JAK JSEM POTKAL NELEGÁLNÍHO MIGRANTA… aneb jeden z nejsilnějších příběhů, které jsem na cestě slyšel!

Již více než deset let nám straší hlavou čísla. Statistické tabulky, grafy, titulky o „migrantech“ a „nájezdech Afričanů“, kteří se prý valí do Evropy ničit, plenit a znásilňovat. Politici nás jimi bombardují jako zbraní, která má vyvolat strach. Jenže kolik z nás se kdy zastavilo a zeptalo se: kdo jsou ti lidé za těmi čísly? Kolik z nás se skutečně setkalo s někým z Afriky a vyslechlo si jeho příběh, jeho sny, jeho bolest?

Budu moc rád, když tento příběh budete co nejvíce sdílet, ať i všichni ti Rajchlové, Okamurové a další vědí, že i v jiných částech světa žijí lidé, kteří mají své sny a jsou schopni pro jejich dosažení udělat cokoliv!  

Když jsem byl naposledy v Gambii, ztroskotal jsem, obrazně i doslova, v malé vesnici na konci země, téměř na hranici se Senegalem. A jak už to na cestách bývá, právě tam, uprostřed ničeho, se odehraje něco, co mi zůstane v hlavě pěkně dlouho! Osud tomu chtěl, abych tam potkal muže jménem Yahya.

Stačilo pár vteřin. On si jen vykračoval po své vesnici, když najednou před sebou uviděl dva ztracené bělochy. A pro nás to byl zase nenápadný chlapík v bledé košili, s tak nakažlivým úsměvem a pohledem, který říkal víc než tisíc slov. Dali jsme se do řeči, a nakonec z toho bylo dopoledne plné příběhů, které jsme hltali s otevřenou pusou. Před námi nebylo jen „číslo“ ze zpráv, ale člověk z masa a kostí s jedním z nejdojemnějších příběhů, jaké jsem kdy na cestách slyšel.

V tu chvíli všechny ty statistiky a výkřiky o „migrantech“ ztratily význam. Ač jsem velkým odpůrcem migrace do Evropy, tady jsem se několikrát přistihl, jak vlastně tomuto nenápadnému člověku fandím, aby se do Evropy znovu dostal a plnil si své sny, tak jako to mohu dělat na svých cestách já. Z abstraktních dat se stal skutečný člověk se jménem, tváří, touhami. Kéž by si toto přečetl někdo jako je Okamura, myslím, že by z toho všeho zbělal vztekem.

V Gambii by teoreticky měla většina lidí umět anglicky, protože země byla kdysi britskou kolonií a angličtina se ve školách učí. Realita je ale úplně jiná. Ne všichni chodí nebo chodili do školy. Čím dále se dostanete do vnitrozemí a čím menší vesnice navštívíte, tím těžší je dorozumět se. Vesnice jsou malé a obyvatelé většinou žijí ze zemědělství. Obdělávají pole, chovají několik domácích zvířat a čekají na déšť, který rozhoduje o úrodě. Život zde plyne pomalu a je značně závislý na přírodě. Islám je zde dominantní náboženství a výrazně ovlivňuje každodenní život. Muži mají běžně více žen a rodina je základní jednotkou společnosti. Lidé jsou velmi pohostinní a přátelští, i když materiálně chudí. Vesnice často postrádají moderní infrastrukturu, ulice jsou prašné, domy jednoduché a energie dostupná jen omezeně. Přesto má toto prostředí své kouzlo a spojuje komunitu a život zde je úzce provázaný s tradicemi, vírou a každodenní rutinou farmářské práce.

