Zase jednou celebritou. Tentokrát v Iráku

Sedíme si tak s dámami z mojí skupiny, která se se mnou vydala objevovat irácký Kurdistán, v malém horském městečku. Pozorujeme život a popíjíme čaj, a v našich životech vládne právě neuvěřitelná pohoda. A v tom se kolem nás mihne perfektně upravený pán v obleku s mikrofonem v ruce. Nervózně si nás měří, my se smějeme a napůl vážně si říkám: „No výborně, tak jdeme do televize.“

Chlapík chvíli krouží kolem jak kočka kolem horké kaše, ale nakonec se osmělí: „Would you give short interview for Kurdish TV?“ ptá se.

No jasně že ano! Když už jsme tady, tak pořádně!

Za rohem už čeká kameraman, světla, mikrofon — všechno připravené, jako by tu stáli od rána. Slovo přebírá Pavlína (v televizi se představuje jako Paola, protože to prostě zní líp). Tak procítěně vysloví své jméno, že bych jí z fleku věřil, že je z Ameriky a ne paní inženýrka z Uherského Brodu. Já jdu na řadu hned po ní, povídáme o tom, jak jsou místní lidé neuvěřitelně milí, jak nám chutná čaj (a že ten teda chutná opravdu!) a jak jsme nadšení z Kurdistánu.

A pak je tu paní Jarka, která neumí ani slovo anglicky, ale dokáže kývat hlavou s takovou grácií, že by jí mohla CNN závidět. Naše dvacetiminutové televizní vystoupení je na světě. V zemi, o které si půlka Čechů myslí, že vás tam hned zastřelí. Tyhle neplánované momenty miluju. Všechno začalo tím, že se po městě roznesla zpráva: “Ve městě jsou turisté!” — a to už samo o sobě stačilo, aby se z nás staly hvězdy místní televize.

A víte co je na tom nejvtipnější? Že to nebylo poprvé. Před pár lety jsem s kamarádem Tomášem skončil v japonské TV show "Why Did You Come to Japan". Japonci berou vše vážně, neznají takovou tu naší českou srandu. Proto když nás oslovili, zda nám mohou položit pár otázek, jen jsme se na sebe podívali se šibalskými úsměvy a jiskrou v oku a bylo jasno, že to nedáme Japoncům jen tak zadarmo

Zeptali se nás tedy, proč jsme přijeli do Japonska a my jsme s vážnou tváří odpověděli: „Hledáme si tu nevěsty!“

Moderátorce se rozšířily její malá japonská očka tak, že jsem si vážně myslel, že jí vypadnou z důlků. A když jsme dodali, že já jsem „velmi slavný DJ“ (tehdy jsem byl spíš jen DJ, který přišel se ženou do kontaktu jen tehdy, když se ho ptala kde je v klubu záchod) a Tomáš, že je nezaměstnaný, celý štáb byl připravený zavolat NASA, že právě objevili mimozemšťany.

"Vy si jako nezaměstnaný můžete dovolit jet do Japonska?" ptá se moderátorka a my oba přikyvujeme, že v Česku se máme tak dobře, že JASNĚ, proč bychom nemohli.

Nakonec jsme do kamery nadiktovali naše čísla, jestli by se nám nějaké Japonky nechtěly ozvat. Nikdo se sice neozval, ale ta historka žije dodnes.

A já si říkám — svět je malý a mikrofony mě prostě nějak přitahují.

Kdo ví, kde se objevím příště. Možná CNN, možná vesnická televize uprostřed hor. Hlavně že bude čaj a smích.

Máte nějakou podobnou zkušenost?