OPERACE V JEMENU — aneb jak jsem si nechal řezat nohu žiletkou, protože proč ne!

Cestování by mělo být o zážitcích. A já jsem si řekl, že když už zážitky, tak pořádné. Takové, které vám život nejen připomene, ale rovnou vám ho probodne skrz botu. Doslova!

Vyrazil jsem na Sokotru, ostrov, kde čas přestal existovat, wifi je sprosté slovo a kozy tu mají větší sebevědomí než pražští taxikáři. A jako správný průvodce, který jde všude „s lidma“, jsem šel… no, všude. Do hor, do vesnic, do míst, kam ani Bůh nechodí bez průvodce.

A taky jsem šel do palmového háje, kde jsem se elegantně sklouzl po palmovém listu, jako kdybych trénoval na krasobruslení v kategorii „pád století“, a něco se mi zabodlo do nohy. Přes botu. Kousek od paty. A já si říkám: „Hm, to nic nebude.“ Ano. Klasická sebe-lživá první pomoc.

Dokulhám do tábora, sundám botu a kouká na mě… kus dřeva. Ze mě, z nohy, ven. A já pořád věřím, že to vyndáme pinzetou, jako kdybychom vytahovali třísku z prstu. Jenže realita byla taková, že když jsme to zkoušeli, tak v noze zůstávalo ještě něco. A nebylo to moje sebevědomí.

Hlavou mi běželo: "Buď to budu ignorovat a budu za hysterku, nebo to nebudu ignorovat a třeba si udržím počet končetin na stávajícím čísle." Takže jsme vyrazili do místního zdravotního zařízení. Říkat tomu nemocnice by bylo urážkou nemocnic. Upřímně, na Sokotře jsem ani nečekal, že tu najdu něco tak přepychového, jako je třeba tekoucí teplou vodu, natož zdravotní péči.

Přijedeme do vesnice. Kozy se prochází všude, jako kdyby tu probíhal casting na miss koza Sokotra. Před polorozpadlou budovou, co by u nás neprošla ani jako kůlna, stojí chlapík v suře (tradiční jemenské sukni) a v červeném tričku. Tenhle člověk podle všeho zastával funkci: otevírač dveří, doktor, stavbyvedoucí, elektrikář a možná i místní starosta.

Klíče od nemocnice donesly bosé děti. Jako vážně – děti. A ony se mi smály. Chápete ten level ponížení? Máte v noze kus stromu, děti se řehtají a vy doufáte, že umřete až po tom, co odejdou, aby z toho neměly větší trauma než vy.

Vejdeme dovnitř. Absolutní tma. Bez elektřiny. Budova vypadala jako kulisy z hororu, kde přežije jen jeden člověk a rozhodně to nejsem já. Doktor si vezme rukavice. „Skvělé,“ říkám si. O dvě minuty později těmi rukavicemi osahává všechno možné od stěny po špinavou židli. A já tam sedím, čekám, kdy se mě zeptá, jestli jsem očkovaný proti úplně všemu. Odpověď je jednoduchá - NEJSEM PROTI NIČEMU!

A pak přišel ten okamžik, kdy byste si přáli, abyste byli kdekoliv jinde — třeba v obchodě s ponožkami, v metru, nebo aspoň doma na gauči s teplou čokoládou. BUDEME PRÝ ŘEZAT! V hlavě mi proběhlo všechno: panika, rozumné myšlenky, šílené myšlenky… a nakonec jsem jen seděl a dumal, proč si někdo kdy myslel, že žiletka může nahradit chirurgický nástroj a proč tu sakra nemají normální skalpel, ale "doktor" mi řeže do nohy žiletkou. Skvělé! Výborné! Ideální podmínky, přesně jak to doporučují lékařské příručky v kapitole „Co nikdy nedělat!"

V místnosti je tma, já sedím na špinavém lehátku, vedle mě sedí řidič, který svítí čelovkou a telefonem, já sám si držím nohu, aby se rána lépe otevřela a druhý řidič také svítí s směje se na mě. Nebo mé bolesti? V tuto chvíli ani sám nevím, zda se tu náhodou nenatáčí horor nebo groteska nebo obojí?

Řidič mi drží ránu otevřenou, jako kdyby si bokem přivydělával v nemocnici po online kurzu z YouTube.

Moje přítelkyně mě uklidňuje šeptem, přestože omdlévá už jen u reklamy na kečup. A doktor? Ten se mi hrabe v noze s výrazem, že přesně ví, co dělá. Nebo to aspoň velmi dobře předstírá.

Po několika minutách bolesti, během kterých jsem mentálně odvolal všechny své životní volby od roku 2003 (v ten rok jsem totiž poprvé vyrazil do světa sám), se ozvalo sborové: „Oooooh!“

To není zvuk, který chcete slyšet, když vám někdo řeže nohu. Tak jsem se raději podíval. A tam to bylo! Doktor drží v ruce trn. Třícentimetrový. TŘI CENTIMETRY! Tohle nebyla tříska. To byl architektonický prvek. Kousek plotu. Polovina větve A aby toho nebylo málo, byl ještě krásně ozdobený mým vlastním masem. Taková malá jemenská suvenýrová edice.

V tu chvíli se ve mně mísil šok, úleva a pocit, že bych si za to zasloužil diplom za odvahu. Doktor ránu pečlivě zašil. Já mu dál svítil mobilem, abych viděl každý pohyb a měl pocit, že sedím v první řadě na chirurgickém představení. Šití probíhalo ručně, precizně, ale s lehkou improvizací, jako kdyby někdo šil na koleni, protože jiná možnost nebyla.

A když bylo hotovo, všichni jsme spontánně zatleskali. Já, doktor, řidiči, přítelkyně. A možná i kozy venku, které pozorovaly celé divadlo s povýšeným, kritickým pohledem.

Dostal jsem antibiotika. Snažil jsem se zaplatit. Doktor jen pokrčil rameny a ukázal, že léčba je zdarma. Nicméně nějaké peníze jsem mu přeci jen dal. Za tu snahu a za to, že si musel odskočit od pasení koz.

Na několik sekund jsem se jen tak zastavil a přemítal o com, co se dělo. Vážně? Nechal jsem si žiletkou otevřít nohu v budově, kde bylo víc prachu než vybavení a světlo suploval můj iPhone?

Tohle je jeden z těch zážitků, které byste si nikdy dobrovolně nevybrali. A přesto, když se jednou stane, stane se z něj historka, kterou budete vyprávět ještě roky.

Co dodat? Možná bych si příště v palmovém háji dával větší pozor, ale upřímně, kdy se vám stane, že vám řežou nohu žiletkou v jemenském zdravotnickém středisku, zatímco kolem vás chodí kozy a děti vám fandí?

A moje přítelkyně? Ta mě celou dobu uklidňovala, i když krev nesnáší. A jelikož jsem nechtěl vypadat jako slaboch, dělal jsem že to nic není, zatímco jsem uvnitř umíral bolestí. A proběhlo i pár sprostých slov, kterým se jindy snažím vyhýbat.

Máte nějaký podobný intenzivní zážitek?