Po krátkém seznamování nás Yahya zavedl do své rodiny, přesněji řečeno do svého tzv. compoundu – uzavřeného areálu několika budov, kde žije celá jeho početná rodina. „Toto je moje matka, a toto je moje druhá matka,“ představuje nám ženy, které nás nejprve nevěřícně pozorují a obezřetně se drží stranou fotoaparátu. Stačí ale pár úsměvů a vlídných slov a najednou samy prosí, zda bych je mohl zvěčnit. Yahyův otec má tři ženy a Yahya je všechny nazývá svými matkami. Rodina tu tvoří středobod života a každodenního pořádku. Dětí je všude spousta, pobíhají, smějí se a křičí, a je zcela běžné, že se všechny ženy starají o všechny děti dohromady. Každé z nich je prostě jejich „vlastní“. Tenhle způsob života, kdy se role a péče prolínají a sdílí, dává celé vesnici silný pocit soudržnosti a tepla domova. Já, jakožto jedináček, si tento přístup nedovedu představit. Nedovedu si představit mít společného sourozence, který by mou vlastní maminku také nazýval maminkou. Prostě bych to nedal! Tady je to ale naprosto normální, ženy se klidně střídají v kojení i když dítě, které právě kojí není jejich.

To, že nás čeká něco výjimečného, bylo jasné už v okamžiku, kdy nás Yahya vzal k sobě domů. V našich středoevropských podmínkách by se něco takového prostě nestalo. Cizí lidi z ulice si domů nepouštíme, neukazujeme je rodině a nenabízíme jim jídlo ani přespání. Tady, v malé zapadlé vesnici na hranici se Senegalem, je to ale naprosto normální. Pohostinnost a otevřenost k cizím jsou součástí každodenního života a sdílení s rodinou je zde samozřejmostí.

Ze všeho, co jsem zatím popsal, je jasné, že život, z něhož Yahya pochází, nemá s tím naším pohodlným a bezpečným středoevropským světem nic společného. A přitom jsem ještě zapomněl zmínit jednu důležitou věc. Problém této oblasti, vlastně celého Sahelu, je postupný úbytek vody! A podle toho, co vidím na vlastní oči, co se učím na univerzitě a co slyším od profesorů i od místních lidí, je zřejmé, že nás možná čeká velká migrační vlna z Afriky. Ne kvůli válkám, jak se často slyší v médiích, ale kvůli něčemu ještě zásadnějšímu – NEDOSTATKU VODY. A z toho vyplývá nedostatek úrody, potravy a obživy pro miliony lidí. To, co je pro nás samozřejmostí, pro ně znamená každodenní boj o přežití.

PĚŠKY DO EVROPY!

Není tedy divu, že se Yahya, jako nejstarší syn v rodině, rozhodl ve svých patnácti letech vydat do Evropy. Tady je to běžný vzorec. Každá rodina v gambijských vesnicích má alespoň jednoho člena v Evropě, jehož úkolem je posílat peníze domů. Je to jednoduchá rovnice přežití. Rodina se smíří s tím, že jedno z jejich dětí, většinou syn, odejde. Yahyova rodina se několik let skládala a šetřila, aby i on mohl vyrazit. Patnáctiletý kluk. Úplně sám. Jen s vírou, že to někde daleko na severu dopadne lépe. Dovede si někdo z nás něco takového představit? V patnácti letech jsme řešili školu, první lásky nebo fotbal. On řešil, jak přežít cestu přes kontinent. A ta cesta do Evropy nebyla žádné letadlo ani pohodlný autobus. Byla to nejistá a krutě těžká pouť. Yahya vyrazil pěšky, s tisícem euro v kapse, směrem přes Senegal, Mali, Burkinu Faso, Niger až do Libye. Všechny tyto země protnul sám, bez jakýchkoliv záruk a bez toho, aby věděl, jestli vůbec dorazí.

Bez telefonu, bez zbytečného oblečení, jen on sám a to, co měl právě na sobě. Tak vyrazil na rok dlouhou cestu do Libye až na břeh Středozemního moře. Když poslouchám jeho příběhy, tuhne mi krev v žilách. Vypráví, jak v Mali obcházel válečné zóny a ozbrojené jednotky, jak se v Nigeru dostal do situace, kdy mu teroristická skupina Boko Haram vyhrožovala zastřelením. To jsou místa, kde si nikdo z nás nedokáže představit ani existovat, natož je přecházet pěšky, bez mapy, bez telefonu, bez navigace, bez peněz. Yahya měl jen pár kontaktů napsaných na papírku, a když se mu poštěstilo, jednou za čas si od někoho zavolal domů, aby rodičům řekl, že ještě žije.

