Expedice KYRGYZSTÁN NA KONÍCH (ČERVENEC 2025)

Toto léto jsem více jak měsíc trávil ve střední Asii a na přelomu července a srpna jsme měl vyloženě koňskou expedici, kdy jsme bezmála čtrnáct dní poznávali místní hory ze sedla koní.

Když jsme byl v Kyrgyzstánu poprvé, psal se rok 2019 a já byl kluk z paneláku, který nikdy pořádně neseděl na koni. Kůň pro mě byl spíš romantická představa z filmů než realita. A najednou jsem se ocitl v Kyrgyzstánu mezi horami, kde se bez koně nikam nedostaneš, a kde jízda v sedle není jen zážitek, ale způsob života. Tenkrát jsem sotva věděl, jak se držet otěží, a dneska?

Již pátým rokem pořádám expedice, na které beru lidi, co touží zažít něco skutečného. Kteří chtějí zažít něco, co v Česku prostě není možné!

Tentokrát jsme začali naši cestu na koních v podhůří majestátního Pamíru, přímo na hranici Kyrgyzstánu a Tádžikistánu. Byli jsme skupina, kde někteří seděli na koni úplně poprvé, jiní už měli za sebou spoustu kilometrů v sedle. Ale tady, vysoko v horách, jsme si všichni rovni. Nikdo se nad nikoho nepovyšuje, nikdo se necítí být něco víc. Každý z nás má svého koně, který se stává přítelem a učitelem zároveň.

Dostal jsem tentokrát pořádnou školu. Kyrgyzové mě už berou za jednoho z nich, a tak mi bez váhání svěřili toho nejdivočejšího koně. Byl to skutečný živel – takový, na kterého si netroufli ani někteří zkušení jezdci z naší skupiny a který dokázal potrápit i samotné Kyrgyze. Ale já si říkám, že cesta bez výzvy není úplná, a tak jsme spolu čtyři dny hledali společný jazyk.

Každý den jsme se poznávali o trochu víc – on mě zkoušel, já se učil jeho rytmu, jeho síle, jeho neklidu. A pomalu se mezi námi začalo tvořit pouto. Z divokého, nezkrotného tvora se stával parťák, který mě nakonec nesl s jistotou a hrdostí. Na konci naší cesty jsem si uvědomil, že bych už jiného koně nechtěl, protože ta nespoutaná síla, ta rychlost, kterou jsem měl čest krotit, to byl pocit, který se nedá popsat slovy. Byla v něm svoboda, respekt a zároveň pokora!

Jízda na koni tady není jen o pohybu z bodu A do bodu B. Je to o rytmu, který ti udává celý den. Kroky koně tě zpomalí, přinutí tě dívat se kolem sebe a vnímat přírodu jinak, než když jedeš autem nebo kráčíš pěšky. V horách slyšíš každý zvuk: vodu proudící z ledovců, vítr svištící travou, nebo ticho, které večer padne, když se usadíme v jurtách. A právě tam, mezi místními rodinami, máme možnost nahlédnout do života lidí, kteří žijí v souladu s přírodou a nepotřebují nic z toho, co my považujeme za samozřejmost.

Tohle je pro mě na těch expedicích to nejcennější. Že se člověk vrátí k něčemu, co je opravdové. Že zjistí, jak málo stačí k tomu, aby byl šťastný – dobrý kůň, parta lidí se stejnou vášní a nekonečné hory, které se zdají, že nikdy nekončí.

A tak se sem každý rok vracím. Protože i když jsem začínal jako úplný začátečník, dneska je to součást mě. A chci tuhle zkušenost dál předávat dalším, ať už jsou to zkušení jezdci, nebo lidi, kteří se stejně jako já kdysi na koně nikdy neposadili. Protože tady, v Kyrgyzstánu, nás koně učí, že na začátku jsme si všichni rovni.

DÍKY, ŽE MI VĚŘÍTE A ŽE SE MNOU JEZDÍTE!