VŠICHNI JSOU TO TERORISTI – akorát, že vůbec!

Psaní těchto slov je pro mě nesmírně těžké. Upřímně, nikdy by mě nenapadlo, že něco takového budu muset vůbec napsat.

PROSÍM SDÍLEJTE TO CO NEJVÍCE, AŤ UKÁŽEME, ŽE NA SVĚTĚ JSOU I DOBŘÍ LIDÉ A NEJEN HATEŘI Z DISKUZÍ!

Poslední dny téměř nespím. Slzy se mi derou do očí několikrát denně a pokaždé, když otevřu zpravodajské weby, svírá se mi žaludek strachem, co dalšího se dozvím.

Mluvím samozřejmě o událostech, které se rozběhly v pátek 13. června mezi Izraelem a Íránem. Stále tomu nerozumím. Nerozumím tomu lidsky, morálně ani historicky. A asi ještě dlouho nepochopím, jak si něco takového může jedna země vůbec dovolit. Teď už vlastně dvě země! Nejsem politik, abych soudil. Nejsem analytik, abych předkládal závěry. Jsem jen člověk, obyčejný cestovatel, který vystudoval mezinárodní vztahy a dlouhodobě se zajímá o historii, geopolitiku i lidské příběhy.

Ale především jsem někdo, kdo v Íránu strávil téměř rok života. Země, která pro mě není jen bodem na mapě. Je to můj druhý domov. Místo, kde jsem poznal desítky, možná stovky lidí. Ne turisticky, ne povrchně, ale do hloubky. Mnozí z nich jsou moji přátelé. Lidé, se kterými si léta píšu. O rodinách, o radostech i starostech, přejeme si k narozeninám, o svátcích, ať už českých, íránských, nebo křesťanských. S některými jsem v kontaktu častěji než s kamarády v Česku.

A právě teď mám o ně strach. O jejich bezpečí, o jejich budoucnost. A zároveň cítím nesmírnou bezmoc. Protože když znáte konkrétní tváře, konkrétní hlasy a příběhy, válka přestane být abstraktní. Přestane být jen zprávou v titulcích. A stane se osobní tragédií.

Je smutné a frustrující, jak moc se v internetových diskusích zakořenil zkreslený obraz Íránců, jako by všichni bez výjimky běhali po poušti s atomovkami na zádech a jen čekali na příležitost někoho zničit. Ale skutečnost, jakou jsem ji měl možnost poznat já, je úplně jiná. Obyčejní Íránci jsou většinou obyčejní lidé, kteří se o politiku vůbec nezajímají, často ani netuší, že nějaký jaderný program existuje. A co je snad nejpřekvapivější, islám je jim naprosto ukradený. Tohle je ta pravda, kterou je potřeba slyšet. CO je zajímá, zda budou jejich děti v bezpečí, zda budou moci chodit do školy, zda budou mít práci, kterou uživí rodinu. Neznám snad jediného Peršana, který by mi neřekl: „Wow, jsi z Česka? Slyšel jsem, že to je krásná země a žijí tam dobří lidé.“

O to víc mě bolí číst komentáře některých lidí z Česka. Těch, kteří mají ve všem okamžitě jasno. Kteří přesně vědí, co se má udělat, kdo je ten špatný, kdo si zaslouží trest a nejlépe smrt. Komentáře, ve kterých se s neuvěřitelnou lehkostí mluví o tom, že „tam by to chtělo srovnat se zemí“, „zničit všechno“, „vymazat je, protože jsou to stejně jen fanatici a teroristi“.

A já jen tiše sedím a nechápu. Nechápu, kde se v lidech bere tolik zloby vůči někomu, koho nikdy nepotkali. Vůči zemi, kterou nikdy nenavštívili. Vůči lidem, kteří touží po stejných věcech jako my, po bezpečí, po klidu, po budoucnosti pro své děti.

Trhá mi to srdce. Ničí mě ta bezcitnost a povýšenost. A přiznám se, že se někdy až stydím, že pocházím ze stejné země jako lidé, kteří dokážou s takovou samozřejmostí přát smrt nevinným. Lidem, které bych vám přál poznat. Protože by možná změnili váš pohled. A možná by změnili i vás samotné.

