VIETNAM - STOPEM PO HO ČI MINOVĚ SILNICI (1. část)

Kdo sleduje mou cestu delší dobu, tak si jistě pamatuje, jak jsem se na přelomu září a října doslova protrápil Vietnamem. Rozbitá hlava, nehoda na motorce, hnisající noha a nakonec ztráta motorky. Tím vším jsem si ve Vietnamu prošel, a tak trochu na tuto zemi zanevřel. Respektive takto, Vietnam je nádherná země, ale já na ní prostě měl špatné vzpomínky. Vše se ale mělo změnit! Začalo to už v Laosu, kde jsem opět nalezl chuť do cestování, a to hlavně díky stopování, které jsem vyměnil za pohodlnou jízdu na motorce. Měsíc v Laosu uplynul jako voda a já v půlce listopadu opět stojím na hranici, tentokráte chci z Laosu přejít zpět do Vietnamu.

VIETNAMSKÁ HADÍ POLÉVKA

„Co budeme dnes mít na večeří, zase rýži?“ ptá se mě mamka se zvědavostí v očích a možná s až drzým a ironickým úsměvem na tváři…

… ví totiž, že na cestách jídlo neřeším, chutě jdou stranou a většinou jím to, co zrovna je. Ono to ve Vietnamu ani jinak nejde. Hledat třeba pizzu nebo hamburgery uprostřed vietnamského venkova je věc nemožná. Stejně tak, jako třeba najít něco k jídlu po setmění.

PŘEDČASNÉ VÁNOCE S MAMINKOU!

Vánoce roku 2019 budou druhé po sobě, které budu trávit mimo domov. Bez rodiny a v podstatě sám. I když díky moderním technologiím se samozřejmě člověk snadno spojí se svými blízkými, ale víte, jak to myslím. Fyzicky jsem stále na druhém konci světa. Vánoce v roce 2018 jsem trávil v Teheránu, což je pro mě stále neuvěřitelné, že to bude už rok. Vánoce v roce 2019 budu trávit v Saigonu, ve Vietnamu.

A ač je Štědrý den až za pár dní, já jsem dostal ten nejlepší dárek v minulých dnech.

Do Vietnamu totiž za mnou přijela moje maminka!

LAOS – láska na druhý pohled (část 3.)

Již není cesty zpět. Když se zamilujete, tak se to těžko vrací, a jak jste mohli číst minulé dvě neděle, do Laosu jsem se opravdu zahleděl. Tato země mě sice ze začátku nepřivítala vůbec hezky, ale jakmile vysvitlo slunce a já mohl začít stopovat, začalo se udávat tolik neuvěřitelných příběhů, až tomu sám někdy nemůžu uvěřit.

VIETNAMSKÁ SETKÁNÍ

Hodně lidí se mě ptá a píše mi, jak se to dá vydržet, když je člověk na cestě pořád sám? Já musím odvětit, že pokud jste na cestě pořád sám, děláte asi něco špatně. V podstatě nejsem nikdy sám. Když stopuji, jsem vlastně celý den v kontaktu s lidmi, kteří mě vezou nebo které potkám při chůzi jejich vesnicí. Někdy už mám lidí tak dost, že se těším, až budu třeba den sám a nebudu muset nikoho vidět nebo muset s někým mluvit. Občas se stane, že během cesty potkáte někoho, a během pár vět zjistíte, že máte s tím člověkem mnoho společného a třeba i znáte stejné lidi.

LAOS – láska na druhý pohled (část 2.)

Nutno říct, že v tomto článku už to bude jednoznačná záležitost. Do Laosu jsem se zamiloval a již nebylo cesty zpět. Každý krok, každá vesnice, každé místo, které jsem navštívil nebo člověk, kterého jsem poznal, mi dokazovali, že Laos se stane jednou z mých nejvíce oblíbených zemí. A ani mi nevadilo, že naši malou zemičku tady nikdo nezná. To pro mě není nic nového. Jen my v Česku si myslíme, že jsme pupkem světa. Mimochodem, víte, jak se řekne Česká republika v laoštině? „Sa tha la na lad sek.“ Ani za měsíc v této krásné zemi jsem nebyl schopný to vyslovit napoprvé.

LAOS – láska na druhý pohled (část 1.)

… ale opravdu až na ten druhý. Na ten první jsem totiž chtěl všeho nechat a vrátit se domů. Byl jsem demotivovaný, smutný, naštvaný a hlavně bezmocný. Stejně jako se říká, že se nemá chválit dne před večerem, ani já jsem ale nechtěl dělat ukvapené závěry a vyplatilo se. Laos, tuto exotickou zemi, jsem si naprosto zamiloval. A to natolik, že jí řadím na třetí místo mezi mé oblíbené země ihned po Íránu a Tádžikistánu. A jak k tomu došlo?