Africké hranice přecházel nelegálně. Samozřejmě ho několikrát chytili, ale vždy je dokázal uplatit částkou, která nám by připadala směšná – kolem 400 korun. Tady to ale jsou velké peníze. A hlavně poslední šance, jak pokračovat dál!

Rok. Celý rok mu trvalo, než došel do Libye. A před ním zbýval už jen poslední krok, kterým je dostat se na člun, který míří do Evropy. Umíte si to vůbec představit? Rok jdete pěšky, doslova válečnými zónami, a pak stojíte před poslední etapou. Tou nejnebezpečnější ze všech. Není to žádná loď, jak si ji představujeme my. Je to malý nafukovací člun s kapacitou pro pár lidí, na který se natlačí desítky mužů, žen a dětí. A kdo zaplatí, ten má místo. Jaká je cena za takovou cestu? Směšná a absurdní zároveň 300 EUR.

Sedm a půl tisíce korun za to, že se nalodíte na gumový člun a dva dny se necháte unášet mořem směrem k vysněnému kontinentu, o kterém jste slyšeli jen z vyprávění. Když nám Yahya tohle všechno popisoval, cítil jsem, jak se mi stahuje žaludek. Jen jsem čekal, co ještě přijde. A nejpodivnější na tom bylo, s jakým klidem to vyprávěl. Bez dramat, jako by popisoval něco všedního. Prostě to tak je. Každý chce do Evropy. A každý pro to udělá cokoliv. Sedíme s kamarádem na posteli, posloucháme Yahyu a vyměňujeme si nevěřícně pohledy.

Jestli s tím souhlasím? Samozřejmě že ne. Jak už jsem říkal, nejsem zastáncem nelegální migrace do Evropy. Jenže Yahya pro mě není statistika, ani obličej na volebním plakátu, který budí strach. Není to abstraktní hrozba, ale člověk z masa a kostí. Někdo, kdo nese svůj příběh s neuvěřitelnou pokorou a silou, a jehož osud mě během několika minut vtáhl víc než většina filmů, které jsem kdy viděl. Přistihl jsem se, jak mu držím palce, jak čekám na další větu, jako by šlo o závěrečnou kapitolu velkého románu. A tak si říkám: proč vlastně teď nestojí někde v Evropě, ale sedíme spolu v malé, zapadlé vesnici v Gambii?

Po tom, co Yahya na malém nafukovacím člunu doplul až na Sicílii, ocitl se v uprchlickém táboře nedaleko Catanie. Spolu se stovkami dalších lidí z Afriky i Blízkého východu tam strávil dva dlouhé roky čekáním na papíry, povolení a razítka. Dva roky života, které jen protékají mezi prsty. Ve skutečnosti to už byly tři roky jeho života strávené honbou za snem, který mohl skončit stejně tak dobře jako tragicky. A já mu jen přikyvoval a neustále opakoval: „Wow, nedokážu si to představit.“ Protože nedokážu. V televizi a od politiků neustále slyšíme, jak se migranti údajně mají skvěle, jak dostávají horentní částky a žijí si v blahobytu. Jenže Yahya nikdy nečekal dům ani auto, jak to možná slibují převaděči. Bydlel v ubytovně s desítkami dalších, někde na okraji Catanie, a na měsíc dostával 70 EUR kapesného. Po pár měsících si za ně koupil telefon, aby mohl častěji mluvit s rodinou. Další měsíce schovával dvacet eur pro sebe a padesát posílal domů. Padesát eur. Částka, za kterou si u nás dáte jednu večeři, ale která v Gambii znamenala, že jeho rodina měla co jíst. A zatímco Evropa řeší čísla, statistiky a ideologii, on řešil, jak neztratit víru, jak se nevzdat a jak naplnit sen, který ho stál už tři roky života.

