta přátel. I když jsme se poprvé potkali až na hotelu v Erbilu, během chvíle zmizely všechny bariéry a místo neznámých tváří přede mnou stála skupina lidí, kteří se navzájem podporovali, smáli se spolu a večer si sdíleli zážitky u čaje nebo kurdského kebabu.

Erbil nás přivítal svojí energií – rušné ulice, směs vůní a barev, a trh, který bych nazval snad nejautentičtějším místem celého Blízkého východu. Tam se dá cítit tep města. Ale opravdovým vrcholem expedice byla návštěva Lališe, posvátného údolí jezídské komunity. Měli jsme obrovské štěstí – právě probíhal jejich největší svátek Cejna Džema (Festival sjednocení), kdy se do Lališe sjíždějí tisíce věřících z celého světa.

Vidět jejich víru, pokoru a radost po všem, čím si prošli, to byl zážitek, který se mi vryl hluboko pod kůži. Jezídé byli terčem genocidy ze strany Islámského státu, přišli o tisíce životů, a přesto jsou neuvěřitelně otevření, laskaví a ochotní se s vámi rozdělit o všechno, co mají. Když jsem mezi nimi stál s fotoaparátem, v obklopení lidí v nádherných tradičních oděvech, připadal jsem si, jako bych na chvíli nahlédl do jiného světa.

Cesta nás pak zavedla i do hor u vesnice Akre, kde jsme šplhali po kamenitých stezkách a pozorovali Kurdistán z výšky, tak, jak ho vídají jen místní pastevci. A v kaňonu Rawanduz, kterému se přezdívá Grand Canyon Blízkého východu, jsme se vykoupali v řece a dívali se na hory, které se zvedají jako z pohlednice.

Ve městě Sulejmánia jsme si dopřáli pořádnou dávku street foodu — voňavé maso, čerstvé placky, sladkosti, čaj… všechno, co k Blízkému východu patří. Prošli jsme si i místní bazar a poté navštívili Amna Suraku, bývalé vězení Saddáma Husajna, dnes muzeum, které připomíná utrpení Kurdů. Místo, kde se střídá ticho, mrazení v zádech a hluboký respekt.

Na závěr jsme zamířili k jezeru Dukan, kde jsme si po dnech plných emocí konečně odpočinuli. Slunce, klidná voda, lidé na člunech, smích, pohoda. A taky ta otázka, která nám visela ve vzduchu: „Proč si u nás všichni myslí, že je Irák nebezpečný?“ Když tu sedíte na břehu, pozorujete západ slunce a kolem vás zní hudba a smích, pochopíte, že svět je jinde, než jak ho ukazují zprávy.

Tahle expedice pro mě znamenala hodně. Byla o lidech, o důvěře, o síle otevřít se neznámému. Děkuju všem, kteří se mnou cestují a dávají mi šanci ukazovat svět takový, jaký opravdu je – bezpečný, přátelský a neskutečně autentický.

Těším se, kam nás příště společně vítr zavane.