PŘINÁŠÍM VÁM PŘÍBĚHY NĚKTERÝCH MÝCH KAMARÁDŮ, KTERÉ VLASTNĚ POVAŽUJI ZA RODINU, a každý si můžete udělat obrázek sami o tom, jací „teroristé“ to vlastně jsou, že si „zaslouží“, aby jejich město a domy byly srovnány se zemí a oni a jejich rodiny byli zabiti, protože jediné jejich provinění je, že pochází z Íránu. A přiznám se, že jen při psaní těch příběhů mám opět slzy v očích. Je to totiž vážně hodně osobní.  

❤️ ERFAN – TEHERÁN ❤️

Nejtěžší rány bombardování nyní dopadají na Teherán. Nejvíc trpí jeho severní část – právě tam, kde žije můj kamarád Erfan. Když to píšu, mám knedlík v krku. Erfan není voják, není politik. Je to obyčejný, laskavý kluk, kterého jsem potkal v roce 2018 při toulkách horami na hranici Íránu a Turkmenistánu.

Začali jsme si povídat a během chvíle mě ohromil svou znalostí české kultury. Znal Švejka, znal Kunderu, znal Havla. Mluvil o sametové revoluci s takovým respektem a nadšením, že jsem se až zastyděl, jak málo toho sám vím. A pak mi řekl, že by jednou chtěl navštívit kostel sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici – místo, kde se ukrývali naši parašutisté po atentátu na Heydricha. Byl fascinovaný naším příběhem odporu.

S Erfanem jsem tehdy strávil několik týdnů, které mi zůstaly hluboko v srdci. A jeden z těch nejdojemnějších okamžiků byl, když jsme spolu slavili Vánoce. V Íránu, kde to není svátek, ale obyčejný den. A přesto Erfan věděl, jak moc pro nás v Česku tyto dny znamenají. Se svými přáteli pro mě uspořádal improvizovanou štědrovečerní večeři. Zapálili svíčku, připravili jednoduché jídlo a každý donesl malý dárek – jen tak, od srdce. Jen proto, aby mi udělali radost. Poznal jsem celou jeho rodinu, od rodičů, sourozenců, bratranců a sestřenic, babiček a dědečků, strýčků a tetiček.

Celá rodina mě vždy vítala s úsměvem a se slovy: „Tady jsi doma, vítej u nás.“

Erfan a jeho rodina jsou vyznání bahá’í. Je to víra, která vznikla právě v Íránu, v zemi, kterou tolik milují, a která je přesto každý den trestá za to, kým jsou. Po islámské revoluci v roce 1979 se z jejich víry stala hrozba. Ne proto, že by někoho ohrožovali, ale protože prostě věří jinak. Bahá’í nejsou v Íránu uznávaní. Nejsou ani tolerovaní. Jsou označováni za kacíře. Nezákonní. Nežádoucí. Erfan nesmí svobodně praktikovat svou víru. Jeho maminka skončila ve vězení, protože doma měla knížku. Ne zbraň. Ne výbušninu. Jen knížku s náboženskými texty. A i ta byla považována za zločin.

Jeho komunita nesmí studovat na univerzitách, nesmí učit, nesmí pracovat pro stát. Jejich svatyně byly zničeny, jejich hroby znesvěceny. A přesto všechno Erfan zůstává. Miluje svou zemi. Ne vládu, ne ajatolláha, ne revoluční gardy. Miluje Írán jako domov. A nikdy neodešel, i když jsem mu to opakovaně nabízel. Mohl by být jinde, mohl by žít bez strachu. Je architekt, talentovaný a citlivý. V Evropě by se rychle uchytil. Ale on chce zůstat. Chce žít doma, důstojně, v míru.

A právě na takového člověka teď míří rakety.

Na někoho, kdo nikdy nikomu neublížil. Kdo rozdává klid a dobro. Na člověka s největším srdcem, jaké jsem kdy poznal. A přesto si o něm lidé na sociálních sítích dovolí psát, že si zaslouží shořet v pekle. Jen proto, že je z Íránu. To je čisté lidské selhání naší společnosti!

S Erfanem jsme si naposledy posílali hlasové zprávy o víkendu. Bylo to zvláštní. V jeho hlase byl slyšet strach, i když se ho snažil skrýt. V pozadí duněly výbuchy. Rakety dopadaly někde kousek od něj a on mi s tichým úsměvem v hlase opakoval: „Neboj, to bude dobrý. Vždyť není důvod, aby nám někdo chtěl ublížit. Těším se, až se zase uvidíme.“

A já jsem jen mlčel. Protože co na to říct člověku, kterému nad hlavou prší smrt?