Občas si přivydělával sezónním sběrem oliv. Neoficiálně, tak jako většina lidí v jeho situaci. Za jeden koš oliv dostal 5 EUR. Směšná částka. Práce, kterou by za takové peníze Ital nedělal, a proto si místní najímají právě migranty, kteří jim za pár EUR sklidí celou úrodu. V táboře měl jídlo a postel, to jediné bylo zajištěné, jinak měli volnost. Mohli se toulat a čekat, že se něco zlomí k lepšímu. A já jen poslouchal a v duchu si říkal, jak je vlastně šílené, že se po Sicílii volně pohybují tisíce lidí bez dokladů, bez kontroly, bez jasné budoucnosti!

Po dvou letech v Itálii byl Yahya přesunut na Maltu v rámci evropského přerozdělování migrantů. Nerozumím tomu. Proč Malta, když cílem bylo Německo? Na Maltě strávil další dva roky. To už máme pět let na cestě, aniž mohl legálně pracovat nebo si vydělat. Pět let jen čekal, než se evropská administrativa rozhoupá. Tak dlouho trvá přijímání migrantů do EU. Tak dlouho se po Evropě mohou pohybovat lidé bez jasného statusu. Nechápu, že se s tím nic nedělá a že se řízení nezrychlí.

Po pěti letech čekání na Německo to Yahya vzdal. Utekl z tábora, koupil si letenku do Milána a odtud pokračoval po zemi dál. Do letadla ho vůbec neměli pustit, ale nikdo nekontroloval doklady. Stačila kartička z tábora. Po pěti letech se konečně dostal do vysněného Německa. Jenže tam je tolik žadatelů o azyl, že nikdo neřeší jednoho chlapíka z Gambie!

Přespával u známých, dělal malíře a žil nelegálně další pět let. „Když nic neděláš a neděláš problémy, nikdo si tě nevšímá,“ říká. Konečně si vydělal peníze, splatil dluhy a mohl posílat rodině domů víc, než kdy viděli. Chodil i do německé školy, proto s námi nejdřív mluvil německy, myslel, že jsme Němci. Česko neznal, stejně jako nikdo v západní Africe. A já už se ani nedivím. Na cestách potkávám obyčejné lidi a ti nemají důvod znát naši malou zemi. Až když jsem řekl jména jako Nedvěd nebo Petr Čech, dokázal si nás někam přiřadit – do Jugoslávie. Tak to prostě je!

Rodině nakonec poslal tolik peněz, že si u pole postavili studnu, opravili dům a nakoupili hospodářská zvířata. To jim zvýšilo status v celé vesnici. A mně během jeho vyprávění běžela hlavou jediná otázka: kolik takových Yahyů je po Evropě? Kolik jich maká načerno, neviditelně, bez práv a bez papírů, jen aby doma někdo přežil? A kde by ty rodiny byly bez těchto „ilegálů“? Možná by vůbec nebyly. Yahya svou rodinu deset let neviděl, jen přes telefon přes videohovory. Umíte si to představit být dese let bez obejmutí od své vlastní matky?

A jakto, že je Yahya teď zpátky doma v Gambii? Prsty v tom má klasická lidská závist. Chtěl pracovat, chtěl se mít dobře a chtěl, aby jeho rodina měla život, který si zaslouží. Proto pět let nepřetržitě makal, žádná dovolená, žádný mezi mladými populární „work-life balance“. Takto život prostě nefunguje! A přesto, že dělal jen to, co musel, někomu z ostatních nelegálních migrantů začal ležet v žaludku. Nahlásili ho. Kdo přesně, to Yahya jen tuší. A tak přišla policie. Doslova ho v poutech vytrhli uprostřed práce. Nezastávám se ani jedné strany. Chápu policii, byl tu nelegálně. Ale chápu i Yahyu, který nic špatného neudělal. Jen pracoval a živil svou rodinu! Kéž by víc lidí, co do Evropy přicházejí, bylo tak pracovitých a poctivých. Po několika měsících ve vězení ho odeslali zpátky do Gambie. „Přilezli mě v poutech jako nějakého vraha,“ líčí smutně. A tak je dnes zpátky ve své malé vesnici, čeká na období dešťů, až bude moci zase začít obdělávat pole, která jeho rodina koupila za peníze, které poslal z Evropy.

