NEJVĚTŠÍ SVÁTEK JEZÍDŮ - Svátek shromáždění

Dnes se podíváme na náboženství, které vzniklo přibližně v 7. až 8. století n. l. v regionu severního Iráku, ale přesto o něm skoro nikdo nic neví. Podíváme se na sever Iráku do údolí zvané Lalish, což je nejsvatější místo všech Jezídů.

Byl jsem v Lalishu už po několikáté. A pokaždé, když projdu bosý po kamenných schodech vedoucích k jejich svatému chrámu, mám pocit, že se dotýkám něčeho čistého a hluboce lidského. Jezídé – národ, který si za staletí prošel několika genocidami, tou poslední v roce 2014, kdy je napadl tzv. Islámský stát – dokázali něco, co je pro mě nepochopitelné - přežít brutální genocidu a přesto si zachovat dobrotu uvnitř svých srdcí.

Při rozhovoru s nimi v jejich očích není zloba, ani touha po pomstě. Je v nich pokora, síla a dobrota, která tě odzbrojí. Sedíš s nimi na zemi, v malém domku z kamene, piješ čaj, a přitom cítíš klid. Pozvou tě, i když sami mají málo. Usmívají se, a přitom v sobě nesou příběhy, které by většinu lidí zlomily.

Jezídismus je jedno z nejstarších náboženství na světě – jeho kořeny sahají tisíce let zpět, hluboko do dob před vznikem islámu i křesťanství. Vychází ze staroperských a mezopotámských tradic, a jeho víra se točí kolem dobra, čistoty a rovnováhy světa.

Pojďte se se mnou podívat na největší jezídské slavnosti, které jsem měl možnost navštívit v polovině října. U každé fotografie je popisek, který vám pomůže nahlédnou více do komunity Jezídů.

PROSÍM TAKÉ, sdílejte tento příspěvek ať co nejvíce lidí vidí, kdo jsou Jezídové a dozví se o této komunitě, která stála před pár lety na prahu vyhlazení, co nejvíce.

STOJÍ TO ZA TO!

Jezídé věří v jednoho Boha, který svěřil správu světa sedmi andělům – nejvyšším z nich je Tavusí Melek, anděl v podobě páva, symbol světla a krásy. Často bývali mylně obviňováni, že uctívají ďábla – ale to je nepochopení. Jezídismus nemá nic společného s islámem, i když s ním žil po staletí bok po boku. Je to víra o čistotě duše, o světle, o odpuštění – o tom, že zlo se překonává laskavostí.

Na světě dnes žije přibližně 700 000 až 1 000 000 Jezídů (některé zdroje uvádějí až 1,5 milionů), z toho většina – asi dvě třetiny – v Iráckém Kurdistánu, především v okolí města Sindžár a ve svatém údolí Lalish. Menší komunity žijí také v Sýrii, Turecku, Arménii, Gruzii a v diaspoře – zejména v Německu, kde našli útočiště po genocidě z roku 2014.

Jezídem se ale nemůžeš stát – musíš se jím narodit. Je to uzavřené náboženství, které se nepřijímá konverzí. Víra se dědí po rodičích a komunita je přísně rozdělená do několika kast. Tato uzavřenost není z pýchy, ale z potřeby uchovat čistotu své víry, která přežila tisíce let pronásledování. Jezídismus je tak nejen náboženství, ale i způsob života a identity, který se předává z generace na generaci – jako světlo, které nikdy nezhaslo, i když se o to svět tolikrát pokusil.

Jezídská společnost je přísně rozvrstvená do kastového systému, který má náboženský i společenský význam. Každý Jezída se do své kasty rodí a zůstává v ní po celý život – přestup do jiné není možný. Tento systém pomáhá udržet duchovní pořádek a tradice komunity. Tento kastovní systém se může z dnešního pohledu zdát přísný, ale právě díky němu Jezídé přežili. Pomohl jim zachovat víru, jazyk i identitu po staletí pronásledování a asimilace. V moderní době se však mezi mladšími Jezídy začíná objevovat snaha o větší otevřenost – zejména v diaspoře.

1. kasta Šejchové - nejvyšší duchovní kasta.
Pochází přímo z žáků šejcha Adího ibn Musáfira, zakladatele jezídské víry (žil v 11.–12. století). Šejchové mají náboženskou autoritu, vedou obřady, žehnají lidem a starají se o svatá místa. Dělí se do několika rodových větví z nichž každá má své duchovní povinnosti. Členové této kasty se často věnují výuce, modlitbám a vedení poutí do Lalishe.

2. kasta - Pírové - Tato kasta tvoří druhý duchovní stupeň – poradce a učitele.
„Pir“ znamená doslova stařec nebo duchovní mistr. Pírové slouží jako duchovní průvodci (něco jako osobní kněží) pro rodiny z nižších kast. Každý Jezída má svého „píra“, ke kterému se obrací pro požehnání nebo radu. Udržují tradice, modlitby, legendy a předávají je dalším generacím.

3. kasta Muridové - To je největší a nejnižší kasta, tvořená běžnými věřícími.
„Murid“ znamená žák nebo následovník. Jsou to obyčejní lidé – rolníci, pastevci, řemeslníci. I když nemají duchovní moc, jsou považováni za srdce komunity – bez nich by tradice nemohla přežít. Každý murid má svého šejcha i píra, což vytváří síť vzájemných duchovních vztahů.