Poslední zpráva mi přišla v neděli. Od té chvíle ticho. Neodpovídá. Nevíme, jestli se mu podařilo uprchnout z Teheránu za rodinou do města Rasht na severu, nebo jestli zůstal ve svém bytě, kde jsme spolu kdysi popíjeli čaj a smáli se nad českými idiomy, které se naučil jen kvůli mně. Nevím, kde je. Ale vím, že mám někde v Íránu bratra. „Brother from another mother,“ jak jsem mu říkal. A jen doufám, z celého srdce doufám, že je v bezpečí. Že za mnou někdy konečně přijede. Že se spolu projdeme po Resslově ulici v Praze a já mu ukážu ten kostel, o kterém mi tolikrát říkal.

Ale co když ne! Uvidím ještě kamaráda, kterému jsem říkal příteli a bratře a o kterém vím, že by neublížil ani mouše?

❤️ MAHID - TEHERÁN ❤️

Mahida jsem poznal naprosto neplánovaně. Procházel jsem se severním Teheránem, když mě zastavil úplně cizí kluk jen proto, že poznal, že nejsem místní. Začal se se mnou bavit, jako bychom se znali roky. Ještě ten den mě představil svému otci. A od té chvíle… Od té chvíle jsme si začali psát, volat, smát se spolu na dálku.

Mahid se pro mě stal víc než známým – stal se přítelem. Zval mě na svou svatbu. Ale nejen mě, zval i mojí přítelkyni, moji mamku, mého otce. Rodinu, kterou nikdy neviděl, a přesto chtěl, abychom tam byli. Abychom s ním sdíleli ten nejdůležitější den v jeho životě. Nechtěl jen poslat fotku ve smokingu. Chtěl, abychom stáli vedle něj. A to se nedá předstírat. Taková otevřenost, taková srdce už se dnes skoro nevidí.

Mahid prodává koberce. Ví o nich úplně všechno. Když jedu do Íránu se skupinou, on a jeho táta mi pokaždé pomáhají s tím, co je v Íránu skoro nemožné – sehnat hotovost. V zemi, kde se všechno platí kartou, mi Mahid týdny předem shání peníze pro každého člena výpravy. Chodí do bank, připravuje obálky. Aby ostatní nemuseli řešit vůbec nic. Dělá to zcela nezištně, jen protože ví, že je to důležité, a protože chce úplně cizím lidem pomoci.

A jeho táta? To je kapitola sama o sobě. Starý lišák, klasický vekslák se zlatým srdcem, co nikdy nezavře pusu. Umí mluvit hodiny a prodal by i písek v poušti. Ale není v tom žádná faleš. Má v sobě čest a obrovské srdce. A já vím, že když jde do tuhého, můžu se na oba spolehnout. V zemi, kde nic není jisté, jsou tihle dva pro mě jistota. A to je dar, který se nedá koupit.

Mahid i jeho otec jsou věřící – ale tak jako většina z nás. Oslaví ramadán, jednou za čas zajdou do mešity. Stejně jako někdo v Česku zapálí svíčku na Vánoce, dá si mazanec o Velikonocích a občas vejde do kostela, když je klid a ticho. Nepřemýšlí nad tím jako nad ideologií. Je to součást jejich kultury, rodiny, dětství. Nic víc, nic míň. A přesto – kdybych to napsal jen tak bez vysvětlení, ozvali by se tací, co by hned křičeli: „Fanatik!“.

Mahid mi kdysi pomáhal celé hodiny, když jsem si chtěl promluvit s duchovním v Teheránu. Ne proto, že bych chtěl konvertovat nebo se zhluboka modlit, ale protože mě to zajímá. Protože když cestuji, snažím se porozumět. Poslouchat. Chápat. Islám je součástí Íránu – a jak bych mohl chápat zemi, aniž bych aspoň zlehka neporozuměl tomu, v co její lidé věří, co cítí, co je formovalo?

A přesto jsem si pak na internetu přečetl, že jsem fanatik já. Že mě prý platí „kozomrdi“ (ano, takhle to opravdu někdo napsal). Že sloužím islámu, že jsem zrádce, hlupák, nebo rovnou nebezpečný člověk.