Yahya je už několik let doma. Dnes je mu 37 let. Nemá ženu, protože nejlepší léta, kdy se jeho vrstevníci žení, strávil v Evropě a v jeho vesnici už žádné volné ženy nejsou. Do Evropy by se rád vrátil, ale cestu, kterou před lety absolvoval, už by asi nezvládl. Ze srandy se mě ptá, jestli nevím, jak se dostat k vízům do Evropy. A víte co? To je otázka, kterou slyším pořád od lidí, které potkávám na cestách. Jenže málokdo si uvědomuje, co to vlastně znamená. Kdo z nás zná tyto náležitosti, my z Evropy pocházíme, vracíme se sem bez jediného problému, cestujeme si sem a tam. Yahya mi nakonec vše sděluje.

Vízum do Schengenu stojí 80 eur, letenka dalších zhruba 300 EUR dohromady 380 EUR. Chápete to? 380 EUR. Ani Yahya, ani nikdo z jeho rodiny si to nemůže dovolit. To je v přepočtu kolem 9 000 korun. Tak směšná částka. K tomu ale musíte doložit doklady o příjmech, potvrzení o ubytování, cestovní pojištění… A jak tohle uděláte, když žijete ve vesnici, kde domy jsou z hlíny a rákosí, kde není elektřina a každý den bojujete o kapku vody? Proto si myslím, že se tento usměvavý člověk do Evropy už nikdy nepodívá a stejně tak ani nikdo z jeho rodiny.

Toto setkání mi dalo víc, než dokážu slovy vyjádřit. Najednou se mi vybavily všechny ty nenávistné komentáře politiků, všechny ty čísla, která denně vídáme v médiích. ANO i ten idiotský plakát SPD, který strašil lidi na Václaváku a po celé republice, kde byl Afričan s nožem. Díky Yahyovi to všechno dostalo skutečný obraz, skutečný obličej. Přede mnou seděl člověk s úsměvem, mluvil dobrou angličtinou a vyprávěl svůj neuvěřitelný příběh. Příběh, který by podle mě 99 % z nás nepřežilo.

V Evropě jsme si zvykli, že máme všechno, že se máme dobře, a dovolujeme si soudit zbytek světa. Ale svět není jen takový, jak ho vidíme my. Je neuvěřitelně barevný… a nebezpečný. A proto, i když jsem vždy byl odpůrcem nelegální migrace, díky Yahyovi jsem začal vidět všechno jinak. Přede mnou neseděl hrdlořez. Nebyl to někdo, kdo chce plenit, znásilňovat nebo jen válet se na pláži za naše peníze. Byl to člověk, kterého okolnosti donutily bojovat o lepší život.

Denně čtu na sociálních sítích, že v Česku je bída, že je to spálená země. Tyto komentáře mě neskutečně uráží. Jak si někdo může dovolit něco takového říkat? Pokud se někdo cítí být nespokojený, je to jen jeho chyba, protože neudělal nic navíc, aby svůj život změnil. A přitom mladý Afričan jako Yahya dokáže cestovat rok přes nebezpečné země, přežít několik let v imigračním táboře a nepřestat věřit ve svůj sen o lepší budoucnosti. Pokud to dokáže on, proč by to nedokázal kdokoli z nás?

Děkuji vám, že jste dočetli až sem. Budu rád, když mi napíšete svůj názor na tuto problematiku. A ještě jedna věc. S Yahyou jsme strávili několik hodin, ukázal nám svou rodinu, nabídl jídlo. Ani jednou si neřekl o peníze. Když jsme mu něco nabídli, odmítl. Toho si strašně cením. Byl to prostě obyčejný člověk, jako já nebo vy, který se chtěl podělit o svůj neuvěřitelný příběh.