MOJE POPRVÉ – SPANÍ V BUDHISTICKÉM CHRÁMU

Člověk by si myslel, že po čtrnácti měsících na cestě z Evropy kamsi do jihovýchodní Asie ho už nic nemůže překvapit, ale jak jsem již několikrát říkal a psal, i když si načrtnete miliony různých situací a příběhů, vždy se najde něco, co Vás na takto dlouhé cestě překvapí. No, a tak se stalo, že jsem se shodou všech náhod zatoulal do hor v jižním Laosu a spal v budhistickém chrámu. A popravdě? Byla to jedna z nejúžasnějších chvil nejenom na mé cestě, ale v životě. Jak k tomu tedy došlo?

„THANK YOU TEACHER MARTIN“

… ozývá se sborově ze třídy, kde jsem právě „doučil“ svou poslední dnešní hodinu, a mě konečně dochází, co se to vlastně celý den dělo. Splnil se mi další z mých snů, o kterých jsem před svou cestou kolem světa ani nevěděl, že je mám.

VIETNAM – země, která mě nemá ráda (část 2.)

Vietnam? Sen mnoha lidí o ideální dovolené. Pro mě? Země, kterou jsem si zamiloval a ona mi pořád házela klacky pod nohy. Na druhou stranu, co by to bylo za cestování, kdyby to s sebou neneslo i nějaká ta úskalí? Mě by prostě nebavilo mít vše zařízené a lehké. Každý problém, každá událost, kterou musím řešit, mě do budoucna posílila a určitě ještě posílí. Můžete si totiž dělat jakýkoliv plán a načrtnout jakékoliv možné i nemožné situace, ale můžete si být jisti, že pokud budete cestovat delší dobu, vždy se najde něco, co vás srazí na dno. O to lepší ale pak je ten pocit, kdy se z problému dostanete.

VIETNAM – země, která mě nemá ráda (část 1.)

Je to tak. Vietnam jsem si zamiloval, ale ta země se stále ke mně chovala jako holka, kterou jsme každý ve svém životě poznal. Vždy vám dá trochu čuchnout nebo vám dá malou naději tím, že vám odepíše na SMS nebo s vámi jde na drink, a pak se zase několik dní neozve a úplně se na vás vykašle. A vy jí stejně bláhově milujete, i když ona na vás z vysoka víte co! Kolik takových holek jsem už poznal?

Ale že něco takového zažiji i s mým prvním navštíveným jihoasijským státem? To bych vážně nečekal a ani po několika týdnech, co už ve Vietnamu nejsem, jsem si na tu zemi vlastně nedovedl udělat názor.

ČÍNA – MĚSÍC A PŮL V JINÉM SVĚTĚ (část 3.)

Čína je natolik rozdílná od všeho co jsem doposud zažil, že mi nestačily ani dva dlouhé články, abych vám to vše popsal. Přicházím tedy s třetím a posledním dílem, ve kterém se budu věnovat opět celkovému cestování a rozdílům nebo vtipným situacím, které jsem v Číně během měsíce a půl zažíval.

ČÍNA – MĚSÍC A PŮL V JINÉM SVĚTĚ (část 2.)

V minulém příspěvku jsem se vám snažil alespoň trochu přiblížit pár věcí z mého měsíc a půl dlouhého cestování po Číně. Ne každému se poštěstí Čínu přejet od západu na východ a pak zase na západ, jako jsem to udělal já. Rozhodně bych se ale nepovažoval za odborníka, nicméně za měsíc a půl prostě už něco pochytíte.

Tím, jak je Čína velká, a hlavně tak rozdílná od Evropy, nebo Česka, mohl bych o tom napsat skutečně hodně. Přináším tedy druhou část mých postřehů.

ČÍNA – MĚSÍC A PŮL V JINÉM SVĚTĚ (část 1.)

V minulém dlouhém příspěvku z Číny, jsem vám přiblížil, jak jsem se vlastně do Číny dostal. Byl to vážně masakr a přiznám se, že po všech těch kontrolách už jsem měl chuť někomu ublížit. Na druhou stranu tohle je přesně to, proč cestuji. Není to jen o krásných místech a úsměvech holek. Je to i o takových strastích, díky kterým si ale přijdu, že zažívám něco nového, něco neobvyklého. Mě by prostě to lehké cestování, kdy je vše jisté a naplánované, nebavilo. Nicméně, v Číně trochu plánovat musím, tady je to prostě úplně jiný svět a v následujících odstavcích se budu každému aspektu mého cestování po zemi Středu věnovat. Myslím, že po měsíci toulání se nejlidnatější zemí světa, jsem již něco pochytil.

ROK SE TOULÁM SVĚTEM!