A já se ptám: proč? Kde se v lidech bere tolik nenávisti? Tolik jedu vůči něčemu, co neznají, nikdy nezažili, nikdy neviděli na vlastní oči? Mahid by jim přitom nabídl čaj, usmál by se a zeptal se, jestli nemají hlad. Protože to je jeho víra. Víra v lidskost.

Psal jsem Mahidovi celý víkend. Pořád dokola. Ale odpověď nepřicházela. V Íránu opět vypnuli internet a z Teheránu se téměř nikdo nemohl dovolat. Věděl jsem, že bydlí na severu města – přesně tam, kam míří nejvíce raket. A tak jsem jen seděl, díval se do telefonu a bál se. Co když už se nikdy neozve?

A pak, po několika dnech, přišla zpráva. Krátká, téměř bez emocí. Napsal, že šel po ulici, a asi sto metrů od něj dopadla raketa. Že měl štěstí. Jako by šlo o běžnou věc. Jako by to nebyla válka. Ale hrůza, která se stala rutinou. Naštěstí se jemu i jeho celé rodině podařilo z Teheránu utéct. Jsou teď někde vysoko v horách, v malé vesnici, o které říká, že tam „není nic, co by stálo za útok“. A přesto stačilo málo, jen zůstat o pár dnů déle doma, a už by tu třeba nebyl. Ani on, ani jeho otec, ani jeho žena, se kterou se snaží o prvního potomka.

Pořád někde čtu, jak Izrael míří jen na „vojenské cíle“. Ale Mahid není voják. Není člen žádné strany, žádné gardy. Stejně jako Erfan. Jsou to obyčejní lidé. Lidé, kteří by vám podali čaj, dali vám na cestu jídlo a zeptali se, jak se máte. Bydlí v normálních čtvrtích, v normálních domech, a přesto tam dopadají rakety. Přesto jejich životy visí na vlásku.

V únoru, během mé poslední cesty do Íránu, jsme s Mahidem mluvili právě o tom. O válce. Nevěřil tomu. Kroutil hlavou. Nechápal, proč by na jeho zemi měl někdo útočit. „My přece nemáme s Izraelem problém,“ říkal. „Normální Peršan má starosti s cenami chleba, ne s válkami. Řekni to lidem u vás, prosím tě. Ať to ví.“

A já to říkám. Ale víte, co se stane, když to u nás řeknete? Odpovědí je výsměch. Nadávky. Označí vás za fanatika, za zrádce, za blázna. Napíšou, že vás „platí kozomrdi“, že si „všichni zaslouží kulku do hlavy“.

Ptám se: tohle je svět, ve kterém chceme žít? Tohle je spravedlnost, empatie, civilizace? Mahid měl štěstí. Tentokrát. Ale kolik dalších takových Mahidů už takové štěstí nemělo? A kolik ještě přijde o všechno, zatímco my se budeme hádat na síti, kdo má „pravdu“ a kdo „nenávidí Západ“? Zkuste na chvíli nemít pravdu. Zkuste mít srdce!

❤️ MOHAMMAD – ESFAHÁN ❤️

Jak popsat Mohammada? Nejblíž pravdě bude říct, že je to můj „íránský táta.“ Ne pokrevně, ne oficiálně. Ale srdcem. Duší. Tím, jak se chová. Tím, jak miluje cizince, které vidí poprvé v životě, a zachází s nimi, jako by byli jeho vlastní.

Poprvé jsem ho potkal v roce 2018, když jsem stopoval u dálnice. Byl jsem zoufalý, auta kolem jen míjela, nikdo nezastavil. A pak to přišlo: jedno z nich mě také nejprve minulo, ale po pár vteřinách začalo pomalu couvat zpět. Vystoupil z něj nenápadný chlapík s pleškou, knírkem, brýlemi a vlídnýma očima. Obyčejný, ale přitom neobyčejně laskavý. Zeptal se anglicky, kam jedu. Řekl jsem, že do Varzanehu a přestože tam sám vůbec neměl namířeno, řekl po hodině společné jízdy, že se mnou pojede dál. Jen tak. Sto kilometrů navíc. Jen aby měl jistotu, že dorazím v pořádku.