Kromě těchto tří kast existují ještě specifické duchovní role, které přesahují běžné dělení:
Baba Šejch (Baba Sheikh) – nejvyšší duchovní vůdce všech Jezídů, obdoba patriarchy.
Mír Šejchán (Mir) – světský vůdce komunity, „princ Jezídů“.
Fakiry – asketičtí duchovní, kteří se zasvěcují modlitbě a zříkají se světských požitků.
Kawaly – zpěváci a hudebníci, kteří udržují posvátné hymny (Qewl), často doprovázené bubny a flétnami.

Na slavnostech jsem měl vzácnou příležitost zahlédnout jezídskou princeznu z nejvyšší kasty, obklopenou svou oddannou družinou, která okamžitě plnila každé její slovo. Na pár minut jsem se dokonce mohl přiblížit a popovídat si se ženami z její družiny – byly nesmírně laskavé, pokorné a přitom silné.

Islámští extremisté z tzv. Islámského státu (IS) měli vůči Jezídům smrtící plán, který v roce 2014 vyvrcholil genocidou v Sinjaru. Jejich cílem bylo vyhladit jezídskou komunitu, zničit její náboženské a kulturní dědictví a přimět přeživší k přijetí islámu. Ženy a dívky vystaveny systémovému násilí a únosům. IS je bral jako otroky, prodával je, znásilňoval a nutil ke konverzi k islámu. Mnohé byly odděleny od rodin a drženy v zajetí týdny i měsíce. Cílem bylo zničení jejich identity a kultury, zlomit jejich ducha a přerušit kontinuitu komunity. Přesto i přes tuto hrůzu se některým podařilo uniknout a přežít, a dnes jsou symbolem odvahy a odolnosti jezídské ženy, které i po takové tragédii dokázaly zachovat svou víru a tradice.

Jezídismus je jedno z nejstarších náboženství světa a jeho kořeny sahají hluboko do staroperských, mezopotámských a semitských tradic. Víra se vyvíjela tisíce let a přejala si prvky z zoroastrismu, starověkého mezopotámského kultu světla a dobra. V jezídismu lze najít některé prvky, které připomínají islám i křesťanství, ale je důležité zdůraznit, že nejde o odnože těchto náboženství. Svatyně Lalish, nejposvátnější místo Jezídů, má svá přísná pravidla a rituály. Poutníci musí chodit bosí, aby projevili úctu, a při vstupu je vhodné zachovávat ticho a pokoru. K vidění je zde chrám šejcha Adího, posvátné prameny vody, které jsou podle tradice propojené až s Mekkou, a různé svatyně a kaple zasvěcené andělům.

Jezídové nemají žádnou posvátnou knihu v klasickém smyslu, jakou známe u islámu či křesťanství. Celá jejich víra se po staletí předávala ústně – hymny, modlitby, mýty, legendy a pravidla života byly uchovávány v paměti šejchů, pírov a starších členů komunity. Teprve až v 19. či 20. století se některé texty začaly zapisovat, hlavně kvůli snaze uchovat tradice pro budoucí generace a pro vědecké studium. I dnes je ale ústní předávání stále klíčové, zejména při rituálech, obřadech a při výuce mladých Jezídů. Ústní tradice totiž zajišťuje živost a přímý kontakt s historií, a zároveň umožňuje, aby se víra přizpůsobovala životu komunity bez ztráty své podstaty.

Lalish se stal svatým místem Jezídů už ve středověku, zhruba od 11.–12. století, kdy zde působil šejch Adí ibn Musáfir, který je považován za zakladatele a kodifikátora jezídské víry. Lalish byl vybrán jako místo svatyně proto, že přirozeně vyzařovalo klid a duchovní sílu, nachází se v údolí mezi horami a je obklopen posvátnými prameny a místy, která byla pro staré obyvatelstvo Mezopotámie posvátná už tisíce let před vznikem jezídismu. Nejstarší hudební tradice – Jezídové mají vlastní posvátné hymny zvané Qewl, zpívané při obřadech a slavnostech, které se předávají ústně a mohou mít stovky až tisíce let starou historii. 

Svaté hory a údolí – Kromě Lalishu jsou pro Jezídů posvátné i další hory v Sinjaru an severu Iráku, kam se chodí modlit a drží různé malé obřady. Klanění a úklony – při příchodu k posvátným kaplím nebo hrobkám se vykonávají mírné úklony, které vyjadřují úctu k Bohu i svatým andělům. Ve jezídské komunitě mají ženy specifické a velmi respektované postavení, které je pevně svázáno s náboženskou tradicí i kastovním systémem. Ženy jsou hlavním pilířem rodiny, starají se o domácnost, děti a udržování tradic. Jsou zodpovědné za předávání víry a zvyků dalším generacím, zejména prostřednictvím ústního vyprávění příběhů a hymen. I když ženy nemohou být šejchové ani pírové (tedy vrcholní duchovní), mají svůj respektovaný prostor při obřadech, modlitbách a svátcích. Ženy často doprovázejí poutníky, zpívají hymny a provádějí rituály očisty.

Při vstupu do svatyně nesmíte vstoupit na práh, musí se překročit. Překročení prahu znamená odložení světských starostí a hříchů a vstup do posvátného prostoru s pokorou a úctou. Práh představuje hranici mezi světem běžného života a duchovní říší, kam vstupuje člověk jen s čistou myslí a otevřeným srdcem. Když byste stáli přímo na prahu, zastavili byste tok duchovní energie a neprojevili byste plnou úctu k místu. Jezídské svatyně, zejména v Lalishu, mají typickou architektonickou podobu – špičaté, kuželovité nebo hranolové věže známé jako quba. Tyto špičky nejsou jen estetickým prvkem, ale mají hluboký duchovní a symbolický význam. Každá věž představuje anděla nebo duchovní sílu.