Jako by to bylo včera, co jsem stál v Linci před katedrálou a ani nevěděl, kde ten večer budu spát, což se jaksi stalo synonymem celé mojí cesty. Prostě nevím, co bude večer, zítra, za týden, a i když mi za dva dny končí vízum v Číně, stále nevím, jestli pojedu přímo na Vietnam nebo to vezmu na kukačku do Hongkongu a Macaa.

WELCOME TO CHINA, ale nejdřív projdi kontrolou

Jsem v Číně už více jak tři týdny, a tak je na čase se trošku rozepsat o všem, co jsem tu zažil, zažívám a doufám ještě chvíli zažívat budu. Předem říkám, že ze všech sedmdesáti osmi států, které jsem v životě navštívil, je Čína ten největší mazec, a to nejen v tom smyslu, že ta země předběhla Evropu o několik let do budoucnosti, ale prostě ve všem. V první části dlouhého příspěvku se budu věnovat tomu, jak jsem se vlastně do Číny dostal. Není to totiž tak lehké, jak by se mohlo zdát.

DOKONČIL JSEM HEDVÁBNOU STEZKU!

PO 311 DNECH A VICE JAK ČTYŘICETI TISÍCI KILOMETRECH JSEM V NEDĚLI 11. SRPNA DOKONČIL HEDVÁBNOU STEZKU. PO ZEMI, BEZ JEDINÉHO LETU, PŘES 11 STÁTŮ.

V podstatě úplně bezvýznamný den pro lidstvo, ale jeden z nejdůležitějších a nejemotivnějších dní v mém životě. Snad nikdy jsem nebrečel tak dlouho jako před tím, než vznikla tadle fotka.

Stojím totiž před branami starodávného města Xian (čti "šian"). Xian byl nejdůležitějším městem na Hedvábné stezce, která zde začínala, ale také končila.

Právě sem putovaly karavany z celého tehdy známého světa a nebo právě odtud začínaly pouť do Evropy. Pro mě to znamená jediné.

Po stopách Marca Pola přes Wakchanský koridor do Číny

Již od mala mě bavily mapy. Nevím proč, prostě na tom něco je, koukat na mapu a přemýšlet o tom, jací lidé tam asi žijí nebo jak celé místo asi vypadá. Při takovém zírání na mapu, je jedno jestli online na Google nebo na papírovou, co jsme měli ve škole na zdi, mě prostě jedno místo neustále vrtalo hlavou. Wakhanský koridor. Jakási nudle dělící od sebe Tádžikistán, Čínu, Pákistán a Afghánistán.

Když jsem se toulal horami Pamíru nebyla prostě jiná možnost než se sem vypravit. Moje mamka šílela, pomalu volala pohraničníkům do Tádžikistánu, aby mě tam nepouštěli, ale já se tak nesmírně těšil, až si splním jeden ze svých největších cestovatelských snů.

Horní Badachšán - ráj na Zemi (část 2.)

Myslím, že o Horním Badachšánu bych mohl napsat tři knihy stejně by to bylo málo. Těch příběhů, co tady zažívám každý den je tolik, že si je ani nestačím zapamatovávat, a ještěže si vše fotím, protože díky tomu si alespoň připomenu, co se vlastně dělo.

Největší zásluhu na tom všem má, že jsem se prostě rozhodl více chodit pěšky. Ano mohl jsem si vybrat rovnější krajinu, protože jako kluk Pardubic nejsem na hory moc zvyklý, ale co se dá dělat. 😊 Pamír jsou prostě nádherné hory a já nelituji toho, že se tu motám bez plánu pěšky už více jak tři týdny.

Horní Badachšán - ráj na Zemi (část 1.)

Spousta z vás nad tím určitě bude kroutit hlavou, a ani já osobně jsem nečekal, že to někdy řeknu, že se mi bude někde líbit více jak v Íránu, ale je to tak. Našel jsem ho. Našel jsem existující ráj na zemi. Jmenuje se Horní Badachšán a leží na konci světa v pohoří Pamír. Projít si Pamír pěšky teď po čtrnácti dnech, kdy se zde toulám, vidím jako to nejlepší rozhodnutí, které jsme na své cestě zatím učinil.

V minulém článku jste se mohli dočíst, co je vlastně Horní Badachšán zač a jak mi lidé při cestě z Dušanbe pomáhali. To jsem ale ještě netušil, že jen co se vydám do zdejší nádherné přírody, že se začne odehrávat tolik příběhů, že by každý den vydal na samostatnou knihu. Pro mě není ráj pláže, palmy a moře. Pro mě je to nádherná příroda a úžasní lidé. A to vše jsem nalezl v zapadlých horských vesnicích na hranici Afghánistánu a Tádžikistánu.