Od té chvíle jsme zůstali v kontaktu. A protože Mohammad je průvodce, stával se mi časem i rádcem, člověkem, za kterým jsem chodil pro tipy na místa, která jsem chtěl poznat. Ale víc než to. Stal se součástí mého života. A pak přišel rok 2022. Moje mamka mě poprvé v Íránu navštívila. A právě tehdy se Mohammad stal nejen mým přítelem, ale součástí naší rodiny. V horách si totiž moje mamka ošklivě zlomila nohu, tak vážně, že musela ihned na operaci. Byl to Mohammad, kdo zařídil všechno. Nemocnici, lékaře, tlumočníka, komunikaci, klid. Bez něj bychom byli ztraceni. A přesto nikdy nechtěl nic zpět. Jen se ujistil, že jsme v pořádku.

Moje máma neumí ani slovo anglicky. On neumí česky. Ale to jim nikdy nevadilo. Mluvili spolu rukama, očima, smíchem. A pak přišel Google Translator a od té doby si píšou. A vždy, když se vrátím z Íránu, nezeptá se mě mamka, jak jsem se měl. Ne. Její první otázka zní: „A jak se má Mohammad?“ Někdy stačí jediné gesto, zastavit u cesty, a z cizince se může stát rodina.

Mohammad má krásnou ženu. Jmenuje se Shadi. Krásnou nejen vzhledem, i když ji člověk vidí, opravdu se až tají dech, ale krásnou hlavně klidem, laskavostí, měkkým hlasem a očima plnýma porozumění. Vždycky jsem si v duchu říkal, jak je možné, že taková žena je s tak obyčejným chlapem jako je Mohammad. S tím jeho plešatým čelem, ustaranýma očima a mírně směšným knírkem. Ale možná právě v tom to je. Možná je to právě to jeho neuvěřitelně velké a čisté srdce, do kterého se Shadi kdysi zamilovala. A které teď v těchto dnech drží při životě nejen jeho, ale i desítky dalších lidí.

O víkendu jsem mu napsal, jestli je v pořádku. Odpověděl, že on ano, ale že nemá žádné zprávy o Shadi. Byla v Teheránu se svou maminkou. Její maminka je starší a nemocná, sama by těch 400 km k lékařům nezvládla. Tak tam jely spolu. A pak přišlo ticho. Internet nefungoval. Nikdo nevěděl, co se děje. V zemi, kde začaly padat rakety.

V neděli mi Mohammad konečně napsal, že jsou živé. Utekly z Teheránu do města Karaj, kde má Shadi rodinu. Její maminka je prý chtěla naposledy vidět. Je si jistá, že tuhle válku nepřežije. A víte, co je na tom nejděsivější? Že to neříká hystericky. Říká to s klidem člověka, který už jednu válku přežil. Válku s Irákem. Osm let hrůzy. V hlavě starých lidí v Íránu ty výbuchy a sirény nikdy neutichly. Shadi ji zkoušela uklidnit. „Za pár dní to skončí.“ Ale její maminka jen tiše kroutila hlavou. Ví své. Pamatuje si, jak Saddám Husein útočil na Írán v osmdesátých letech.

Chtěly odjet domů do Esfahánu, ale z Teheránu se teď dostat znamená malý zázrak. Normálně jsou ulice plné taxíků, ale teď nic. Panika. Všichni chtějí pryč. Když už se jim podařilo sehnat auto, vydaly se na cestu domů. A pak, na dálnici u svatého města Qom dopadly rakety. Pár desítek metrů od nich. Projely, ale měly štěstí. Jiní už ho pravděpodobně neměli. 

A co udělal Mohammad, když se to všechno seběhlo? Zavřel se doma a litoval se? Ne. Otevřel svůj malý domek na kraji Esfahánu a vzal dovnitř deset rodin, které přišly o všechno. Spí tam všude. Na zemi, na dekách, v kuchyni, na chodbě. Každý večer sledují ze střechy další světla izraelských raket na obloze. A on? Omlouvá se mi, že mi odpovídá pozdě. Prý je internet pomalý. Prý jim ho vypínají.

Chci mu poslat peníze. Vím, že s nimi nenaloží hloupě. Neutratí je za sebe. Dá je tam, kde jsou potřeba. Ale nemůžu. Írán je pod sankcemi. Peníze tam nelze poslat normálně. A kdybych to zkusil jinudy, vím jak, samozřejmě, kdo mi zaručí, že mě za to někdo doma neobviní z podpory terorismu?

A přijdou zase ti samí čeští Pepíci do komentářů a začnou řvát, že jsem fanatik. Že podporuji terorismus. Že si všichni zaslouží kulku. Kde se to v lidech bere? Ta nenávist k někomu, koho nikdy nepotkali, jehož jazykem nemluví, jehož bolest nechápou? A přitom tohle není příběh o Íránu. Je to o těch obyčejných a úžasných lidech jako je Mohammad, který doslova nesnáší islám.

Jeho děda byl mullá – tedy duchovní, ší’itský učenec, muž s respektem a autoritou. A Mohammad? Ten má rodokmen, který sahá až k samotnému proroku Mohammadovi. Jo, tomu prorokovi. Přímý potomek muže, který stál u zrodu islámu. A teď si představte – tenhle chlap, který má v krvi linii proroka, se mnou stojí v mešitě, dívá se na tu nádhernou architekturu a říká: „Miluji, jak to vypadá, ale tu víru ne.“

A přesto by nikdy, nikdy, neopustil Írán. A to i přesto, že moc dobře ví, že kdyby svoje názory řekl příliš nahlas, může mít problém. Může mu to zničit život. Ale zůstává. Protože miluje tuhle zemi. Miluje její historii, její hory, její prach, její minarety, její lidi – i přesto, že ho ten režim dusí.

A pak si otevřeš Facebook. A tam je zas ten klasický Pepa z Horní Dolní. V teplákách, s plechovkou piva v ruce, co nikdy nevytáhl paty za hranice. A ten ti do komentářů napíše, že dům, ve kterém Mohammad žije, by měl být vybombardovaný. Protože je přece z Íránu. A v Íránu jsou všichni fanatici, že jo? Všichni.

A teď mi řekněte, jak to mám někomu vysvětlit? Jak mám někomu takhle zaslepenému vysvětlit, že Mohammad není žádný fanatik? Že je to člověk, který by se rozdal pro ostatní, který pomáhá, i když sám nemá? Že si doma schovává rodiny, které přišly o všechno, zatímco ze střechy sleduje, jak na město dopadají rakety?

Nejde to. A právě to mě tak strašně bolí. Bolí mě, když vidím, jak mí přátelé trpí. Jak se snaží přežít, jak milují svou zemi, i když je sžírá. A zatímco oni drží pohromadě a zachraňují si navzájem životy, u nás se najde banda křiklounů, co by je klidně nechala umřít. Jen proto, že mají jinou vlajku. Jinou barvu pleti. Jiné jméno.

Kolikrát jsem se za poslední dny sám sebe zeptal: Jak dlouho tohle ještě potrvá? Kolik nocí se ještě probudím s obavou, že v telefonu najdu zprávu, kterou nechci nikdy číst? Kolikrát se ještě budu muset bát o své přátele? O lidi, kteří mě pozvali do svých domovů, dali mi najíst, objali mě, když jsem odjížděl, a teď? Teď se jen modlím, aby vůbec ještě byli naživu.

Přinesl jsem vám tři příběhy. Jen tři. Ale takových jsou v Íránu teď stovky, tisíce. Lidé, kteří nic neudělali. Kteří prostě jen žijí své obyčejné životy. Starají se o rodinu, chodí do práce, posílají děti do školy. A někde, v kanceláři, o které nemáme ani tušení, si někdo rozhodne, že na ně pošle raketu.

A to je na tom možná to nejděsivější, že na obyčejných lidech nikdy nikomu nezáleželo. Ne politikům. Ne stratégům. A často ani těm, co sedí za klávesnicí a s chladnou lehkostí píšou, že "si za to můžou sami".

Jsem v kontaktu s přáteli v dalších městech. Každý den se modlím, aby se mi znovu ozvali. Aby mi jen napsali obyčejné „jsme v pořádku“. A přitom se děsím toho okamžiku, kdy otevřu zprávy a jejich město uvidím v plamenech. Jak dlouho tohle ještě vydržíme?

Kolik lidí ještě musí zemřít, než se někomu začne chtít naslouchat?

Protože já už nevím, co víc říct. Bolí mě to. Bolí mě to každý den víc.